„Krásný večer pro nás pro všechny, pro celý český fotbal,“ začal tiskovku správnými slovy kouč Slavie Jindřich Trpišovský. Jak jinak uvést úžasný postup do čtvrtfinále Evropské ligy přes pětinásobného vítěze této soutěže, Sevillu, a ještě gólem ze 119. minuty prodloužení.
Věřil jste v to ještě vůbec, když soupeř vstřelil v 98. minutě gól na 3:2?
„Mně jen proběhlo hlavou, že takový zápas nesmíme prohrát. Je to strašná rána, když víte, kolik toho v zápase naběháte, vracíte se z útoku do obrany, zdvojujete soupeře, Sevilla ani neměla tolik šancí, ale ze všeho, co ji přišlo, tak jsme inkasovali. Snažili jsme se hráče burcovat, dát třetí gól a prostě neprohrát.“
To se povedlo, a pak ta rozhodující trefa...
„I soupeř už byl unavený, my měli na hřišti spoustu gólových hráčů. Já měl v první chvíli strach, jak jsem zvyklý na video, tak nevíte, jestli to bude platit. Pak jsem viděl rozhodčího, jak ukazuje na půlku, běžel jsem za hráči, pak jsem byl zadýchaný, vracel jsem se rychle zpátky, protože jsem si uvědomil, že jsem mimo zónu. Třeba by nám vylosovali Chelsea, a já bych to strávil na tribuně. Ale museli jsme taky hned reagovat, vím, že jsem Frýďu musel stahovat shora do středu hřiště, jenže v takový moment už se neslyšíte, je chaos, nesmíte udělat blbý faul, chybu, takže jsme museli být zase rychle ve střehu.“
Vyšlo vám střídání s Mickem van Burenem, dokázali jste rozhýbat hru i dalšími hráči. Jak jste všechno rozmýšlel?
„Vstupovali jsme do zápasu v rozestavení 3-5-2, což jsme hráli poprvé ve Slavii. Měli jsme sestavu poskládanou tak, že bychom mohli rychle přejít i na 4-5-1, ale jak se pak dostřídávalo, sestava se tím rozházela. Micka jsme chtěli dát nahoru, a aby Olayinka hrál pod ním, Frýďu jsem chtěl mít nahoře a získávat pro něj nebezpečné auty a rohy, pokusit se dát nějaký gól ze standardky. První myšlenka ale byla, že dáme do hry Balutu, aby za stavu 2:2 podržel míč, jenže pak jsme inkasovali, Mick srovnal a bylo jasné, že od té chvíle to bude prostě válka.“
Už jste zmínil, že byste mohli dostat Chelsea, anglické kluby jsou už dlouho vaše přání. Nemyslíte si ale i na schůdnějšího soupeře?
„Tady už nejsou lehcí soupeři. Měli jsme jedno video, na kterém jsme si rozebírali Sevillu, na něm ji Villarreal porazil úplně jasně 3:0. Moje černá můra byl Salcburk, to bychom si všichni museli koupit motorky, abychom to uběhali, ten už je vyřazený. Nechci si to rozmyslet, nikdy totiž nevíte, kdy tu šanci zase budete mít. Anglie je sen asi pro všechny, v dobrém závidíme všem klukům, kteří teď jedou na nároďák, a budou si moct zahrát ve Wembley. Vím, že ta šance by byla malá, vím, jak na Arsenalu kdysi hrála Slavia, ale všichni v klubu si zaslouží takového velkého soupeře, byla by to odměna. I tím jsme se motivovali před Sevillou, že jestli si kluci chtějí vyměnit dres s Hazardem, tak musíme Sevillu sprovodit ze světa.“
Po utkání jste šel poprvé na děkovačku s fanoušky, jak jste si to užil?
„Mám z toho mrazení. Když jsem ve Slavii začínal, tak na konci jarní části mi jeden pán říkal, ať hlavně na tu děkovačku nechodím, že kdo z trenérů tam šel, tak byl do třech měsíců venku. Ale pak mi zase říkali, že s mikrofonem budu jediný, to mě uklidnilo. Bylo to hezké, spontánní, skvělý pocit, hlavně v tu chvíli vidíte, kolik lidí uděláte šťastných, a to je to nejdůležitější. Jsou tu do půlnoci, a ráno pak určitě musí do práce, ale oni tu s vámi stejně jsou a užijí si to. Proto při fotbale chceme být odvážní, a dělat to právě pro tyhle emoce.“
