Sudí Jaromír Čejka odřídil 6040 fotbalových mačů a k tomu 718 hokejových. Začínal jako laik na lajně, ale dotáhl to až do ligy, teď už ale zase píská nejnižší soutěže. Jak vzpomíná na slavné souboje v lize? Co mu kluby nabízely, aby zápas dopadl v jejich prospěch. Třeba krásné dívky na jednu noc, nebo vagón uhlí.
Na první ligu by si troufl i v 77 letech, zkušeností má na rozdávání. Určitě by se slavných jmen nebál. S čím vším se Jaromír Čejka setkal?
O úplatcích ve fotbale
„Přišel za mnou kdysi pan Ostruszka z Třince a povídá: Pane Čejka, potřebujeme vyhrát se Slovanem. Něco s tím udělejte. Zápas byl snad 22:1 na rohy, ale výsledek 0:0. Po utkání byl naštvanej, v kapse měl samé stovky, ukázal mi je a říkal: To jste mohl mít, ale když neumíte písknout jedenáctku. Odpověděl jsem: Pane, když nebyla, tak nebyla… On si myslí, že mi dá pět tisíc a já vypadnu z ligy, to nepřicházelo v úvahu. Říkal jsem si, něco vezmu a provalí se to? Ta ostuda, to nikdy. Byl jsem třetí v žebříčku a bez úplatků, buď na to mám, nebo nemám. O nižších soutěžích se toho říká hodně, ale já se s tím tedy nesetkávám.“
O třech inzultacích
„Při první do mě strčil hráč Medlánek Gajda. Z něj se pak stal rozhodčí a jednou jsme se potkali. Řekl mi, že na tenhle okamžik se v životě nejméně těšil. Povídám, proč? Vy mě neznáte, já jsem do vás tehdy žďuchl. A já na to, jééé zdar, ty jsi rozhodčí. Jen jsem se tomu zasmál. Druhá byla na zápase Nitra–Sparta v roce 1975. Kdy jsem za stavu 1:2 dostal kamenem do hlavy, to byl nejhorší moment kariéry. Dostal jsem to gumopuškou, tedy prakem, mezi ucho a oko. Navíc jsem musel druhý den do Prahy, objevili se lidé, co tvrdili, že jsem to nafilmoval. Třetí byla při zápase o záchranu, který skončil 3:3 a hosté kopali dvě penalty. Jeden divák mě kopl do zadku.“
O konci v první lize
„Sestupoval jsem ze třetího místa na žebříčku. Vyčítali mi odpískanou penaltu v 89. minutě zápasu Sparta–Slovan. Prý jsem si měl rozmyslet, zda ji písknu proti Slovanu. Tak jsem se bránil, že proti Plzni a Prešovu se to může a proti Slovanu ne? Oni řekli, ze všech šotů a fotografií vidí, že penalta byla nařízena správně, ale že jsem si to měl proti panu Venglošovi rozmyslet. Nejdřív to vypadalo, že nebudu jen jezdit do ciziny, ale nakonec jsem šel do druhé ligy. Navíc, když jsem pískal zápas Rakousko–Lucembursko ve Vídni, tak jsem se setkal se sestrou mé matky. Kolega rozhodčí to meldoval… a já šel do druhé ligy. V první jsem se loučil zápasem Dukla-Žilina 7:0.“
O slečně na jednu noc
„To bylo před zápasem Prešov–Dukla Praha. Domácí předseda přišel, že potřebují body. Večer před zápasem pak ukázali jednu dívku a říkali: Pane Čejka, vidíte tu kočku, to je Marienka a ta je dneska vaša, jak to zítra dobře dopadne. Já říkám, to né. Pil jsem gruziňák a o půlnoci jsem se ptal, kde je Marienka? A oni říkali, no šla domů. A já na ně, jedna nula prohráváte. Skončilo to nerozhodně. Jindy zase na Lokomotivě přijdu na pokoj a tam jsou dvě válendy. Na jedné chlap s babou, na druhé jen bába, tak říkám pardon. Šel jsem se zeptat na vrátnici, kde vlastně spím a oni že na třináctce. Já jen, že je tam nějaká holka. Měla zájem, ale já jsem byl ženatej.“
O vagonu černého uhlí
„To bylo před zápasem Bohemka–Baník. Já měl zrovna u baráku 20 metráků hnědých kostek. Přijela 603 a z ní vylezl nějaký docent doktor Dopita a tvrdil, že je z Banika a říkal, tímhle topíte? A já na to, jo jo. Povídal, že mi pošle černé uhlí. Tak jsem se ptal proč? No přece nás pískáte na Bohemce. Tak jsem mu odpověděl, že uhlí mám. Odjel a já si říkal, ať mi vleze na záda. No a na Bohemce to skončilo 1:1, Panenka nedal penaltu. A najednou byl v Třebíči vagon černého uhlí. Tatrou mi dovezli fůru a já řešil, co to je. Pak jsem ji v Uhelných skladech zaplatil. Byla z toho ostuda, všichni věděli, že Čejka má uhlí. Divím se, že to tehdy neřešil svaz. I když jsem si to uhlí zaplatil.“
