NA VLASTNÍ KŮŽI | V devadesátých letech proti němu nastupoval, poslední roky o něm psal do deníku Sport. Teď se s Tomášem Řepkou sešel ve Hvozdnici. Bývalý ligový fotbalista a mistr ligy s Libercem Robert Neumann popisuje, jak probíhalo první utkání vyhlášeného obránce v I. A třídě. "V jeho premiéře jsem ho vedl v roli kapitána, při zápase však dirigoval spíš on mě. Jízda vedle „rebela“ stála za to, zahrál jsem si s ním bezvadně. Ostatně, podobný pocit měli všichni spoluhráči," tvrdí redaktor Sportu.
Je sobota krátce před půl desátou ráno. Vcházím do studené hvozdnické kabiny, hned za dveřmi na mě vykoukne hlava Tomáše Řepky. „Nazdar,“ uvítá mě, podáme si ruku a on dál klábosí s Daliborem Slezákem. S asistentem vršovické Bohemky, s nímž před dlouhými roky válel v Ostravě, rozebírají současnou nepříznivou situaci Baníku.
Za okamžik jeho rysy ztuhnou: na zdi u dveří spatří fotku jednoho z hráčů Hvozdnice v klubovém, červenobílém dresu s hvězdou. „Vy v tomhle fakt hrajete?“ ptá se mě „Řepa“. „No jasně, to ti neřekli?“ utahuju si z něj. „To mi nemůžete udělat,“ dodává s úsměvem známý antislávista a zakryje fotku dveřmi.
To už přicházejí spoluhráči na taktickou poradu. Ještě než začne, vklouzává dovnitř televizní kameraman, natáčí si Řepku a jeho nový tým. „To už stačí, díky,“ naznačí mu po chvíli stoper slušně, že nastal čas k odchodu.
Slovo si berou trenéři a zároveň spoluzakladatelé nedaleké Povltavské fotbalové akademie, Zbyněk Busta a František Fafejta. Nejprve Tomáše ujišťují, že červenobílá sada se do konce podzimu zavírá do skříně, poté udílejí rady.
Na kluky, kteří doposud hráli maximálně před 30 diváky, apelují, aby i přes okolnosti, které zápas s Černolicemi provázejí, utkání brali jako standardní. „Pánové, jdeme na ně,“ zavelí posléze Řepka, natáhne na sebe triko s oblíbeným číslem 2, všichni si plácáme na zdar v utkání. Historický duel pro vísku u Prahy je tady…
"Ven. Drž moji lajnu. Roztáhni to. Máš ho za prdelí."
Při příchodu na trávník si uvědomuju, že jsem se s Tomášem v jednom dresu už sešel. Bylo to v „pravěku“, ještě s tehdejší československou jednadvacítkou. Následující roky jsme proti sobě nastupovali v lize, já za Bohemku a Jablonec, on za Baník a Spartu. Brousil to pořádně, vyhýbal jsem se mu obloukem. Teď ho v roli kapitána vedu k premiéře ve Hvozdnici.
„Bobe, mluv,“ křikne na mě těsně před výkopem. Je mi však jasné, že během zápasu bude slyšet především on. Nemýlil jsem se. V nadsázce se dá říct, že mě měl na dálkové ovládání… „Ven. Drž moji lajnu. Roztáhni to. Máš ho za prdelí,“ vynášel pokyny.
Kluk, který na mě vycházel, byl ovšem nejméně o dvacet let mladší než já, proto jsem si nechával fóra. Když jsem to Řepovi při utkání sdělil, jen se zaculil: „Já vím, už jsme trochu dědkové.“ V jeden moment se dostal na polovině pod tlak dvou protihráčů, pro jistotu už jsem zařazoval zpátečku.
Nebylo třeba, Řepa nasadil bývalému ligistovi Pavlu Drskovi „housle“, já mu míč z jedné vrátil a on rozjel akci. Sklidil potlesk a ještě stihl slovně popíchnout protihráče.
Rozhodčí měli obavy. Zbytečně...
Většina kluků s takovým borcem, jenž prošel anglickou Premier League a italskou Serií A, hrála poprvé. Makali jako o život, tempo bylo ďábelské, troufnu si tvrdit, že druholigové. Také čtvrt hodiny před koncem toho měla většina aktérů plné zuby. Ne však Řepa, ten si jel to svoje, fyzičku evidentně neztratil. Samozřejmě kraloval ve vzduchu, jako by měl na hlavě magnet, který přitahuje veškeré centry.
Dokázal i povzbudit, pochválit. Když náš mladý brankář, který je obvykle hráčem z pole, lapil ostrou střelu Drska z trestného kopu, byl Tomáš první, kdo ho šel poplácat po zádech. Byl v naprosté pohodě, zápas si užíval.
Pověstné výlevy na rozhodčí? Kdepak, nic takového. Sobotní arbitři zřejmě dlouho nezažili tak pohodový zápas. Obavy však nejspíš měli, alespoň soudě podle jejich předchůdců. Když jsme před týdnem dorazili do Slaného, první, na co se nás sudí ptali, bylo, zda nastoupí Řepka. Po ujištění, že nikoliv, se jim očividně ulevilo.
Obavy však tentokrát nebyly na místě, „Řepa“ za celé utkání neudělal jediný faul! Zůstal v klidu i poté, co po souboji s ním upadl v pokutovém území hostující útočník. Dokonce se smál: „Ty jsi nesnídal, viď.“
Duel byl i zásluhou hvězdné posily jasnou záležitostí Hvozdnice, soupeř odjel s porážkou 0:2. Jen s vítězným pokřikem jsme si tentokrát museli nějaký čas počkat, neboť na Řepku se bezprostředně po utkání sesypal hrozen zástupců médií. „Hvozdnice válí, Hvozdnice válí… A jeden, dva, gól,“ linul se poté ze šatny chorál „šakalíků“, s gustem zpíval i Řepka.
Půl hodiny po boji je v šatně pusto, opakuje se předzápasová situace: sedí tu zase jenom trio důchodců – já, Dalibor a Tomáš. Jen téma je jiné: Sparta a právě odehraný zápas s Černolicemi. „Příště v Loděnicích budeš?“ ptám se Řepy při odchodu. „Jasný,“ reaguje. Městečko u Berouna se má v sobotu odpoledne rozhodně na co těšit…
