Ščasný: Kypr mi změnil život

Naučil se pít místní kávu, vnímat jinak pohodu, orientuje se v místním prostředí. A teď na Kypru, v centru Ayia Napa, připravuje Viktorii Žižkov, své osudové mužstvo, na boj o záchranu v lize.

Kdo ví, jestli by se podobné věci děly, kdyby kdysi po Spartě, Bohemians a Slušovicích nepřijal angažmá na Kypru… O svém vztahu k rozdělenému ostrovu i malému

Když jste ukončil kariéru v Česku, odešel jste na Kypr. Zdejší fotbal měl tehdy trošku pejorativní nádech. Šel jste sem jen na dohrání, za teplem a pohodou?
„To vždycky záleželo na takovém tom sportovním charakteru hráče, který sem jde. Já to tak nikdy nebral. Věděl jsem, samozřejmě, že je to moje konečná, závěr kariéry, ale chtěl jsem odvést stoprocentní práci. Tady jsem poznal, že je těžké se prosadit kdekoliv. A já jsem odcházel do ciziny v době, kdy se ještě nesmělo normálně. Přišel jsem na Kypr v nějaké době, za nějakou smlouvou a za nějakými penězi. Věděl jsem, že žádnou díru do světa už neudělám. Byl jsem spokojený, že můžu rodinu vytáhnout někam do ciziny, poznat svět. Chtěl jsem odvést dobrou práci. Ale souhlasím s tím, že tehdy takový pohled na Kypr byl.“

Do jaké reality jste přišel?
„Do klubu, který víceméně pendloval mezi první a druhou ligou. Takový zůstal doposud. Derynia tak funguje pořád. Já byl totiž ve věku, kdy jsem si nemohl vybírat a byl jsem rád, že mi to nebožtík Sváťa Pluskal vůbec zprostředkoval.“

Dobře, ale jak to na Kypru tehdy fungovalo?
„Fotbal je tu dodnes stejný, velmi kvalitní. Ale třeba hřiště a další zázemí bylo na takové amatérské úrovni. Derynia, kde jsem působil, je malé městečko, rodinné. Divočina byly jen zápasy a třeba vztahy k rozhodčím. Špička ligy měla svou úroveň a má ji doposud. Musím říct, že tu českou už v mnohém předčila, alespoň zdejší známí mi to občas decentně dávají najevo. Ale jinak tu život tak nějak pohodově plynul.“

Je to dané tím, že jsme sice všichni Evropané, ale úplně odlišní lidé?
„Přesně tak. Je to dané klimatem. Teplem. Po obědě se nedalo nic dělat. Všichni jsme spali v baráčku. A večer se teprve vyráželo za zábavou. Bylo jen trošku znát, že je to blízko k Asii. Chlapi vyráželi večer ven sami. Když jsem šel někam s manželkou, tak to bylo místním divné. Dnes už je to tu stejné jako jinde. Pohoda a jednou týdně divoký zápas.“

A teď se z vesniček staly továrny na turisty…
„Už tenkrát to tak bylo. Třeba v Ayia Napě určitě. Byly to turistické oblasti, ale nebyly tak plné. Teď se tady v okolí postavily obrovské vilové vesnice. Nebyla tu dálnice, jen jedna dobrá cesta přes anglickou vojenskou základnu. Ayia Napa však už tehdy žila turismem. I když v menším měřítku.“

Změnil vám Kypr život?
„Naprosto zásadně. Byli jsme tu dva roky pohromadě jako rodina. Naučil jsem se slušně řecky a to hodně ovlivnilo mou další kariéru.“

Stal jste se takovým českým emisarem?
„Řekl bych, že trenérsky s Vladimírem Táborským. On má okruh známých a já také. Pokud jde o trénování, tak to asi sedí.“

Byl jste tady tehdy za komunistického exota? Brali vás tak?
„To ani ne. Kypr je rozdělený na pravičáky a levičáky. Takže tohle moc neřešili. Ale řecký komunista a český je jiný. Jako italský je jiný než český. Jejich pohled na komunisty a komunismus je jiný. Já jim říkal, že tam nežili, tak to nemohou znát. Ale že by mě brali jako komunistického exota, tak to jsem necítil.“

Takže jste vnímal spíš respekt?
„To ano. Ono to bylo vždycky závislé na výkonu. Oni Řekové v sobě mají pohostinnost, slušnost. Když ale zjistí, že ten člověk, v mém případě fotbalista, jim pomůže, tak ho berou o to víc.“

A třeba ho pozvou lovit ryby. To je vaše velká vášeň. Narodila se na Kypru? „Vůbec. Já na ryby chodil už jako kluk. K mořskému rybolovu jsem tak nějak nepřilnul. Syn tady byl na pár dní a s kamarádem vyjeli na moře. To bych si taky dal líbit, ale na chytání ryb potřebuju tu naši klidnou hladinu. Prostě sladkovodní rybolov mě chytil víc. Tady u břehu chytnete jen nějaké čudly. To u nás na písníku takový souboj s dravcem... To je něco!“

Vy jste na Kypru začal trénovat, že?
„První rok jsem hrál. Dařilo se mi, bylo to fajn. Druhý rok jsem dělal hrajícího trenéra. To už bylo složitější. Byla to zajímavá škola, ale nebylo to dobře a už bych to nikdy neudělal. Člověk se nemůže soustředit na vlastní výkon, musí myslet i na mužstvo a spoustu věcí okolo. Ani jedno pak nedělá dobře!“

