Horváthova síla? Je jako šaolin. A zvládá hrát na nejvyšší úrovni

Když speciál s fotbalisty Plzně dosedl včera kolem třetí ráno na ruzyňském letišti, Pavel Horváth z něj vystupoval se spícím synem Patrikem v náručí. Vypadalo to však, že by ocenil, kdyby i jeho někdo poponesl.

Středeční zápas s AC Milán (0:2) ho vyčerpal – a zároveň ukázal, že obavy, zda kapitán Viktorie bude zvládat rychlý fotbal v Lize mistrů, byly liché.

Platí to jako axiom z geometrie – Horváth je pro hru Plzně klíčovým mužem. A je jedno, že nepřesprintuje obránce nebo naopak nemůže stíhat unikajícího útočníka. Jeho kvality jsou jinde. Místo aby dlouze vedl míč a nechal se dohnat, posune ho přesně na jeden nebo dva doteky. Nehoní protihráče po hřišti, brání pozičně.

„Je chytrý, zkušený hráč. Hledá si prostor, kde bude co nejplatnější pro tým i spoluhráče,“ charakterizuje hru plzeňského režiséra někdejší obránce Sparty Václav Drobný.

„A v obranné fázi si dává pozor na to, aby se nedostal do situace jeden na jednoho, kdy by kolem sebe měl deset metrů prostoru. Ví, že by ho útočník snadno obešel,“ dodává.

„Když má někdo sto padesát centimetrů, nepůjde rozhodovat zápas do vápna hlavičkou z rohu. Pavel taky ví, že se nemůže pustit do kličky, po níž by udělal dva tři rychlé kroky. Kdyby hrál jinak, musel by být hloupý,“ směje se Luděk Zelenka, bývalý útočník například Slavie a dnes televizní spolukomentátor.

Tato slova potvrzuje i plzeňský trenér Pavel Vrba. Podle něj Horváthovi zápas s AC Milán vyhovoval. „Nepouštěl se totiž do žádných velkých dobrodružství ve velkém prostoru, dobře si vykrýval ten svůj,“ chválí kouč svého kapitána. „Uvidíme, jak to bude s Barcelonou, kde to bude rychlostně ještě o stupeň výš,“ usmívá se.

Že je Horváth pro hru Plzně klíčový i v Lize mistrů, dokazují rovněž statistiky. Právě on si vyměnil nejvíc přihrávek s Davidem Limberským (každý 16), jenž odehrál výborný zápas. A ze všech hráčů Plzně poslal její kapitán nejvíc úspěšných pasů delších než třicet metrů. Z toho je vidět, že na zrychlení hry nepotřebuje rychlé nohy. „Plzeň je kolem něj postavená. Rychlostní typy má na stranách, ti nabíhají, protože vědí, že od něj přijde dobrý míč,“ souhlasí Drobný.

Navíc se nedá říct, že by Horváth zápas odchodil. Naběhal 10 607 metrů. „To je úctyhodné – na to, že je to kus chlapa,“ mručí uznale Vrba.

To, že symbióza kapitána s týmem fungovala i na evropské scéně, ukázaly tři situace, při nichž se jindy dost stažený záložník dostal k zakončení. Při největší šanci Viktorie krátce před přestávkou byl dokonce nejvysunutějším hráčem v bílém dresu. „Že byl až na hrotu, to mě překvapilo hodně,“ usmívá se Zelenka. „Při remíze v Budějovicích byl ve hře málo, možná ho trenér Vrba kritizoval a on to chtěl vynahradit,“ hledá vysvětlení.

Podle Horvátha bylo důvodem to, že jeho spoluhráči bránili mnohem zodpovědněji než v české nejvyšší soutěži. „V lize musím hrát malinko defenzivněji. Náš tým je ofenzivně laděný, je potřeba dávat vzadu bacha. V Miláně, přestože jsme to pojali útočně jako obvykle, měli i ostatní kluci v hlavě, že to nemůžeme tolik otvírat. Proto jsem měl víc příležitostí dostat se i do koncovky,“ tvrdí plzeňský kapitán.

„Ano, byli jsme disciplinovaní, rychle jsme se vraceli do základního postavení – a Pavel to vpředu dobře doplňoval,“ přikyvuje Vrba.

Může proto být překvapivé, že kaňky, které Horváthův výkon v Miláně měl, moc nesouvisejí s jeho slabinami. Naopak – v první půli selhal v koncovce, přitom kopací technika je jeho nejsilnější zbraní. „S myšlenkou, že hra je rychlejší, chtěl vystřelit rychle, tak to uspěchal. Bál se, že by to někdo mohl skluzem zablokovat a místo placírkou trefi l míč špičkou,“ vžívá se Zelenka do myšlení Horvátha-zakončovatele.

Ve druhé půli zase tvůrce hry Viktorie několikrát zbytečně ztratil míč při rozehrávce a pomohl soupeři do šance. „Měl dvě situace, kdy ho zaskočil vysoký presink soupeře,“ všiml si Vrba.

„Sám se totiž dostal pod tlak. Několikrát měl víc času, než si myslel, že bude mít, a tak dával míč zbytečně z první,“ ukazuje Drobný, v čem Horvátha jeho styl zradil.

Ve chvílích, kdy Horváth kazil, tak možná paradoxně nedoplácel na to, čeho se obávali jeho kritici – že nebude stíhat rychlý fotbal v Lize mistrů. Při zahozené šanci a nepovedených přihrávkách totiž byla naopak až příliš rychlá jeho hlava.