Koller o Lize mistrů: Zocelí vás, i když prohrajete. Slavii radí, jak se nebát „nadlidí“

Anderlecht, září 2000 a Old Trafford: dal jste gól United, proti vám Beckham, Giggs, Scholes, Roy Keane a Andy Cole s hattrickem. Co se vám vybaví jako první? Euforie z trefy, síla soupeře, nebo pocit, že jste byl na trávníku s ikonami Premier League?
„Všechno dohromady. Byl to totiž můj úplně první zápas v Lize mistrů. S Anderlechtem jsme tehdy zázračně prošli přes kvalifikaci, konkrétně přes Porto, které už mělo velký zvuk. A hned v prvním kole jsme jeli na Old Trafford.“

Pořádná premiéra.
„To teda. Byli jsme nezkušení, skoro nikdo z týmu ještě Ligu mistrů nehrál. A podle toho to i dopadlo, měli jsme z United až moc respekt. Skončilo to 1:5, ale já na ten zápas vzpomínám rád, mně se hrálo docela dobře. A hlavně nám to hodně dalo do dalších utkání. Tehdy se hrála čtyřčlenná skupina, každý s každým doma i venku, a nakonec jsme ji vyhráli právě před Red Devils. Doma jsme je v říjnu porazili 2:1. Chytal Barthez a oba góly dal můj parťák Tomasz Radzinski, který pak přestoupil do Evertonu. Byli silní, Beckham, Giggs, Scholes, ale tu lekci z Old Trafford jsme jim vrátili. Skvělý pocit.“

Jaké to bylo, když proti vám běhali Keane se Scholesem, zosobnění anglické tvrdosti a kvality?
„Do toho utkání jsem šel strašně namotivovaný, to si pamatuju. Byla to velká věc, cítil jsem obrovskou energii. Tenkrát se mi dařilo, věřil jsem si, střílel hodně gólů – v Lokerenu skoro třicet, v Anderlechtu třiatřicet a pak tu sezonu jednatřicet. Vybavuju si i předkolo proti Portu, těžké dva zápasy, které jsme nakonec urvali jedním gólem, a ten jsem dal právě já. To mi hodně pomohlo, byl jsem v ráži. Všichni jsme do těch bitev šli odhodlaní, že nic nedostanou lacino. Samozřejmě kvalita byla někde jinde, zvlášť na Old Trafford. Jasně, 1:5 vypadá divoce, ale rychle jsme si dokázali, že i s týmy takového formátu se dá hrát.“

Rozhovor pokračuje pod grafikou

A pak jste to potvrdili v dalších utkáních, hlavně doma.
„Tam jsme porazili nejen Manchester United, ale v osmifinálové skupině i Lazio, které zrovna vyhrálo Serii A a mělo v sestavě Nestu, Simeoneho, Nedvěda, Salase nebo Crespa. A nakonec i Real Madrid. Na Santiago Bernabéu nám naložili 4:1, už do poločasu spustili kanonádu Morientes, Figo a Roberto Carlos. Ale doma jsme je srazili 2:0. Tihle špičkoví protivníci a prestižní zápasy měli obrovský efekt: člověk si začal ještě víc věřit. Jako fotbalista rostete se silou soupeřů.“

Vy jste na to navázal v Dortmundu, v předkole Ligy mistrů 2001 jste i díky dvěma vašim zásahům vyřadili Šachtar Doněck. A pak v září Liverpool: Gerrard, Carragher, Owen. Překvapila vás víc fyzická tvrdost, nebo magie Anfieldu?
„To, co dokážou stadiony na Ostrovech, je vždycky velkolepé. Duní to jako vichřice. Na druhou stranu, když jste v Dortmundu, už vás jen tak něco nepřekvapí, protože ta kulisa je podle mě jedna z nejlepších na světě. Spíš mě ohromilo, když jsem přišel z Anderlechtu a zažil poprvé prostředí v Dortmundu. Nebo když jsem ještě v dresu RSC nastoupil na Old Trafford, ten stadion a atmosféra, to bylo něco. Vždycky jsem měl rád anglické velkokluby a jejich jedinečný náboj. Ale vlastně během celé kariéry se mi nikdy nepodařilo vyhrát na britských ostrovech.“

Opravdu nikdy?
„Ne, vůbec. Manchester United, Liverpool, Arsenal, i Leeds, nikdy jsem tam nevyhrál. Na Ostrovech je strašně těžké zvítězit. Byla to jiná doba, víc anglická a měla specifické kouzlo. Hráli tam ještě ti klasičtí britští tvrďáci, víc než dnes, kdy je ryzích Angličanů a žulových bojovníků v sestavách míň. Tehdy to pořád mělo ostrý nádech. Dnešním klukům by ten drsný ráz možná vadil, protože souboje byly ohnivé a bolely. Mně to ale vyhovovalo. A k tomu obrovská kvalita. Teď jsem si vzpomněl – vyhrál jsem tam vlastně až v charitativním zápase s Realem Top Praha. No, aspoň něco.“

Podzim 2002 proti Gunners: Henry, Bergkamp, Vieira, Campbell. Řada expertů tvrdí, že to byl nejhezčí Arsenal všech dob. V čem byl pro útočníka nejtěžší? Vieira ve středu pole, nebo Campbellova síla v osobních soubojích?
„Na Arsenal se zapomenout nedá. A s odstupem času to platí ještě víc, byl to vážně famózní tým. Měli všechno vyvážené a skvěle se na ně dívalo.