Radim Holub: Poker je větší dřina než fotbal

„V mé době hráli ligu Siegl s Lokvencem, ti měli lepší koncovku,“ říká Holub, který dnes chodí do práce a ve volném čase si rád zahraje poker.

Až v divizi prožívá sezonu plnou osobních rekordů. Nikdy dřív nedal hattrick za sedm minut, čtyři góly v zápase, ani přes dvacet tref v celé sezoně. To všechno se letos povedlo útočníkovi Radimovi Holubovi v divizi, čtvrté nejvyšší soutěži. I díky němu je Chrudim druhá. „Chtěli jsme postoupit, což už asi nevyjde, ale aspoň bych rád vyhrál nejlepšího střelce,“ říká 35letý Holub. „Člověka potěší, že stačí klukům, co jsou o patnáct let mladší.“

Lépe řečeno: dost je převyšuje. Holub má na čele tabulky kanonýrů skupiny C xx gólový náskok dvě kola před koncem. „Góly se ode mě pořád čekají, až je přestanu dávat, je to můj konec.“

Branky k němu ale vždycky patřily, stejně jako různé finty a fotbalové kulišárny. „Žádné slalomy mezi pěti hráči jako od Messiho už ode mě nečekejte,“ směje se Holub.

Spíš se spoléhá na narážečky s Petrem Vladykou, bývalým ligovým hráčem a futsalistou, který mu přihrál na velkou část gólů. „Má suverénně nejvíc asistencí,“ upozorňuje Holub, který má i dalšího zajímavého spoluhráče: v Chrudimi působí i jeho o rok mladší bratr Martin, který dělá kapitána. „I kvůli němu jsem do Chrudimi šel. Je to velká osobnost klubu, hraje tady spoustu let, zaslouží si být kapitánem. Já bych pásku ani nechtěl, jsem tak čtvrtý v pořadí,“ usmívá se muž, jenž má v lize bilanci 304 zápasů/77 gólů. „Myslel jsem i na stovku a Klub ligových kanonýrů, ale měl jsem asi pět operací s kolenem, dvě sezony jsem hrál druhou ligu. Možná jsem měl šanci se ke stovce dostat, škoda,“ říká Holub.

Teď je čtvrtým mužem na listině „čekatelů“ pod čarou elitní střelecké společnosti, která má 59 členů. „Pavel Nedvěd a Luděk Zelenka jsou na tom hůř. Jednomu chyběl gól, druhému osm. Leda, že bych založil klub stovkařů v divizi. Při tomhle tempu by mi stačilo pět sezon, ale ani to už asi nestihnu.“

Ač mu to v téhle sezoně pálí parádně, není se svým výkonem úplně spokojený. „Mohl jsem dát minimálně o pět, šest gólů víc. Pak už bych atakoval třicítku, ale i tak je to v pohodě. Chtěl jsem se dostat na dvacet gólů, vytvořil jsem si sezónní osobáček.“

Do téhle chvíle dal Holub nejvíc 12 gólů ve Spartě před deseti lety. Tam si zahrál i Ligu mistrů, měl našlápnuto na zahraniční angažmá, ale nedočkal se. „Měl jsem nabídky z Řecka, ale Sparta mě nepustila. Za týden jsem si utrhl koleno. Byl jsem i na několika zkouškách, ale nejsem moc průbojný typ. Jsem spíš pohodlný, česká liga mi stačila,“ vzpomíná.

Teď je spokojený v Chrudimi, kde bydlí. „Divize je těžká soutěž. Trénuju čtyřikrát týdně, jinak by to už nešlo. Radost mám z každého gólu, ale už je moc neslavím. Plácneme si, ale že bych lítal po hřišti a jančil, to ne.“

Jeho výkony pečlivě sledují hlavně bývalí spoluhráči z Mladé Boleslavi Marek Kulič s Adrianem Rolkem, s nimiž si často volá. „Probíráme naše zápasy, mám fanoušky v lize,“ culí se Holub.

Sám taky sleduje soutěž Sportu o nejlepšího kanonýra, kde mu patří xx. místo. „Je to fajn, ale za góly se neženu. Nejsem tak soutěživý typ. Radši přihrávám, než to rvát všechno sám,“ tvrdí Holub, který si všimnul v tabulce dvojice střelců Chrástu Kovařík – Roubal. Tihle dva v plzeňském přeboru dali dohromady už 70 gólů! „To je hodně dobrý! Z těch musí mít soupeři vítr, klobouček dolů,“ oceňuje Holub, kterému všichni ve fotbalovém prostředí neřeknou jinak než Emil.

Kuriózní je, že se v Chrudimi říká „Emile“ i spoluhráči Tomášovi Linhartovi. „Vždycky se otáčíme oba. Já sice slyším i na Radima, ale tak už mi nikdo neřekne.“

Existují dvě verze, jak Holub k přezdívce přišel. Jedna je podle cestovatele Emila Holuba, který má muzeum v nedaleké Holici. Druhá vypráví o tom, že jako mladík v Hradci Králové dorazil do kabiny z výběhu o dvacet minut později než ostatní a tam ho vítali: „Emil Zátopek je tady!“

„Ale ani k jednomu nemám moc blízko. S fotbalem jsem se nacestoval dost, teď rád vyrazím jen na čundr nebo na rafty. A Emil Zátopek? Tak to vůbec,“ rozchechtá se.

Jedna věc ho ale přeci jen s legendárním běžcem trochu spojuje. Chrudimský stadion, kde střílí góly, nese atletovo jméno. A měnit se to prý nebude. „Nemyslím si, že by z něj byl časem stadion Emila Holuba, to spíš Martina Holuba, brácha patří v Chrudimi k legendám,“ říká známý exligista.

Jenže právě on je největší hvězdou místního fotbalového týmu, který je však v Chrudimi až na třetím místě popularity za futsalem a hokejem. „Na nás lidi tolik nechodí, škoda, hrajeme hezký fotbal. A futsal? Ten mě neláká. Nelíbí se mi, jak tam pořád zašlapávají míč a různě to šolichají. Nabídky jsem měl, ale není to sport pro mě.“

Zůstává věrný fotbalu. Jen se mu od dob, co šel do divize, změnil život. Už není profesionál, dělá v chrudimské firmě, která se zabývá sanacemi životního prostředí. „Konec kariéry přišel hodně rychle. Práci mi pomohli sehnat v klubu. Byla krize a na fotbalistu nikde nečekají. Když řeknu, že umím kopat oběma nohama, tak to moc platné nebude,“ vypráví Holub. „První dva měsíce byly krušné. Vstávání brzo ráno, když jedeme do Ostravy, tak vyrážíme třeba ve čtyři, ale zvyknul jsem si. Navíc jsem už starší, takže nepotřebuju tolik spát,“ usmívá se milovník pokeru.

Zrovna nedávno vyhrál Holub turnaj v Pardubicích, kterého se účastnilo třicet karbaníků. „Hraju o menší částky. Turnaje o miliony, to musí být nervy. Ale někdy bych si to rád zkusil. Poker je pro mě takový doplňkový sport k fotbalu,“ vtipkuje. „Jsou ale mnohem lepší hráči než já. Když jsem na turnaji a ti frajeři tam začnou mluvit pokerovým slangem, dělám že vím, o čem mluví, ale netuším.“

Poker je pro Holuba dobrým tréninkem na fotbal. Když mu přijdou do ruky výborné karty, musí zachovat klid, stejně jako v šanci. Pro obě situace platí: hlavně nezmatkovat. „Ale dát gól je někdy lehčí než zahrát třeba dvě esa. To je větší dřina. Poker je rozhodně těžší než fotbal.“