Šmicer: Už se rozpadám

Rochnil se v moři a už z dálky hulákal: „Pojďte, uděláme ten rozhovor tady na pláži. Dáme si tady židličky a bude to stylové!“ Dobrou náladu má pořád. Neuvidíte ho mračit se. Ani, když má zdravotní trable a nemůže trénovat. „Nebo si popovídáme přímo v moři,“ ozve se další návrh. Nakonec však usoudíme, že lepším místem bude recepce hotelu Jebel Ali.

Přemýšlíte někdy o konci kariéry?
„Zatím to ani moc neřeším. Už v létě jsem nevěděl, jestli budu hrát nebo ne. Kvůli achillovce jsem přišel o celou letní přípravu, nakonec jsem se vrátil a na podzim si ještě zahrál. Teď mě zase bolí koleno. Není to nic vážného, ovšem člověk nikdy neví. Já nikdy neplánuju, ale snažím se vždycky domluvit s vedením a trenérem, aby věděli co a jak. Na téhle sezoně domluveni jsme.“

Co bude v té další?
„Všem říkám, že na to je spoustu času. V klubu vědí, že jim nikam neuteču. Závisí to jen na mém zdraví. Na ničem jiném. Chuť mám, s klukama je to bomba! Baví mě to tady.“

Takže když budete zdravý, bude hrát dál?
„Určitě. Vůbec to nezávisí na tom, jestli uděláme nebo neuděláme titul, nebo jaké budou výsledky. Chuť mám pořád, dokud na to stačím, budu hrát. Nevím, jak to vysvětlit, ale mě to s těma klukama zkrátka baví, já si s nimi prodlužuju mládí.“

V pátek jste se znovu zranil. Nemůžete hrát ani trénovat s ostatními. Tohle vás také baví?
„Tohle je ta odvrácená strana fotbalu. Je jasné, že mě to nebaví. Jsem zraněný a musí zase vynechat tři čtyři dny a třeba nemusí stačit ani to. Musím chodit jen do posilovny, což je horší, člověk vypadne z kolektivu a cítí se stranou. V kariéře už jsem si na to posledních pár let zvykl. Kluci už to taky vědí a vždycky mi říkají: To nevadí, dej se dohromady na tři čtyři zápasy a nám to stačí. (začne se smát) Oni mě takhle hecujou. Dokud to není vážné zranění, tak se to dá. I tak však budu v létě hodně zvažovat, jestli má smysl při tomhle počtu menších zranění pokračovat dál.“

Podívejte se, jak se připravují slávisté

Co kdyby přišlo zranění, které vás vyřadí na dva měsíce?
„To už bych asi dál nepokračoval. Stopnul bych to.“

Naražené koleno jako nyní vás nerozhodí?
„To ne. Měsíc na sobě dřu, abych se dostal do formy a teď bych to měl vzdát po jednom zranění, kvůli kterému budu třeba čtrnáct dní mimo? Tak nad tím nepřemýšlím. Už jsem se na to jednou dal, tak chci hrát a ten půl rok dokončit.“

Ale kde hledáte motivaci? Zatímco vy jste v neděli ležel na okraji hřiště a dělal hodinu speciální protahovací cviky, díval jste se, jak ostatní trénují…
„Motivace, motivace… Je to čím dál tím těžší ji najít. Nejen na tréninky, ale i na zápasy. Ovšem od toho tady máme trenéra.“ (směje se)

Dobrá, ale jak ji hledáte vy?
„Jde to těžko, ovšem nakonec ji vždy najdu. Když už fotbal jednou děláte, nedá se to flákat. Motivací je třeba titul, člověk ví, že jestli ho chce získat, není to jen v těch zápasech. Musí se makat i v trénincích, proto jede člověk do Špindlu, proto jede sem. Bolí mě koleno, jsem z toho smutný, otrávený a vadí mi to. Vím, že se můžu vrátit za týden, za dva, nebo za až třeba za dva měsíce. Ale pořád mě táhne to, že se vrátím a týmu zase trochu pomůžu.“

Čím to, že máte stále zdravotní problémy?
„Je to opotřebování. Přišlo to věkem. Člověk kompenzuje všechna zranění, co za kariéru měl. Všechny špatnosti, co v mém těle byly, se nyní projevují. Tělo je prostě přesportované, přefotbalované… Už se pomalinku rozpadám. Už jen čekám na poslední závěrečné zranění, které mi řekne, že už to dál nejde. Vždycky si říkám, že už skončím, ale stejně mě to táhne dál a snažím se z toho dostat. Já prostě potřebuju, aby přišlo takové zranění, kdy mi doktor řekne: Hele, už je to v takovém stavu, že tam prostě nemůžeš! To je jediný způsob, jak mě z hřiště dostat.“

Takže dokud to někdo takhle neřekne, vy neskončíte.
„Je to tak. Pro mě je to strašně těžké. Fotbal je celý můj život a já neumím říct ne. Neumím nejít na trénink a zůstat doma. Je to strašně těžké. V sobě jsem k tomu ještě nenašel odvahu.“

