Mikolanda zažil dva vyhazovy. Proč talenti Slavie nezvládli druhou ligu?

Je na čekané, stejně jako řada mnohem zkušenějších a slavnějších kolegů. Na rozdíl od většiny z nich by se však Petr Mikolanda nebránil ani návratu k mládeži, s kterou mu to vždycky šlo. „Za rok jsem pochopil specifika chlapského fotbalu a poznal jsem, co učit mladé kluky, aby na něj byli víc připravení. Aby nebyli třeba ze všeho ukřivdění a že jen talent nestačí. Priorita je stále dospělý fotbal, ale smysluplnou výzvu u mládeže rád přijmu,“ říká bývalý dorostenecký kouč Slavie a Žižkova.

Během své první sezony v profifotbale v roli hlavního trenéra jste zažil dva vyhazovy. Zamávalo to s vámi?
„Určitě. Vždycky jsem chtěl dělat chlapský fotbal a určitě ho do budoucna dělat chci, ale uvidíme, v jakém pořadí. Někdy je lepší udělat jeden krok zpátky a pak dva dopředu než se někam cpát… Samozřejmě to se mnou zamávalo, i s celým mým realizačním týmem, protože jsme nedokázali dokončit ani jednu ze dvou půlsezon, ale negativní i pozitivní zkušenosti, které jsem nabral, mě hrozně obohatily. Šel jsem do fotbalu jako čtyřiatřicetiletý trenér, ale měl jsem zkušené asistenty. Ta sezona mi toho spoustu dala i vzala. Byla tam spousta otazníků, třeba jako na Žižkově, zda bychom v posledních třech kolech s Třincem, Vlašimí a Budějovicemi udělali víc bodů, než se udělalo bez nás.“

Litujete něčeho?
„Myslím si, že věci, které jsem udělal, byly správné, ale v chlapském fotbale je to o výsledcích. Když se to s nimi pak nesejde, je celkové hodnocení špatné. Musím říct, že za ten rok jsem trenérsky, myšlenkově a politicky zestárl tak o pět let.“

Měly vaše neúspěšné štace na Žižkově a v Táborsku kromě výsledků nějaké společné jmenovatele?
„Až na ty vyhazovy, kdy jsme nedokázali dodělat tři kola na podzim a pět kol na jaře, toho moc společného neměly.