Pecka: Nejsem Horst Siegl!

Ani po návratu do Boleslavi se mu v přípravě moc nedařilo, v devíti duelech se z gólu radoval jen třikrát.

Odešla vám střelecká forma?
„Je pravda, že v posledních třech zápasech trochu ano. Měl jsem pokaždé dvě gólovky a minimálně jednu jsem měl proměnit.“

Čím to, že se teď necítíte ve střelecké pohodě?
„Nevím, přistupuju k tomu vždycky stejně, ale míč se mi nikdy nepodařilo trefi t, jak jsem chtěl. Buď mi ujela noha, nebo jsem špatně zakončil. Hlavu si s tím nedělám, když se budu dál dostávat do šancí, góly určitě přijdou.“

Před rokem jste se s ligou loučil coby nejlepší kanonýr soutěže. Bude těžké na to navázat?
„To určitě. Nejsem Horst Siegl, abych to opakoval rok co rok.“

To zní, jako byste si nevěřil.
„Tak to není, ale jsem sám zvědavý, jak to bude. Když jsem tady hrál v kuse tři roky ligu, pořád jsem si zvyšoval průměr za sezonu. Nejdříve to byly čtyři góly, pak osm a nakonec šestnáct. Bylo by pěkné, kdyby to teď přímo úměrně znova vzrostlo. Ale když dám aspoň osm gólů, budu spokojený.“

Je svazující, že od vás všichni čekají góly?
„Trošku jo. Ale v zápase na to člověk zapomene. A nechci si ani připouštět, že se ode mě góly očekávají. Když nepřijdou, nesmím se v tom hlavně motat, protože tím to bude jen horší.“

V Aachenu jste vstřelil jen jeden gól v lize, druhý v poháru. Nezapomněl jste tam góly dávat?
„Doufám, že ne. Potvrdilo se to i tady hned po návratu do Boleslavi. Začaly lítat centry ze stran a už jsem se zase cítil dobře. V Čelákovicích jsem vstřelil dva góly. Proti Polákům (Slask Wroclaw) jeden, už jsem si to oživil.“

Takže se v Boleslavi cítíte lépe?
„Je to jiný styl fotbalu než v Aachenu. Tady bych měl znovu hrát útočníka, tam jsem hrál spíše záložníka a moc jsem se před branku nedostal. Ani těch centrů tam moc nebylo, všechno to bylo jen na náhodu, byly to takové nakopávané míče přes zálohu. Tady v Boleslavi jsou kluci schopní dát lepší přihrávku, fotbal mi připadá jednodušší, ale přitom efektnější.“

Litujete, že jste do Německa odešel?
„To ne, chtěl jsem si vyzkoušet nějakou vyšší soutěž v zahraničí, a to se mi podařilo. Nikdy jsem nepředpokládal, že si ještě zahraju v Česku první ligu. Už jsem byl smířený s tím, že budu hrát někde v Prachaticích. Najednou přišla Boleslav a pak možnost zkusit si zahraničí. Vůbec toho nelituju! Je to paráda.“

Po životní stránce jste se v Aachenu také trápil?
„Ne, to bylo super. Hezké město, bydlení jsme měli také pěkné. Spíš jsem se trápil jen po fotbalové stránce. Prostě mi to tam nesedlo. S rodiči jsme komunikovali furt, buď přes internet nebo telefon.“

Jak jste se naučil německy?
„Měl jsem půl roku lektorku, celkem mě to naučila. Věděl jsem, o co jde, spíš jsem rozuměl, než mluvil, skládal jsem jen takové lehké věty, na nějaké velké pokecání to nebylo. Adrian Rolko si ze mě teď v kabině dělá srandu. Řekne nějaký vtípek, já se zasměju a on hned spustí: Vidíš, teď se směješ, rok si nemohl, protože jsi tomu nerozuměl.“

