Příbram se připravuje na Kypru
Luxusní hotel, dokonalá tráva na hřišti a prehistorický autobus. To jsou kulisy kyperského soustředění fotbalistů Příbrami. Pár minut před desátou hodinou dopoledne se scházejí příbramští fotbalisté v recepci příjemného hotelu Episkopiana.
„Pojeďte s námi na trénink, jsou to tři minuty autobusem, ale nezapomenete na ně do smrti. Až ten stroj uvidíte,“ zve útočník Daniel Huňa k nevšednímu zážitku.
Autobus, kterým se hráči přepravují na trénink, pochází snad z padesátých let minulého století. Řidič řadí prapodivným kusem železa, volant drží pohromadě silou vůle a lepicí pásky, po tachometru ani památky. „Takový jsme měli na vesnici, když jsem se narodil,“ zavzpomíná asistent Petr Čuhel. Nálada je vynikající. „Kluci si to pořád fotí ze všech stran. Lezou za volant. Je to velká atrakce,“ říká další asistent Jiří Ryba, když řidič ubrzdí svou pýchu před sportovním areálem v Episkopi, vesničce vzdálené deset kilometrů od Limassolu. „K zápasům samozřejmě jezdíme normálním vozidlem. Tenhle stroj ale k dopravě na trénink bohatě stačí,“ vysvětlí Huňa.
Trénink startuje na dokonale připraveném terénu. Hřiště obklopují pomerančovníky. Plody jsou ještě kyselé, chutnají jako citron, ale hráče stejně víc zajímají cviky na obratnost, které jim ordinuje Ryba. Někdejší desetibojař má na starosti fyzičku příbramských hráčů. Na krásy přírody nezbývá čas.
Po dvaceti minutách přichází na řadu trénink standardních situací. Hlavní kouč Massimo Morales tu opraví postavení hráče, jindy vytkne něco brankáři. Střídá angličtinu s němčinou. Když chce vysvětlit něco Konžanu Mapanyovi, přejde na španělštinu. „Ten má jediný trošku problém domluvit se s místními kluky,“ vysvětlí obránce Martin Müller. Očekávané zmatení jazyků se v příbramském kádru kupodivu nekoná. Většina hráčů rozumí anglicky a jen v krajním případě musí přijít na řadu „tlumočník“ Ryba. „Červeny karton!“ zavolá Morales na záložníka Tomáše Borka. Hráč fauloval a dobře to ví. Trenér má u hráčů obrovský respekt. Stačí pohled, jedno slovo a každý přesně plní pokyny.
„Tak a jedeme, ať jsme doma dřív než Bulhaři,“ spěchají po tréninku hráči i koučové do své zamilované kraksny. Bulharský tým z Perniku, který se připravoval na vedlejší ploše, má smůlu. Musí čekat. Ještě za jízdy otevírá řidič dveře a trenér Morales naznačuje, že se pokusí vyskočit. Ale vzápětí vydává příkaz. „Všichni povinně na pár chvil do bazénu. Stačí tři minuty,“ prohlásí kouč.
Za pár chvil už se první odvážlivci chladí ve studené vodě hotelového bazénu. „Kdyby studená... Je to totální ledárna,“ cvaká zuby Müller.
To mladší hráči skáčou po hlavě do bazénu, aby se za chvilku vynořili s šokovaným výrazem. „Pecka, co?“ směje se Müller nezkušeným spoluhráčům. „Na prokrvení nohou je to paráda. Výborné na regeneraci. Není to o tom, že bychom se povalovali u bazénu a chlubili se postavou nebo tetováním,“ vysvětluje Müller už vážně.
Po obědě čeká na hráče dvouhodinový odpočinek. Ke slovu přichází internet a playstation, dva nerozluční společníci téměř každého fotbalisty. A pak druhá tréninková fáze. Tentokrát víc zaměřená na kombinaci. „Jsme v určité fázi přípravy. Všechno směřujeme k tomu, abychom byli připraveni na start jara,“ řekne Morales. Kouč, který z hrstky bezejmenných fotbalistů udělal tým, který nelze brát na lehkou váhu.
