Z Paříže s potem. Když odejdou bohové, vznikne tým. Aneb: míň pózy, víc pohybu
Paris Saint-Germain nikdy nebylo snadné milovat. Po léta se opájelo katarským bohatstvím a vystavovalo na odiv sbírku superhvězd v čele s Mbappém, Neymarem a Messim. Bylo klubem pro ty, kdo mají slabost pro lesk. Ne že by se všechno rázem proměnilo, ale vědomý odklon od éry celebrit, snaha o skutečnou strategii a čerstvě nabytá odolnost z něj udělaly něco, co bychom dřív nepovažovali za možné: romantický evropský příběh. Po celkovém vítězství 3:1 nad Arsenalem postoupilo PSG do finále Ligy mistrů. A každý krok blíž k vytoužené trofeji potvrzuje, že jejich nově zvolená cesta má smysl.
PSG si dlouho namlouvalo, že klíčem k úspěchu je kopírovat filozofii Realu Madrid. Jenže když Messi, Neymar a Mbappé rozpustili spojenectví a vydali se každý jinam, aniž by klub po více než dekádě posedlosti dosáhl na vysněnou Ligu mistrů, přišel další kulturní reset. Zvlášť po letním adieu francouzského kapitána, který za sedm let přepsal klubové kroniky (256 gólů, 108 asistencí), zesílil dojem, že Paříž ztratila charisma. Vážná hrozba? Spíš pozlátko bez skutečného ostří.
A upřímně, vstup do Champions League její renomé příliš nevylepšil. Měl blíž k šourání po schodech než k razantnímu nástupu. Až lednové výhry nad Manchesterem City (4:2) a Stuttgartem (4:1) v závěrečných dvou kolech ji vytáhly alespoň do předkola. Následné rozdrcení brestských krajanů v součtu 10:0 sice vypovídalo o jednoznačné převaze, ale za opravdové prohlášení se považovalo až vyřazení Liverpoolu v osmifinále.
„PSG je nejlepší tým, kterému jsme čelili,“ řekl Arne Slot. Nebylo to tak, že by LFC převálcovali. Reds si z Parku princů odvezli těsný náskok a Pařížané museli na Anfieldu urvat postup až po penaltách. Ale zásadní byla jiná věc – celkový obraz, který po sobě tenhle dvojzápas zanechal.
Mladí nájezdníci Luise Enriqueho předvedli živý, nebojácný a nakažlivě energický fotbal proti jedné z nejobávanějších mašin Premier League. Porážka v úvodním utkání působila jako paradox: doma Liverpool 90 minut dusili, a přesto padli. Odveta nabídla vyrovnanější průběh, ale málokdo opouštěl Anfield s pocitem, že by si místo ve čtvrtfinále nezasloužili.
Francouzi lítali po hřišti, jako by měli v plicích motor. Bylo zřejmé, že tohle PSG není reinkarnací předchozích verzí. Je to jiný živočich. Tam, kde se sázelo na individuality, se teď snoubí kvalita s výjimečnou intenzitou, disciplínou a hladem. Už to nejsou solitéři s aurou nedotknutelnosti. Ofenzivní bozi, kteří měli všechno, jen ne potřebu spolupracovat. Co dřív stálo na jménech, jež měla vyhrávat zápasy sama, dnes pojí vnitřní rovnováha a kolektivní tah.
Během 120 minut naběhali víc než lídr Premier League. A přestože tahle statistika sama o sobě bitvy nerozhoduje, bylo znát, že PSG Liverpool předjelo – fyzicky, taktickým souladem i vervou. Něco takového by ještě před pár lety znělo jako sci-fi: Reds vládli železným tempem a agresivním napadáním, zatímco hegemon Ligue 1 si z obrany dělal volitelný předmět.
Když pak Désiré Doué pohladil míč při vítězné penaltě, neběželi do klubka, ale k fanouškům. Symbolika? Nepřehlédnutelná. PSG už není rozbitou mozaikou a srazem sólistů bez společného refrénu. Působí jako celek, sjednocený nejen mezi hřištěm a tribunou, ale i mezi útokem a defenzivou.
„V téhle sezoně je hvězdou tým,“ řekl prezident Nasser Al-Khelaifi. „Kdo byl nejlepší? Nevím. Všichni.“ Jako by mu konečně došlo, že fotbal se hraje v jedenácti. Dřív byli Les Parisiens rozpolcení. Příznivci bučeli na Messiho i Neymara, modly 21. století. Ani Mbappé to neměl vždy snadné. Paříž běžně končila v jakémsi rozestavení 7-0-3: tři útočníci vpředu odpalovali rachejtle, zbytek vzadu hasil požár. V Ligue 1 to ještě procházelo, ale v Lize mistrů je tenhle styl stál sezonu za sezonou.
Nyní? Jiná mentalita, jiná chemie. Útočníci hrají s větší dynamikou a menším egem. Khvicha Kvaratskhelia sprintoval dozadu i ke konci, skluzem přerušil útok a ještě to slavil. Ve středu pole je drajv jako nikdy. Obětavý Fabián Ruiz, jeden ze španělských hrdinů na EURO 2024, přináší spíš svaly než šmrnc. Vitinha hraje s nebývalým klidem a Joao Neves oplývá vzácnou směsí hbité techniky a nevyčerpatelným pohonem. Záložníci Liverpoolu, jindy neochvějní, se ocitli v kleštích, z nichž se nedokázali vymanit. Přetlačeni, sevřeni, odstřiženi od své obvyklé suverenity.
„První zápas patřil Alissonovi, druhý Gianluigimu,“ shrnul stručně Enrique. Je ironií, že brankář Donnarumma je jakýmsi dozvukem éry starých ikon PSG. Skvělý v tom, co má v popisu práce (zachraňování střel), ale ke hře s míčem příliš nepřispívá. Na Anfieldu, hlavně v první půli, kopal bídně a několikrát tím přivodil problémy. Jeho doménou jsou reflexy a činnost na čáře. V tom má jen málo konkurentů. Připomněl EURO 2020, kde vymazal Španěly (v semifinále) i Angličany (ve finále) při tom nejkrutějším závěrečném rituálu.
Mají šanci oslovit i neutrály
Mimochodem, Enrique to zažil z první ruky jako šéf La Roja. Jeho četa postrádala věhlasné persony (nevzal ani Sergia Ramose, což bylo, jako by vyřadil hymnu), ale v organizaci, plynulosti a lstivém důvtipu patřili k nejvyladěnějším souborům na turnaji. Dominovali prostoru a kombinacemi rozkládali protivníky do šroubku. V lecčems připomínali dnešní Paříž: míň třpytu, víc struktury.
Poté, co si znovu naklonili vlastní tribuny, mají šanci oslovit i neutrály. PSG, dřív vnímané jako nadutý projekt bez srdce, se mění v letku, která si může získat přízeň i mimo svou bublinu. Servírují podívanou, jež pulsuje jako žíla pod kůží. Dokonce i Virgil van Dijk, poražený liverpoolský kapitán, neváhal uznat: „Elektrizující výkon.“ Slot šel ještě dál: „Nejúchvatnější zápas, jakého jsem se účastnil. Neuvěřitelná úroveň, šílená intenzita. A když už prohrát, tak aspoň v takové bouři.“
