Nicolae Stanciu, který v minulých sezonách táhl za úspěchy pražskou Slávii, nebo oblíbenec sparťanských tribun Florin Nita. V nedávných dobách pak ještě Alexandru Baluta nebo Bogdan Vatajelu. Rumunští fotbalisté mají v Česku dveře otevřené. Ale nejen hvězdy, i ´dělníci´ fotbalu z krajiny hraběte Drákuly běhají po českých trávnících. Na rumunskou kliku sází v lounském okresním přeboru Žiželice, do jejichž dresu se navléká hned čtveřice hráčů, kteří se do Česka vydali za lepším životem. A bude jich víc.
„Klukům přinášíme pozitivní energii, do hry dáváme srdce. A my se díky fotbalu taky cítíme líp, protože tady máme kamarády. Na hřišti se můžeme nejen chválit, ale taky si vynadat, to je při zápase normální,“ říká sedmadvacetiletý Mihai Leustean, jedna ze zahraničních akvizic TJ Žiželice.
Dalším do (rumunské) party je o dva roky mladší kanonýr Narcis Florinel Tudor, štíhlý švihák s usměvavou vizáží. Pořízek Ionel Nicusor Cojocaru má nejen kulatící se bříško, ale i věk – letos oslaví třicetiny. Nejstarší z Rumunů, čtyřiačtyřicetiletý Radu Juravlea, jarní start vynechal kvůli nemoci.
V Česku se potkali díky práci. „Našel jsem si v ní kamarády Rumuny. Mihai mě vzal do Žiželic na tréninky a jim se líbilo, jak hraju,“ líčí Tudor, jak k prvnímu českému angažmá přišel. „Fotbalu se věnuji už od devíti let, i u nás jsem hrál na okresní úrovni.“
Leustean nejdřív kopal v Bezděkově. „Šlo tam víc techniků od nás z práce. Měli jsme dobrý tým, ale později už se lidi nedali dohromady. Neměli peníze a taky dělají na směny, nemůžou pokaždé. Bezděkov se rozpustil a pár lidí přešlo sem do Žiželic, protože tady taky měli nouzi o širší kádr,“ povídá plynnou češtinou a vyslovuje přání, aby jeho tým někdy postoupil do vyšší soutěže. Zatím se pere o záchranu.
Ani pro potetovaného Cojocarua nejsou Žiželice, severočeská víska o čtyřech stovkách obyvatel nedaleko Žatce, první českou štací. „Nejdřív jsem nastupoval za Sokol Lipenec, až pak jsem přišel sem. Začínal jsem jako brankář, což původně jsem, ale když se sehnali noví gólmani, přesunul jsem se do útoku. A teď hraju, kde je potřeba, jsem univerzál.“
V Žiželicích si cizineckou legii, do které patří i Bělorus Andrei Davydau, nemůžou vynachválit. „Jsme moc rádi, že jsou u nás. Na soupisce máme hodně hráčů, vždycky jich přijde tak polovina. Ale oni pravidelně, jejich tréninková morálka je příkladná. Až se otevře letní přestupové okno, chtěli by k nám další dva Rumuni,“ těší předsedu klubu Jaroslava Feciškanina.
Leustean a Tudor pracují v žatecké továrně Koito, Cojocaru už se ze severu Čech přesunul: „Žiji v Karlových Varech a dělám v Sokolově tlumočníka pro Rumuny. V Česku jsem už skoro dvanáct let.“
Motivace všech k příchodu do Česka byla jasná. Zaměstnání. Ve své domovině uplatnění nenašli. Když už ano, mizerně placené nebo časově vyčerpávající. „U nás je těžké práci sehnat,“ tvrdí Cojocaru. „Abych měl v Rumunsku stejné peníze jako tady za pět osmihodinových směn týdně, musel bych dělat od pondělka do soboty samé dvanáctky,“ prozrazuje útočník Tudor. A Leustean, který je i s bratrem v Česku bezmála sedm let, přidává: „Když u nás nemáš dodělanou vysokou školu, nedostaneš se nikam. Já mám jen základku, přitom tady se ze mě stal mistr, mám pod sebou šestnáct lidí. Což je hustý. Jsem na sebe hrdý a rodina taky, že jsem dokázal uspět v cizině.“
Rumunům se život v srdci Evropy líbí. Tudor se do Česka přestěhoval s tátou, který už je zpátky v Rumunsku, a pochvaluje si: „Jsem tu šest let a nikdy jsem nezažil, že by na mě nějaký Čech měl
rasistické narážky.“ Leustean nadhazuje: „Ale to jsi asi nerozuměl česky. Při fotbale jsem tedy ani já na nic takového nenarazil, ovšem v práci občas něco člověk zaslechne.“
Ryze rumunský tým se jim podařilo složit jen v neregistrované podobě. „Hrajeme o víkendech, domluvíme se na zápasech Ukrajinců a Bělorusů proti Rumunsku, uděláme si krásný turnaj. Anebo vyrazíme po okolí na nějaké jiné turnaje, tým míváme i při firemním Family Day,“ vykresluje Leustean. „Rumunů je tady dost, bohužel kluci se rozprchli do Holedeče, Měcholup. A taky fotbal stojí peníze. Benzin šel nahoru, všechno si platíme sami. I příspěvky. Nejhorší je, když přijde cizinec a chce hrát fotbal, musí si sám uhradit registraci. A to je strašně drahé. Tři tisíce korun. Když jsem začínal v Bezděkově, bylo to šest tisíc. Tři za mě dali spoluhráči.“
V úvodních jarních kolech Žiželicím chybělo až šest fotbalistů. „A to je znát. Škoda, že nemáme dost hráčů, abychom mohli vyhrávat a postoupit,“ lituje Cojocaru.
Otrávit se tím nenechá, naopak si užívá kolorit českých fotbalových vesnic, tedy pozápasové klábosení u piva. „Už dvanáct let piju Gambrinus, chutná mi,“ olízne se Cojocaru. „U nás v Rumunsku hraje prim spíš víno. A slivovice, tu si všichni pálí domácí.“
Rumunští hráči mají ještě další fotbalový sen. A sice potkat se s Petrem Čechem, čemuž paradoxně nejsou tak daleko. TJ Žiželice totiž figuruje v projektu Kopeme za fotbal, určeného pro amatérské kluby v krajských či okresních soutěžích. V sázce je plno cen včetně těch exkluzivních. Celkový vítěz poletí na zápas do Londýna a setká se právě s českou brankářskou legendou. „To by byla neskutečná paráda,“ září oči Leusteanovi, který se ještě v podzimní části české ligy kochal i výkony dvou rumunských reprezentantů. Brankář Florin Nita chytal za Spartu a záložník Nicolae Stanciu táhl Slavii, než v zimní přestávce přestoupil do čínského Wuhanu. „Stanciu nám Rumunům udělal v Česku dobrou reklamu,“ ocenil ho Cojocaru. „Škoda, že je pryč."
Stanciu je fuč, ale další Rumuni v českém fotbale, i tom okresním, zůstávají.
