Rabiját Besta vzkazuje: Nemám vypatláno

Když jste přestupoval, v novinách se objevily titulky „Rebel do Slavie“ a podobně. Vadí vám to?
„Ani moc ne. Lidi, co mě znají v soukromí, ví, že jsem úplně jiný. Na hřišti mi jde jen o vítězství. A možná proto se staly některé věci tak, jak se staly.“

Neuráží vás to tedy?
„Rozhodně ne, mám bohužel takovou vizitku, které už se asi jen těžko někdy zbavím. Ale já to opravdu nevnímám. Mimo hřiště jsem totiž v pohodě.“

To, že jste rebel, může někomu i imponovat, ne?
„Každé mužstvo potřebuje ostřejší hráče. Tým musí být vyvážený, pokud v něm jsou techničtější hráči, ale i ti drsnější, pak to klape. Když jsou na hřišti jen samé panenky, tak to není nikdy dobře.“

Vnímáte se jako rebel?
„To rozhodně ne. Ono to vzniklo jen z těch několika věcí, které se v minulém roce odehrály. Někdy je to hnané až moc daleko, přijde mi, že stačí málo a už mám všechno na talíři.“

Vadí vám, že se z vás dělá fotbalový hříšník?
„Nevadí, beru to tak, jak to je, musím se s tím vyrovnat. Mám prostě takovou nálepku. Jenže stejně se to rozhoduje na hřišti. Když budu hrát dobře a dávat góly, tak to nikomu vadit nebude a možná se zbavím i té nálepky.“

Ve Slavii všichni převzali vaši přezdívku Bestie. Líbí se vám?
„Ta vznikla už dávno, kluci si asi přečetli, že se mi tak říká, a já s tím nemám problém.“

Jak si představujete bestii?
„Nevím, nad tím jsem nikdy neuvažoval.“

Je ta přezdívka trefná?
„Hlavně bych chtěl říct, že na to musíme pohlížet ze dvou úhlů. Jeden je osobní, to, co si dělám ve svém soukromém životě. A druhý ten, co se děje na hřišti. Zápas beru jako válku, vyhraje ji jen ten silnější. Pro výhru jsem ochoten udělat maximum, použít všechny dovolené prostředky. Ale mimo hřiště se člověk musí umět chovat skromně. Když člověk tyto dvě věci skloubí, je to ideální.“

Lze to skloubit?
„Bez problémů. Před tréninkem nebo před zápasem se vždycky přepnu, a tak by to mělo být u každého. Hodně lidí mě soudí podle toho, jak hraju. Když mě vidí na hřišti, myslí si, že mám v hlavě vypatláno. Ovšem tak to není.“

Jste bijec, ze souboje neuhnete. Je dobré si takto budovat respekt u soupeřů?
„Určitě je lepší, když obránci ví, kdo proti nim hraje, a mají z něj trochu respekt, než když tam přijde mladý kluk, kterého s prominutím nakopou do zadku hned ve druhé minutě. Pověst, že člověk není moc hodný útočník, je dobrá. Útočník musí být agresivní a tvrdý, já to na tom mám postavené. Nikdy nebudu obcházet tři hráče, já to vždycky budu dělat tak, že tu obranu rozbiju.“

Aleš Besta při soustředění Slavie v Dubaji • Barbora Reichová SPORT

Narodil jste se ve znamení Berana, jste tvrdohlavý?
„Ano, a pořádně. To je někdy až trochu na škodu. Mám tak tvrdou hlavu, že se prostě seknu a nic se mnou nehne. Jako třeba naposledy v Brně. Já když řeknu, že ne, tak je to prostě ne. Ale není to u maličkostí, zaseknu se jen u velkých rozhodnutí, které vím, že něco ovlivní. Když cítím, že je to správné, a ani v tu chvíli nedávám na názory mého okolí, tak jsem velmi tvrdohlavý a udělám si to vždy po svém. Nenechám se v tom moc ovlivňovat.“

Snažíte se na své tvrdohlavosti něco změnit?
„To ne. Nechci se měnit, chci zůstat takový, jaký jsem. Vím, že mi to někdy dělá problémy, ale právě ta klíčová rozhodnutí chci nechat jen na sobě. Chci, abych si mohl jednou říct, že mám čisté svědomí a že si za všechno, co se stalo, můžu sám. Nechci do toho někoho tahat.“

Máte rodinu, změnilo vás to?
„Určitě. Když se mi narodil syn, zklidnil jsem se. Rodina je pro mě na prvním místě. Fotbal stavím také vysoko, ovšem tyhle dvě věci jsou nesrovnatelné. Když mám zdravou rodinu, přichází pohoda i ve fotbale. Je to jedno s druhým, rodina mi dělá zázemí.“

Jaký jste byl předtím?
„Byl jsem takový prudší. Na hřišti i okolo sebe. Někdy to zacházelo až za hranici, za kterou by to nemělo zacházet. Od té doby, co mám rodinu, jsem se to naučil držet v mezích.“

Kdy to třeba za onu hranici zašlo?
„To bych nechtěl zveřejňovat.“

Ani náznakem?
„Sem tam se něco stalo. Když jsme byli třeba v Ostravě na diskotéce, tak jsme se tam porvali. Ale to už je dávno, je to minulost. Tím si, myslím, prošel každý.“