Budete němčinu ještě pilovat?
„Tu knížku, co jsem tam měl, si budu brát s sebou, když pojedeme na soustředění. Budu si ji pročítat, abych si to trochu oživoval, kdyby náhodou ještě něco přišlo z Německa.“ (směje se)

Věříte, že ještě něco přijde?
„Nechám to osudu, když budu dávat góly, tak by něco přijít mohlo. Kdyby se to povedlo, preferoval bych německy mluvící země. Už kvůli tříapůlleté dceři.“

Proč kvůli ní?
„Když byla naše holčička jen tři měsíce ve školce, začala na nás potom doma sama od sebe mluvit německy! To bylo pěkné, když se zničehonic nenuceně učila. To je výhoda jako bejk! Kdybychom se tam ještě vrátili, mohla by se naučit ještě lépe.“

Mrzí vás, že jste se v Německu více neprosadil?
„Určitě. Jsem na sebe naštvaný.“

Vytýkáte si něco?
„Vždycky je co zlepšovat. Jsem naštvaný, že jsem se lépe neuvedl, že jsem nehrál lépe a nedával góly! Ale někdy to tak ve fotbale je a nedá se nic dělat. Nemůžete pořád stoupat.“

Co vám dal pobyt v Německu?
„Hraju to pro peníze, takže nějaké peníze a obrovskou zkušenost. Zkusil jsem si jiný fotbal, zažil jinou atmosféru, ty stadiony, to je nádhera, škoda že to tady takto neexistuje. Co tam předvedou lidi, to je paráda. A po životní stránce? Němci jsou takoví čistší a preciznější. Třeba se tam hodně třídil odpad. Měl jsem výbornou sousedku, ta mě naučila odpad třídit.“

Jak taková lekce třídění odpadu vypadala?
„Jednou jsem šel vynést koš, ona to viděla, otevřela ten sáček a koukla, co tam vyhazujeme. My jsme tam samozřejmě vyhazovali všechno, protože jsme na to nebyli zvyklí. Tak to rozbalila a ukázala mi, co kam patří.“

Takže nyní už odpad třídíte?
„Tady moc ne. Plasty a papír ano, jinak to nejde. Musel bych kvůli tomu dělat novou kuchyň, abych tam měl místo na čtyři pytlíky. V Německu to totiž bylo tak, že slupky od pomerančů, banánů a brambor do jednoho pytlíku, plasty do druhého, papír do třetího a smíšený odpad do dalšího.“

Vraťme se ještě k Boleslavi. Za rok se toho hodně změnilo, poznal jste to?
„No jo, třeba mi kluci zasedli místo v autobuse, kde jsem sedával a Řezňa (Jakub Řezníček – pozn. red.) mi vzal číslo šestnáct i skříňku v kabině. (směje se) Přišel jsem do šatny a mé místo bylo obsazené. Skříňky jsem se vzdal, ale číslo mi Řezňa vrátil.“

Stálo to přemlouvání?
„Ani moc ne. Mně to bylo docela jedno, byl jsem smířený s tím, že budu mít devatenáctku, ta byla volná a mám k ní zase jiný vztah. Ale on ji uvolnil. Tak jsem si ji vzal.“

Když jste před rokem odcházel dal jste v lize šestnáct gólů, kdyby jste si třeba vzal devatenáctku, bylo by to zase víc.
„Taky už to tam padlo. Pan Dufek (prezident klubu – pozn. red), mi říkal, že je dobře, že mám devatenáctku, že bude víc gólů, no a když zjistil, že mám zpět šestnáctku, tak se mi zase smál, jestli si nedávám menší cíle.“

Nechtěl jste vyhandlovat zpět také svou skříňku, jste to přece vy, kdo je v Boleslavi víc doma?
„No ale teď jsem si na rok odskočil… Tyhle věci já neřeším, smlouvat jsem nechtěl. I když jsem si na rituály vzpomněl a hned jsem si uvědomil, že když jsem sedával na místě, kde je teď Řezňa, dal jsem šestnáct gólů… Doufám, že se mi bude dařit i na tom, kde sedím teď.“