Chcete vidět, jak spí Cristiano Ronaldo? Žádný problém. Stačí se podívat na Youtube kanál Jana Mejdra. Pětadvacetiletý mladík se živí nejen fotbalem, ale zároveň je velmi populární na sociálních sítích. Představte si po střechu narvané osmdesátitisícové Maracaná v brazilském Riu, ano, tolik lidí odebírá videa krajního beka druholigového Hradce Králové. „Rád bych se dostal na sto tisíc, ale především se chci rozvíjet,“ plánuje odchovanec Sparty. Proto vymýšlí vlastní aplikaci na hlasové zprávy, prostřednictvím svého kanálu touží lidi více vzdělávat a chce dávat prostor známým fotbalistům, kteří budou mladší generaci poskytovat rady, jak se stát úspěšným sportovcem.
Jak vás napadlo, že kromě fotbalu budete točit i videa?
„V průběhu celého svého života jsem spjatý s hrami, už od prvního počítače, hraju od dětství. Když jsem před šesti lety odešel do Sokolova a podepsal první profesionální smlouvu, musel jsem opustit školu, protože dojíždění nepřipadalo v úvahu, byť z toho máma nebyla vůbec nadšená. Jenže já jen velmi nerad dělám věci na půl, radši se věnuji jedné činnosti, kterou dělám na sto procent. Zvítězil fotbal, škola třeba přijde na řadu později. Ale k otázce: v Sokolově jsem měl spoustu volného času, co si budeme povídat, fotbal není práce od devíti do pěti. Hrál jsem hry, rád věci sdílím, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Ohlasy byly dobré, tak jsem pokračoval a dostalo se to až do současného stavu.“
S jakými videi jste začínal?
„S těmi herními. Mobilní hry mě vždycky bavily, proto jsem vydal tímto směrem. Navíc v té době šlo o prázdné místo na trhu. I proto bylo mé vysílání tak úspěšné.“
Pak jste ale obsah videí změnil, že?
„Moje videa se staly natolik populárními, že se přirozenou formu dostaly i mezi spoluhráče. Reakce byly vesměs pozitivní, na videích jsem se už také neskrýval, jelikož předtím jsem se bál toho, co na to okolí. Místo herních videí jsem začal točit fotbalová. Udělal jsem další krok, jak se posunout a jak vytvářet nový content.“
Během natáčení herních videí vám nebylo vidět do tváře?
„Přesně tak. Šlo čistě o hru s mým doprovodným komentářem. Nebylo zapotřebí se ukazovat, ale postupně se o mně začínalo víc vědět, prosáklo to do prostředí, což byla ohromná úleva. Nemusel jsem už nic skrývat a mohl se chovat přirozeně.“
Inspiruje vás nějaký, třeba i zahraniční, hráč nebo sportovec – youtuber?
„Troufnu si říct, že v Česku jsme v mnoha věcech opožděnější. Nakouknout za hranice není vůbec na škodu. Mou hlavní inspirací byli dva Angličané – Jeremy Lynch a Billy Wingrove. Bývalí fotbalisté, kteří nyní jedou pouze youtubová videa. Sledoval jsem je odmalička. Odebírám je doteď. A aktivní fotbalisté? Boom nastal během karantény. Co si budeme povídat, fotbalisté hry hrají. Ať je to FIFA, nebo akčnější hry. Díky koronaviru však někteří odhodili zábrany a vylezli na povrch. Ať je to Neymar, Agüerro, kteří streamují na vlastním Twitch kanále. Marcelo zase sdílí videa prostřednictvím svého YouTube kanálu, kde ukazuje zázemí Realu. Z českých hráčů jsem zaznamenal Lukáše Váchu, Patrika Schicka nebo Michala Kadlece, ti také vysílali živě.“
Jaké jste natočil nejúspěšnější video?
„Spím jako Cristiano Ronaldo, mělo to přes tři sta tisíc zhlédnutí.“
Musíte se na natáčení dopředu připravovat, nebo dáte spíš na intuici?
„Je strašně vidět, když máte vše promyšlené a připravené. Mnohokrát jsem si vyzkoušel, že rozdíl v projevu je markantní. Jestliže mluvím o vážnějších věcech, nebo něco doporučuji, zjistím si věci do hloubky. Sledují mě desítky tisíc lidí, chci, aby videa měla přidanou hodnotu. Z druhé strany neuškodí, pokud je video autentičtější, upřímné. Právě Ronalda jsem si dopředu nechystal, jen jsem popravdě říkal, jak se cítím.“
Na videích je vidět, že už vás oslovují firmy ohledně spolupráce. Vyděláváte si tedy už i jako youtuber?
