Huňa: Hrál jsem za Spartu Chicago
Vloni slavil první hattrick. Ve druhé lize to odskákala Jihlava. A mluvilo se o náhodě. Jenže o soutěž výš Daniel Huňa stejně zmasakroval Zlín. To už je potvrzení kvality. Druhý hattrick v kariéře mu vynesl titul Muž 10. kola.
A jak se ukázalo, příbramský kanonýr není jen výborný hráč, ale i světoběžník.
Jak jste slavil hattrick?
„Zase tak nové to nebylo. Už mi vyšel jeden ve druhé lize. Ale mám z toho pořád velkou radost. A co se týká oslav, hned jak jsem přišel domů, říkal jsem manželce, aby se pustila do pečení. Když se něco slaví v kabině, tak jsou tam většinou chlebíčky. Já jsem to vzal přes buchty, koláče a rolády. Klukům to chutnalo. Manželka totiž skvěle vaří a výborně peče.“
Než jste se stal profesionálním fotbalistou, prý jste sbíral zkušenosti v zahraničí?
„Tak to je. Byl jsem tři roky v Americe. Ale tam jsem nejel kvůli fotbalu, ale kvůli práci. Abych si vydělal nějaké peníze. Ale dostal jsem se i do nějakých klubů, kde jsem si mohl zahrát fotbal. Dokonce mám tři mezinárodní starty za rezervu Chicago Fire. Ale pak jsem se vrátil do Čech.“
Co vás táhlo za „velkou louži“?
„Tady jsem fotbal profesionálně nehrál. A přišla šance vydělat peníze. Táta tam pracoval. Už nějakou dobu, máma tam s ním byla rok. Zavolali mi, že mají dobrou nabídku od americké firmy a potřebují někoho, kdo umí dobře anglicky. Já umím, tak jsem jel.“
Kde jste se naučil jazyk? Na škole?
„V Kanadě. Tam jsem od deseti let byl s našima. Dva roky. Tam jsem se naučil. A pak už jsem doma studoval. I tu angličtinu.“
Kdo je v Kanadě, hraje hokej. Proč ne vy?
„Ale já to zkoušel. Tam to ani jinak nejde. Zvlášť ve Vancouveru, kde jsme bydleli. Ale táhlo mě to k fotbalu a jsem rád, že jsem u míče zůstal.“
Čím jste se potom v Americe vlastně živil?
„Dělal jsem malíře a lakýrníka. Můj otec je fakt špičkový malíř. Ve svým oboru profík. A tak dostával zakázky malovat hlavně v restauracích a kostelech. Byla výhoda, že jsme dělali pro americkou firmu, takže jsem měl možnost dobře si vydělat. Poznal jsem cenu práce a peněz. Dost jsem se tam nadřel. V jedenadvaceti jsem tam letěl poprvé. Byla to dobrá škola.“
Jak probíhal pracovní den?
„V sedm vstávat, potom do osmi do večera v práci. Večer od devíti byl trénink. Všichni kluci, kteří tam hráli, taky pracovali. A po tréninku jsem jel hodinu a půl domů. O půl noci jsem byl v posteli Takhle šest dní v týdnu. Volno bylo jen v neděli, ale to jsem se vždycky soustředil na zápas. Hráli jsme mistrák.“
Celý rozhovor s Danielem Huňou naleznete v pátečním vydání deníku Sport.