Navázal jste na Kypru kontakty na celý život?
„To asi jo. Mám tu mraky kamarádů. Občas za mnou jezdí do Prahy nebo jedou do Německa a mezitím si odskočí za mnou. Já zase na Kypr jezdím na dovolenou a mám tu spoustu lidí, s kterými se pravidelně stýkám.“

Když už na Kypr jedete, jste klasický turista ve stylu hotel-pláž, nebo objíždíte místní zajímavosti?
„Klasický turista nejsem. Střídám to. Někdy jedeme do hotelu, jindy do apartmánu. S manželkou sice milujeme moře, to je bez debat, ale že bychom tady šli na celý den na pláž, to určitě ne. Protože Kypr známe, jezdíme až k turecké části, kde to není tolik zalidněné turisty. Hodně cestujeme autem. Když už bych chtěl nějakou pláž, tak bych jet třeba do Karibiku. Na Kypru mám nejradši část za Protarasem. Tam se mi líbí, i když ji v poslední době hodně zastavěli.“

Procestoval jste i tureckou část ostrova?
„Už když jsem sem přišel, byl ostrov rozdělený. Ale s paní jsem tam byl a procestoval jsem ji. Zajímalo mě to. Historie i válka, ke které na ostrově v roce čtyřiasedmdesát došlo.“

Liší se turecká část od řecké?
„Myslím, že moc ne. Lidé jsou v pohodě a i místní říkají, že s kyperskými Turky problém nemají. Problém mají s Turky z kontinentu a s těmi jsem se já nepotkal. Liší se ceny a nepatrně životní úroveň, ale příroda a všechno okolo je stejné.“

Bydlíte v Česku, ale tady vás berou za svého, a další domov, dalo by se říct, máte ve Viktorii Žižkov. Když jste se vrátil, mnozí to brali tak, že jste na staré dobré adrese. Chybělo vám a lákalo vás znovu tradiční nedělní ligové ráno?
„Nevím, jestli zrovna tohle. Oslovil mě šéf klubu, pan Vinš, a to mě potěšilo. Pravda je, že to mám kousek domů. Bral jsem to jako výzvu. Zachránit Viktorku v lize. Nemusí to vyjít, ale já věřím, že se to podaří. Srdce mě táhlo na Žižkov. A proto jsem z několika nabídek zvolil tuhle. A důležité bylo, že má rodina je hodně rozběhaná po světě. A manželka už mi několikrát řekla, hmm… To já vlastně přesně nemůžu do novin říct, jak mi to řekla. Ale rozhodly vztahy a taky atmosféra. Baví mě tady dělat. Kluci pracujou dobře. To mě hodně nalákalo. Já se tady v tom klubu cítím fajn.“

Mluvili jsme o tom, jak jste se jako cizinec cítil na Kypru. Ikonou Žižkova se stal taky „cizinec“. Hvězdou nejpražštější městské části je Petr Švancara, Brňák jako poleno.
„V první řadě je to výborný fotbalista. Dodám velké ale. On si to musel srovnat v hlavě a dokázal to. Možná, že ví, že svůj velký talent trošku promrhal. Jenže to já nemůžu hodnotit. Nebyl jsem u toho. Pro Žižkov teď pracuje naplno. Ve všech zápasech odevzdal, co v něm bylo. Pokud bude takhle pokračovat, nebude problém. Jeho legrácky mi nevadí, pokud nepřesáhnou únosnou míru.“

Váš tým působí hodně rodinně. Máte malý realizační tým, z mužstva vyzařuje, že je parta…
„Jo. Je to tak. Cítím tu atmosféru. Vnímám to sám a jsem rád, že mi to potvrzujete. Přijdou nervy, stresy, porážky. Ty přijdou vždycky, ale tahle parta vypadá dobře a já s ní moc rád pracuju.“

Často zmiňujete rodinu. Dcera Pavlína hraje profesionálně v Malmö a nedávno se vzdala reprezentace. Konzultovala ten krok s vámi?
„Ona je inteligentní a často mě řešením některých situací překvapí. Příjemně, musím říct. V některých momentech se od ní můžu učit. Radili jsme se o tom kroku. A já myslím, že to bylo rozhodnutí správné, přišlo v pravý čas. A bylo to hlavně její rozhodnutí.“

Co bylo důvodem?
„Vážný důvod není nikdy jeden. Hlavní byl asi zdravotní. Její zraněné a operované koleno bylo přetížené, protože tam trénuje naprosto profesionálně. Trénují hodně. Nechtěla ho přetěžovat. Byly i jiné stránky, ale tahle byla hlavní.“

A syn se trošku ztratil z očí…
„ Hraje v Prešově. Před tím působil rok na Kypru. Ve stejném klubu, jako jsem byl já. Takže se tady rok vlastně rozehrával. Věřím, že v Prešově bude hrát.“

Smlouvu na Žižkově máte do léta. Zůstanete i potom?
„Já si to umím představit. Mluvili jsme o tom s panem Vinšem. Dovedu si představit, že tu budu i pět let. A taky je možné, že v létě půjdu jinam. Neřeším to. Teď chceme udělat co nejvíc bodů. I kdybychom náhodou spadli, život půjde dál. Co bude v létě, to uvidím.“