„Jednoznačně. Ať ze strany YouTube, jelikož u videí jsou zobrazované reklamy, nebo díky uzavření spolupráce s firmou.“
Vyděláte si víc, než fotbalem?
(rozesměje se) „Ne. Lidé se mě na to často ptají, ale je to naopak. Mají zkreslené vnímání reality. Myslí si, že klidně můžu seknout s fotbalem. Za prvé, proč bych to dělal? Vždyť fotbal miluju. A za druhé, příjmy z youtuberství takové výše nedosahují. Spíš mi pomáhají ve chvíli, kdy si potřebuju něco koupit. Nedávno jsem si pořizoval dron, mám lepší techniku, speciální střihačské programy, platím si to z peněz, co si vydělám mimo fotbal. Mám finančně náročnější život, držím bezlepkovou stravu, platím si kondičního trenéra, mentálního kouče, vyvíjím vlastní aplikaci na hlasové zprávy. To všechno stojí peníze.“
Až skončíte kariéru, byť to ještě bude trvat, budete se točením videí živit?
„Uvidíme. Zásadní je, aby to lidi pořád bavilo. Sbírám zkušenosti, rozšiřuju si obzory při práci s videem, se stříháním, při komunikaci s firmami. Cítím, že se zlepšuju, baví mě to. Vyvíjím aplikaci pro hlasové zprávy. Po kariéře mohu mít několik dveří otevřených, ale teď nad tím vůbec nepřemýšlím. Na prvním místě je fotbal.“
Už jste nějakou nabídku na spolupráci odmítl?
„Ano. Pravidelně odmítám hry. Firemních vývojářů, kteří chtějí propagovat svoji hru, je hodně. Domluvíme se jen ve chvíli, kdy mě to opravdu chytne. Jednou mě oslovila společnost prodávající alkohol. To jsem zavrhl. Sleduje mě plno mladých lidí, musím si dávat pozor na to, co přijímám a co propaguju. Alkoholový průmysl je pro mě zapovězenou věcí.“
Když jste přestupoval do Hradce, už se o vás jako o youtuberovi vědělo. Jak na to reagovalo vedení, trenér a spoluhráči?
„Strašně jsem se toho bál. Měl jsem nálepku, šel do nového kolektivu, měl jsem strach, jak to kluci budou vnímat. Musím jim ale poděkovat, stejně tak vedení. Všichni byli vesměs pozitivní, od spoluhráčů dostávám k videím feedback, což je super. I tím se zlepšuju. Trenér mně nikdy nic nezakazoval, některá videa i viděl. Stanovili jsme si hranice, netočím nic zevnitř klubu, byť takové požadavky od fanoušků zaznívají. Nicméně, chodit v zázemí s kamerou by ani mně nebylo příjemné.“
Nechce se mi věřit, že od trenérů žádné narážky neslýcháte?
„Vzpomínám si na Sokolov. Trénoval nás Pavel Horváth. Na tréninku mě uvítal nějakou mojí typickou hláškou, bylo evidentní, že na jedno z videí koukal. Vzal to s humorem. Zatím jsem měl vždycky štěstí, problémy jsem neměl.“
Hlásí se vám spoluhráči, že si chtějí ve vašich videích „zahrát“?
„Nevím o tom. (směje se) V zimě jsem byl zraněný, potřeboval jsem pomoct s točením, kluci mi rádi pomohli. Nebylo jim to proti srsti. Přiznám se, že žádat je o víc, by mi bylo žinantní.“
Protihráči mají k vašemu koníčku také pochopení?
„Sežrat mně to nedávají, nestává se to. Jednou jsem přišel o chlup pozdě na druhý poločas a rozhodčí se mě zeptal, zda jsem někde nenatáčel video. Pousmál jsem se, takové věci mě nerozhodí. Po zápase se přišel omluvit, prý to myslel ze srandy, přitom to bylo úplně v pohodě. Vystřelit si umím sám ze sebe, nemám s tím problém.“
Jaké máte další plány?
„Po náročném podzimu, kdy jsme pravidelně hráli anglické týdny, navíc jsem se v posledním zápase zranil, tak na natáčení nebylo tolik prostoru. Od nového roku jsem kanál zase začal oživovat, chci jít víc do vzdělávání. Je mně sice pouze pětadvacet, hraju zatím „jen“ druhou ligu, ale znám kolem sebe lidi, kteří hrají výš, a chtěl bych je do mého projektu zapojit. Nechci být vyloženě herním youtuberem, chci být známější jako fotbalista a mladším lidem – v době bez sportu – ukazovat, jak se mají udržovat, jak efektivně cvičit a dávat jim podněty ke zlepšení.“
S kým plánujete točit rozhovory?