V anketě ligových trenérů, které pořádal deník Sport, jste vyhrál kategorii Provokatér. Je to zasloužené vítězství?
„Jak už jsem řekl, vítězství se snažím docílit všemi možnými prostředky. Mezi to patří také pokusy soupeře rozhodit, vyprovokovat ho, ať udělá nějaký zkrat, nechá se vyloučit. Tím přeci také mohu pomoci svému mužstvu k vítězství.“

Je provokace povolený prostředek?
„Myslím si, že ano. Když se člověk dívá na utkání zahraničních soutěží, je to tam v jednom kuse. Soupeři po sobě pořád jdou, furt si něco říkají, někdy i hodně nepěkné a drsné věci. Myslím si, že provokace je povolená. Je to součást fotbalu.“

Jak soupeře provokujete?
„Záleží na konkrétní situaci na hřišti. Nedá se to takto popsat.“

Když nastupujete k zápasu, máte už předem plán, koho vyprovokovat a jak?
„To ne. Člověk to musí umět vycítit v utkání. Když se třeba tomu druhému něco nepovede, tak ho v tom ještě trochu vymáchat. Třeba do něj trochu strčit, kopnout. Ale že bych chodil konkrétně na hřiště s tím, že někoho zkusím vyprovokovat, to ne. Fotbal je emoční hra, a na kohokoliv, kdo je trochu vyhecovaný, stačí na něj jen málo, on pak do mě žduchne, dostane červenou a je to. Hlavně to nesmí sklouznout do té roviny, že se člověk soustředí jen na provokaci. To ne! To je potom špatně! Na prvním místě musí být fotbal a provokaci k tomu můžete jen přidat.“

Jak provokujete nejraději? Slovně, nebo fyzickým kontaktem?
„O tom se takto nedá mluvit. To skutečně vyplývá ze situace. Na hřišti si člověk řekne spoustu věcí, buď to někdo unese, nebo ne. Fotbal je o emocích, nemůžete ho hrát jako leklá ryba. Provokace patří ke mně. Je to jedna z mých dalších zbraní. Snažím se ji proto využít na sto procent.“

Uvědomujete si, že se vám to může vrátit?
„Jasně, že to není jednostranné. Oni to protihráči zkoušejí i na mě.“

Myslíte i na to, že se pak můžete s obětí své provokace potkat v jednom týmu?
„Pokud jsou ti lidi normální a mají to v hlavě srovnané, musí vědět, že to, co se děje na hřišti, je úplně něco jiného než soukromý život. Když jsme naposledy hráli se Slavií, vyříkával jsem si něco dost ostře s Erichem Brabcem. Dnes jsem tady a mezi námi je všechno v naprostém pořádku. On to vzal tak, jak se to má vzít. Že na hřišti jde všechno stranou. Teď jsme spolu v jednom týmu, on je v klidu, já taky a nemáme mezi sebou žádný problém.“

Brabec o vás po zápase tvrdil, že hrajete zákeřně, vy jste mu to vrátil tím, že pořád brečí. To jsou poměrně ostré útoky. Nemusel jste si to nyní ve Slavii nějak vyříkat?
„Ne, vůbec ne. Oni ten zápas prohráli, my vyhráli. Nemuseli jsme si vyříkávat nic, Erich je zkušený kluk, ví, o co na hřišti jde. Jsme absolutně v pohodě.“

Když jste sem přestupoval, nenapadlo vás, že by mezi vámi mohl vzniknout problém?
„Tak na to jsem vůbec nemyslel! Kdyby to tak člověk bral, nemohl bych hrát v žádném klubu. Třeba Petr Švancara o mně řekl, že jsem u něj skončil jako člověk. No a minulý týden mi napsal esemesku, že se v Praze stěhuje do jiného bytu a jestli chci ten jeho starý, tak tam můžu jít. Myslím si, že si to taky v hlavě přehodnotil. To, co se mezi námi stalo, bylo jen na hřišti. Mimo něj se to spláchne a neřeší se to. Ale beru, že někdo to nezkousne, a vím, že někteří mě nenávidí.“

Pomohl vám vaše povaha dostat se až sem do Slavie?
„Určitě. Když si vzpomenu, tak čtyři roky zpátky mě vůbec nikdo nechtěl. Byl jsem rád, že jsem vůbec někde mohl hrát. Pořád jsem chodil po hostováních. Ale stále jsem měl fotbalové sny, chtěl jsem něco dokázat. Když jsem teď odcházel z Brna, mohl jsem si pomalu vybírat. Bylo to určitě jen díky mému stylu hry, moc hráčů ho totiž u nás nemá.“

Co vám vybudovalo nálepku, jakou máte?
„Nebylo to náhle, budovala se postupem času. Začalo to tím, že si protihráči hodně stěžovali do novin na způsob mé hry. Pak se to stupňovalo, nabalovala se jedna věc za druhou, až to došlo do té fáze, v jaké je to nyní.“

Nevzpomenete si na ten počátek?
„To opravdu ne.“

Nezačalo to, když jste před třemi lety proti Mostu zahrál rukou a i přes jasný důkaz v televizi jste neustále tvrdil, že jste hrál hlavou?
„Nemyslím si, že to byl ten moment. Ale tehdy jsem udělal opravdu velkou chybu. Měl jsem to přiznat. Jenže v té době jsem byl mladý, bylo mi nějak dvacet, chtěl jsem hlavně pomoct mužstvu, jenže jsem to nezvládl. Ta situace mě hodně poučila. Ten gól bych dnes dal klidně stejným způsobem znovu, ale po něm bych to už vyřešil jinak.“