Haraslín před jarem: Spartu žeru. Odchod? Neudělám hloupé rozhodnutí
Na podzim byl mimo hru, prakticky na dva měsíce ho zastavila zranění z Ligy mistrů. Sparta strádala, chyběl jí jednoznačný tahoun, hvězda ligy. Na jaře plánuje Lukáš Haraslín demonstrovat, jak moc se usadil na Letné, že zvládne i odlišný post, zkrátka pořád sní o vytetování třetího mistrovského letopočtu. „Máme před sebou ligu i pohár, do obou soutěží jdeme jako obhájce,“ připomíná.
Posadí se s Filipem Panákem, svým kapitánem, na terasu hotelu Don Pepe v Marbelle. K moři je nějakých 150 metrů, stačí sejít po zahradě přímo k chodníku vedoucímu kolem pláže.
Pánové, dvě ultradůležité složky sparťanské hry, však nemají na lázeň ani pomyšlení. Stačí je chvíli poslouchat a pochopíte, co pro ně znamená fotbal. Notabene v období, kdy Letenští šturmují za tím, aby byli na jaře výrazně lepší i úspěšnější než ve druhé polovině podzimu a k tomu pilují vystupování v nové formaci.
V ní se navíc Haraslínovo zařazení poměrně výrazně mění, z levého křídla se přesune na pozici desítky nebo druhého útočníka. Panák zase musí modifikovat rozehrávku, moderně řečeno výstavbu hry. A to horlivě rozebírají. Slovák gestikuluje, maluje na stůl, používá slova seskočit, odskočit, naznačuje prostor, kde se bude chtít pohybovat.
Je to jasné, z těchhle dvou mladých mužů budou po kariéře trenéři. „No, to nevím. Myslím, že jsem na to moc klidný,“ usměje se Panák. „Nevím, jestli bych na to měl nervy,“ přihodí Haraslín. „Možná v nějaké mládežnické lize,“ dodá před startem rozhovoru.
To byste mohl vést syna Luku. Prý je živel.
„Radši ne, to bych nechal na jiných. Jsou mu čtyři a už byl ve sparťanské školičce. Učitelé, respektive trenéři nevěřili vlastním očím, co dokáže. Šplhal po žebřinách, dělal kotrmelce na žíněnkách. Odmalička se ho snažím doma všechno učit, beru ho všude s sebou. I proto se snažím posouvat jako hráč a člověk, jít správným směrem. Dělám sport, který miluju stejně jako svoji rodinu nejvíc na světě. Snažím se být pro svého syna vzorem, i když občas musím být i trochu nepříjemný.“
V čem?
„Jsem na něho někdy kritický, tak jako byl můj otec na mě už od mladého věku. Když spolu hrajeme fotbal, snažím se, aby občas i prohrál, to ho žene. Nemůže pořád jen vítězit. Řeknu vám příklad.“
Sem s ním.
„Na Vánoce dostal stolní fotbálek a každý ho nechal vyhrávat. Ale pak šel proti mně a já jsem naschvál vyhrál. Tak běžel za maminkou a plakal. (usmívá se) Byl jsem stejný jako on, ale on musí vědět, že já také nevyhrávám každý zápas. Prohrál jsem třeba i derby, ale vždycky jsem se z toho musel oklepat.“
Jak to dopadlo?
„Utřel si slzy, šel se mnou hrát znovu a vyhrál. Snažím se mu vnucovat do hlavy, že ne všechno jde lehce.“
Bude z něj sportovec?
„Zatím to tak vypadá, opravdu někdy nevěřím, kolik má energie. Jsou mu čtyři roky, už si dokáže pustit náš zápas, vidí znaky, je mu jedno, jestli je sedm nebo devět večer. Manželka je někdy nazlobená, že ještě nespí, ale on chce vidět zápas, i kdyby třeba jen pět minut a pak usnul. Je to trošku blázen.“ (směje se)
Nejste vy na tom s fotbalem a teď už i Spartou podobně?
„Jsem tady a myslím, že je vidět, že Spartu opravdu žeru - a stejně je na tom moje rodina. Samozřejmě, jsem Slovák a vždycky se říkalo, že to Slováci mají ve Spartě trochu těžší. Občas mi to řekne někdo i teď, ale to je jen v rámci srandy.“
Vy jste ještě ke všemu vyrůstal ve Slovanu…
„To je zajímavé, teď jsem tady a Sparta má se Slovanem opravdu rivalský vztah. Je škoda, že jsme teď nezažili vzájemný zápas v Lize mistrů, bylo by to pěkné pro fanoušky i samotné hráče. U mě je ale zásadní, že vždy nechám na hřišti všechno pro můj klub.“