„Oslovil jsem Jakuba Jankta, který mě sleduje, ten bude první. Dál se budu snažit přinášet pohledy i dalších fotbalistů na top úrovni. Od nich sbírat rady a tipy, které by se pak mohly prostřednictvím videa dostat k mladším lidem. Určitě to by mělo větší zásah, než kdybych jim radil sám. A také bych chtěl přinášet videa z mých cest. Byl jsem za fotbalem v Brazílii, rád bych se tam podíval znovu.“
Kolik lidí vás sleduje?
„Na YouTube sahám k devadesáti tisícům odběratelů, přičemž nejúspěšnější videa mají přes sto tisíc zhlédnutí, průměr je čtyřicet, padesát tisíc. Na Instagramu se blížím ke třiceti tisícům followerů.“
Na jaká čísla chcete dosáhnout?
„Videa jsem začal točit i proto, abych okolo sebe měl komunitu lidí, s kterými bych si mohl zahrát hru. Najednou jsem měl sedmdesát tisíc sledovatelů, tak si říkám, že na sto tisíc bych se dostat mohl. Na Instagramu jsem chtěl být na deseti. Čísla jsou nekonečná, další hranice si nekladu.“
Jste odchovancem Sparty. Proč to na Letné nevyšlo?
„Neměl jsem nejjednodušší pubertu. Šel jsem do dorostu za panem Frýdkem, byli tam téměř samí dospělí kluci, narostlí, fyzicky disponovaní, o dvě hlavy větší. Jen já a Martin Hašek jsme vypadali jako děti. Bylo hezké, že umíme s míčem, že jsme rychlí, ale jak došlo na souboj, byl konec. Strašně dlouhou dobu jsem bojoval se sebevědomím, hledal jsem se. V osmnácti jsem chodil po endokrinologiích, oba rodiče mám velké a já byl malej. Sice jsem pak vyrostl, ale zase jsem byl samá kost a kůže. Chodil jsem na kickbox, abych zpevnil tělo, posléze odešel na Duklu, která mně nesmírně prospěla.“
V čem?
„Narazil jsem na kondičního trenéra Lukáše Stránského, s kterým spolupracuji doteď. Dal mě neskutečně do kupy. Hned jsem věděl, že je to člověk, který mně na mé cestě může pomoct. I v Hradci se kluci divili, jak jsem se fyzicky spravil. Díky tomu jsem změnil i styl hry. Dřív jsem hrál v záloze, nyní jsem v obraně a snažím se být moderním krajním bekem.“ (usměje se)
Co vám dala Sparta?
„Obrovskou školu. Je strašně důležité, jakým klubem projdete v mládí. Na Spartě jsem byl odmalička, nic jiného jsem nepoznal, byl jsem rozmazlenej. Pak jsem přišel na Julisku, což byl strašný náraz. Pochopil jsem, že každý nemá zázemí jako Sparta, kde všechno bylo úplně samozřejmé a dostupné. Poznal jsem tvrdou realitu. Pak už to bylo jen na mně.“
S kým jste nastupoval kromě Martina Haška?
„Z mého ročníku ´95 je Patrik Čavoš v Českých Budějovicích, dokonce je kapitánem. Honza Vondra s Jirkou Bederkou jsou na Bohemce, Kuba Nečas je v Liberci.“
V Sokolově jste narazil na Pavla Horvátha. Jaké bylo setkání s takovou veličinou?
„Měl jsem z něj vítr. Je známý svými fórky. Může vás úplně položit. Navíc moje kariéra se tehdy lámala, ale on se choval fantasticky a patří mu obrovský dík. Zapamatoval jsem si dvě věci.“
Jaké?
„Je to fantastický fotbalista, není náhoda, kam se dostal. Ukazoval nám to na každém tréninku. A druhou věcí je mentalita. Vždycky chtěl s námi všechno hrát, chtěl vyhrávat. Uměl nakazit tým. Tohle má v sobě Cristiano Ronaldo, v dokumentu The Last Dance se stejně tak profiloval i Michael Jordan. Na Pavla Horvátha vzpomínám v dobrém.“
Nyní jste v Hradci Králové. Postup do FORTUNA:LIGY je jasnou metou?
„Do Hradce jsem přišel ze Sokolova, bylo to jako vrátit se do Sparty. Rozdíl v zázemí obou klubů byl obrovský. Uvědomil jsem si, o co jsem tři roky přicházel. Zase jsem si připadal jako profesionální fotbalista. Bylo to vysvobození. Je super, že máme cíle. Chceme nahoru, máme vytvořené všechny podmínky, je to jen o nás.“