Myslíte, že ještě můžete sehrát sezonu bez zranění?
„To určitě ne! A ne celou sezonu, vždyť já bez něj nevydržím ani dva měsíce. (směje se) Ale máte pravdu, že jde také o to, že hraju, hraju, což je hezké, jenže přemýšlím rovněž nad tím, abych mohl v padesáti vůbec chodit. Abych nedopadl tak, že budu mít všude artrózu a nedošlo to do takového stavu, že už nebudu fungovat vůbec. Protože život jde dál i po kariéře. Mám takové pro a proti a pořád se mi to mele v hlavě. To je to, jak jste se ptal, jestli mi to nehlodá v hlavě. V těchto momentech si to v hlavě takhle promítám. Kdybych skončil, odpočinul bych si… Jenže pak vyhrajeme a radost v kabině mi dá signál: Pokračuj!“

Karel Jarolím se potkal i s Ivanem Haškem

Jste znovu zraněný. Trénujete sám. Nenapadlo vás přestat se trápit a zastavit to třeba právě před chvílí?
„Ne, ne… No i když jako… Kecal bych, kdybych řekl, že ten moment v hlavě nebyl. Přemýšlím o tom, mám na to věk.“

Sledoval jste v našem deníku Sport seriál „Co dnes dělají“ o bývalých fotbalistech, kteří si našli netradiční povolání?
„Jasně, sledoval jsem to hodně, bylo to dobré. I v kabině to bylo hodně populární. Bylo to poučné a zajímavé a člověka při čtení také napadlo, jak to bude s ním, až skončí.“

A jak to bude s vámi?
„Dostal jsem nabídku od Slavie, abych dál zůstal v klubu a nějak tam pomáhal. Ale víc k tomu neřeknu, počkal bych, až to přijde. Dohodli jsme se, že dokud jsem na hřišti, nebudeme se o tom bavit. Vlastně ani my jsme si to moc nekonkretizovali.“

ČTĚTE TAKÉ...
Slávisté si užívali na pláži >>
Slávisté smetli v přípravě Taškent >>

Někdejší fotbalista Liberce Bohuslav Pilný třeba rozváží housky. Dokážete si v této roli představit sebe?
„Jasně. Nikdy nemůžete vědět, co se stane. Někomu se nemusí povést nějaký byznys, zkrachuje, nebo i já sám můžu do něčeho investovat, nepovede se mi to, a o všechno přijdu. Neberu jako degradaci živit se manuálně. Je to práce jako práce. Kdybych musel jezdit s houskama, tak dělat budu, mám dvě děti.“

Neuživil byste se jen z vašich investicí a obchodováním s akciemi?
„Vidíme, jak to dopadlo nyní. Spousta lidí teď přišla o hodně peněz. Nebudu zastírat, že jsem i já přišel o nějaké peníze. Když jsem hrál v Anglii, libra byla padesát, teď je třicet. Když to nevyměníte, přijdete o něco. Také jsem investoval do cenných papírů a ztratil. Takový je život. Ale žít z akcií a nějakých úroků, to si nedokážu představit.“

Co takhle herectví? Zahrál jste si nyní v seriálu Ulice televize Nova.
„Ále, to byla jen taková malá rolička, měl jsem tam jen jednu větu. Ovšem zajímavá zkušenost to byla. Nemyslím si rozhodně, že jsem dobrý herec, nebo člověk s hereckými ambicemi. Byla to jen taková sranda.“

Ale vypravěč jste dobrý. Nechtěl byste se živit třeba jako moderátor sportovních pořadů?
„Vím, že někteří hráči mají v Anglii své vlastní pořady jako je třeba Dohráno, má to třeba Garry Lineker na BBC, ve Francii zase Boghosian. Je to možné, že bych to taky mohl dělat… Jenže fotbal u nás není natolik populární a nemá tolik prostoru, abych se uživil jen tímto. Raději bych zůstal přímo u fotbalu, rozumím mu nejvíc a myslím, že tohle by mi sedělo nejvíc.“

Přistihnete se, že mluvíte rád?
„Fóry ne. Ale klukům v kabině vyprávím nějaké zážitky rád. Ovšem musí to být lidé, které znám, nejsem vypravěč, který by si stoupl před cizí lidi a spustil. To ne. Mám docela trému. Žádný bavič nejsem.“

Ale namluvíte toho dost. Byl jste upovídaný už jako dítě?
„Já přeci nejsem upovídaný! No, ale také asi nemůžu říct, že jsem nesmělý. (vybuchne smíchy) Změnil jsem se a otrkal. Když jsem byl na vesnici, byl jsem tichý. Když jsem přišel do Prahy a poprvé jsem viděl metro a tyhle věci, všechno mě překvapilo. Nikdy jsem moc nemluvil. Až teď, když jsem starý, všichni čekají, že budu vyprávět nějaké historky. Proto je vyprávím. (směje se) Člověku tím životním vývojem stoupne sebevědomí.“ (znovu se rozesměje)

Nemůže to být i tím, že hodně čtete?
„Já zase tolik nečtu. Tak jednu, někdy teda i víc knih za měsíc. I když na dnešní dobu je to možná hodně. Mám knihy rád. Nejraději detektivky, historické a válečné. Teď na vánoce jsem dostal třeba pět knih. Dvě mám i tady v Jebel Ali.“

Proč dvě?
„Protože jsem tušil, že se zase zraním, tak abych se tady nenudil.“ (vybuchne smíchy)