Má osmapadesát křížků na krku, přes kalhoty nosí menší pivní bříško, na hlavě milimetrového šedivého ježka a na sobě obvykle dres West Hamu United, který je pro něj absolutně posvátný. Podle vizáže byste ho tipovali na štamgasta v lidové hospůdce.

Jenže teď je z něj světoznámý hrdina.

Chris Knoll se přes noc převtělil z bezejmenného elektrikáře z Londýna a otce čtyř dětí, vlastně pěti, protože jeho pátým děckem je WHU, do nefalšované superstar! I když se tomu brání.

„Nejsem žádná hvězda,“ opakuje.

Marně.

Kde se objeví, tam si na něj lidé ukazují prstem: To je přece ten borec z Alkmaaru!

Ano, je to ten frajer, co se po odvetě semifinále Konferenční ligy sám neohroženě postavil hordě domácích ultras a zabránil možnému masakru.

Ne, vážně nikdo nepřehání. Tlupa v kuklách byla frustrovaná z vyřazení domácího mužstva těsně před branami finále a chtěla si zatepla zchladit žáhu na příznivcích West Hamu. Byli mezi nimi ženy, děti, dědové i babičky. Není podstatné, že řada z nich patřila do rodin hráčů anglického mužstva. Všem šlo o zdraví. Možná i o život. Když zakuklencům naskočí žilka, jsou v tranzu schopní těch nejhorších věcí. A gangy nizozemských rowdies jsou jedny z nejorganizovanějších a nejostřejších v Evropě.

Navzdory tomu se jim do cesty postavil bourák Knoll, kterému nikdo ve společenství WHU neřekne jinak než Knollsy. Rozměrnější postavou zatarasil schodiště vedoucí do sektoru hostujících fanoušků. A pak?

Bum! Prásk!

A rowdies, tlačící se vzhůru odspodu, odpadávali ze schodů jak hrušky.

Všichni okolo se zatajeným dechem zírali, jak