Šťastný Ujfaluši: Dres z finále nikomu nedám
ROZHOVOR - Vítězná finálová chvíle, na kterou Tomáš Ujfaluši čekal celou kariéru, konečně přišla. Ve středu večer v Hamburku vyhrál bývalý reprezentační kapitán s Atlétikem Madrid Evropskou ligu. Navíc úspěch nad Fulhamem přišel v „domácí“ hamburské Aréně, kde před časem působil…
Vkročil do mixzóny, pusu rozesmátou od ucha k uchu, na krku se mu houpala medaile. Sotva udělal krok, vrhla se na něj španělská média. Rádia, televizní štáby, novináři. Byť bylo více než půl hodiny po půlnoci a v nohách měl 120 perných minut, Ujfaluši se u každého ochotně zastavil. „Je to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života,“ opakoval donekonečna.
Jak se vám po zápase poslouchal šlágr We are the Champions?
„Bylo to vlastně poprvé v mé kariéře, že? (směje se) Jsem moc rád, k tomu došlo. Přece jen, je mi třicet dva, řekněme, že mi zbývají ještě tři čtyři roky kariéry. Když tedy budu fit. Je to něco, co musí člověk zažít. Dostat se do finále, a ještě ho vyhrát, to je to, na co nikdy nezapomenete. Jsem strašně šťastný, že se mi povedlo konečně něco vyhrát.“ (směje se)
Nebál jste se, že vás to už mine?
„Člověk pořád doufal... V Lize mistrů je těžké prorazit, tam jsou opravdu nejlepší týmy světa. Není jednoduché soupeřit s Barcelonou, Interem, Manchesterem United, Bayernem. S Atlétikem jsme letos nepředvedli v Lize mistrů skoro nic, zbyla nám Evropská liga. V ní jsme chtěli dojít co nejdále. Paradoxem je, že jsme vlastně v pohárech vyhráli jen dva zápasy a dostali se do finále, kde jsme vyhráli ten třetí. (směje se) Ale myslím, že na to se nikdo nebude v budoucnu ptát.“
Je to úspěch srovnatelný s bronzem z EURO 2004?
„Těžko porovnávat klubovou a reprezentační soutěž. Prostě triumf v Evropské lize je pro mě jedním z největších okamžiků v životě.
Považujete za symbolické, že jste ho prožil v Hamburku, kde jste před lety působil?
„Je to pěkné. Vrátil jsem se a vyhrál tady Evropskou ligu. Vlastně jsem v Aréně hrál poprvé od mého odchodu, na mistrovství světa proti Itálii před čtyřmi lety jsem kvůli vyloučení v předchozím zápase s Ghanou nemohl nastoupit. Tentokrát jsem si to parádně vynahradil.“
Co vám blesklo hlavou, když rozhodčí odpískal konec?
„Abych řekl pravdu, ani nevím. (směje se) Byl jsem plný emocí, měl jsem slzy na krajíčku. Je to fakt emotivní záležitost. Už se těším na oslavu s fanoušky v Madridu.“
Dokážete si představit, co se v Madridu během následujících dní bude odehrávat?
„Abych pravdu řekl, neumím. Je známo, že Atlético má v Madridu víc fanoušků než Real.... Takže bůhví, co se bude dít.“
Jak jste si užil oslavy na trávníku? Z tribuny to vypadalo, že jste je neprožíval tak emotivně jako vaši mladší spoluhráči, kteří se neustále objímali a poskakovali. Vy jste si jakoby v klidu vykračoval a pozoroval ochozy.
„Já jsem si užil první momenty, pak jsem chtěl obejít stadion, aby fanoušci, co byli na druhé straně, měli také pocit, že jsme tam s nimi. Nebojte, užil jsem si to taky, a vrchovatě.“ (směje se)
Těsně předtím, než jste přebírali pohár, jste zašel za rozhodčími a cosi jim vykládal. Co to bylo?
„Trošku jsem jim vynadal.“ (směje se)
Za co?
„Jsou to Italové, znám se s nimi. Rozhodčí musí být vždycky pod tlakem. Trošku jsem s nimi debatoval, ale nic vážného.“
Jak to vypadalo po zápase v kabině?
„Na stole bylo nachystané šampaňské, takže všude létaly špunty. Mám dojem, že se snad ani nikdo nenapil a všechno se vystříkalo.“
Kolik esemesek jste našel po zápase na mobilu?
„Desítky, budu se jimi muset postupně probrat, bude to dřina. (usmívá se) Vím jen, že mi psal Honza Polák. Šmíca (Vladimír Šmicer) mi přál před zápasem, abychom to zvládli a vyhráli. Esemesek je fakt hodně.“
Měl jste v hledišti blízké?
„Měl jsme tam rodinu, tátu, známé z Hamburku, kamarády. Dohromady asi dvacet lidí. Sice jsem věděl, kam mají lístky, ale neměl jsem moc času dívat se, kde přesně jsou.“
Jak dlouho budete slavit?
„Vidím to tak na dva dny. V sobotu sice hrajeme ligu, ale myslím, že zápas není pro nás tak důležitý, protože jím nic nezískáme. Samozřejmě, bylo by pěkné, kdybychom se rozloučili se sezonou před našimi fanoušky výhrou. Ale spíš si si spousta hráčů po zápase s Fulhamem odpočine a připraví se na náš druhý vrchol, finále Španělského poháru se Sevillou.“
Budete mezi nimi? Zlobí vás tříslo.
„Uvidíme. S trenérem Floresem se vždycky bavím na rovinu, pokud budu fit, tak nastoupím, pokud ne, dá mi volno. Moc to neřeším.“
Máte teď o to větší zálusk na další triumf?
„Double by bylo fantastické, krásné. Uděláme pro to maximum.“ 
Když vstřelil Forlán Fulhamu první gól, blesklo vám hlavou, že by to mohlo vyjít?
„Kdepak. To jsou zápasy, v nichž si to říct nemůžete. Bylo vidět, že jsme na tom byli herně lépe, ovšem Fulham bránil dobře, moc nás do šancí nepouštěl. Na druhou stranu v takových utkáních si hodně příležitostí nevytvoříte. Měli jsme asi čtyři, dali dva góly. Angličané navíc brzy po našem první gólu vyrovnali, díky smolné teči Asuncaa. Míč nečekaně změnil dráhu, už jsem nestačil zareagovat a přeletěl mě. Teď už je to ale úplně jedno. Myslím, že jsme byli lepším týmem, drželi jsme víc míč a v podstatě jsme je nepustili do další vážnější šance.“
Věřil jste před prodloužením, že Fulham zlomíte? Nebo jste spíš očekával, že dojde na penaltový rozstřel?
„Pořád jsme se snažili rozhodnout, což bylo kondičně náročné, oni jen bránili. Pořád jsme něco vymýšleli, centrovali, stříleli. Samozřejmě, když už schází do konce zápasu málo času, člověk se už začíná mentálně připravovat na to, že se půjde do rozstřelu. A to je pak kasino. Jsem rád, že to nakonec dopadlo už v prodloužení.“ (usměje se)
Šel byste na případnou penaltu?
„Myslím, že do pětky bych se asi nedostal. Když jsem hrál v Itálii, tak jsem vždycky jako šestý nebo sedmý chodil, tady by to bylo asi stejné.“
Po trefě Forlána v prodloužení...
„...jsem si říkal, že nám to už nikdo nevezme. Věřil jsem, že už to nepustíme!“
Měli jste před Fulhamem, který vyřadil silné kluby, respekt?
„Určitě. Poradil si s Wolfsburgem, Juventusem, Hamburkem, to už něco znamená. Ovšem věděli jsme, že ty anglické týmy, které nepatří do topkategorie, tedy třeba Fulham, jsou hodně silné především v domácím prostředí. Očekávali jsme, že v Hamburku nemusí být tolik silný. Navíc nám dost pomohlo, že kvůli zranění nedohrál finále útočník Zamora. Je to jejich klíčový hráč.“
Celý zápas jste podporoval ofenzivu. Kdy naposledy jste si tolik zaútočil?
„Když hraji na pravé straně obrany, tak po mně trenér chce, abych hodně útočil. Abych se hodně vytahoval společně s Reyesem. Jsou zápasy, kdy jsou strany zavřené, kdy se útočit nedá, ale pak zase utkání, kdy je prostoru dost. To byl případ finále. Snažil jsem se toho využít.“
Ve druhé půli jste se zapojoval snad do každého útoku. Cítil jste v prodloužení únavu?
„Abych řekl pravdu, posledních deset minut jsem toho měl plné zuby. Byl jsem unavený, navíc jsem cítil přitahovač, který mě poslední dobu zlobí. V takových zápasech jezdíte ne na sto, ale sto dvacet procent.“
Sezonu jste ovšem nerozjeli ani trochu dobře. Pomyslel jste si, že na jejím konci budete slavit triumf v Evropské lize?
„V domácí lize jsme kolikrát měli šanci dostat se nahoru, jenže zkazili jsme dva nebo tři zápasy. Takže jedinými možnostmi, jak se dostat v příští sezoně do Evropy, byl buď Španělský pohár nebo Evropská liga. Do finále Španělského poháru jsme se dostali už dřív, teď jsme se mohli soustředit na Evropskou ligu. V ní se nám vcelku dařilo, měli jsme samozřejmě i štěstí, ale to k tomu patří. A nakonec jsme se dostali až do Hamburku...“
Kde zazářil Diego Forlán – jako v předchozích duelech…
„Přesně tak, je to jeden z našich klíčových hráčů. Máme výhodu, že pokud dobře bráníme, v každém zápase si vytvoříme tři čtyři šance. Agüero, Forlán, Reyes, to všechno jsou kluci, kteří mají v ofenzivě obrovskou kvalitu.“
S kým jste si vlastně po finále vyměnil dres?
„S nikým, nedám ho nikomu, nechám si ho.“
Půjde do rámu?
„Stoprocentně: Je to přece fantastická památka!“
