Marek Jarolím: Slavia chytne za srdce

V prvním jarním kole proti Plzni se mu to podařilo – vstřelil tři góly a stal se Mužem 17. kola.

Ve Slavii jste začátkem ledna oslavil rok působení. Stal se z vás za tak poměrně krátkou dobu opravdový slávista, nebo ji berete jako běžného zaměstnavatele ve fotbalové kariéře?
„Říká se, že Slavie je klub, který chytne hráče za srdce. Přihodilo se to i mně. Jsem tu teprve rok a už vím, že jde o vztah, který mi vydrží do konce života. Nepostihlo to jen mě. Stejně jsou na tom například Martin Vaniak nebo Erich Brabec. Prošli více klubů, i zahraničních, a teď jsou oddanými slávisty.“

Zatímco vaši bratranci Lukáš a David ve Slavii vyrůstali, vy jste k ní v minulosti žádné osobní vazby neměl. Kde se objevily?
„Nabývají postupně. O to mohou být pevnější.“

Všichni vás pokládají za rodilého Pražáka. Vy jste se však narodil v Olomouci. Jak k tomu došlo?
„Mamka je z Moravy, otec tam hrál fotbal. Mám na Olomoucku babičku a polovičku příbuzenstva, jsem napůl Hanák.“

Tento region reprezentuje Sigma Olomouc. Dovedl byste si představit, že byste oblékal její dres?
„Bydleli jsme v Olomouci do mých tří let, pak jsme se přestěhovali do Prahy, kde jsem začal s fotbalem. Žádné vazby z mládí jsem nenasbíral. Ale na Hanou stále jezdím, navštěvuji příbuzné, jsem na svůj původ hrdý. Raději se hlásím k Olomouci než k Praze. Výsledky Sigmy velice bedlivě sleduji, když proti ní nastoupím, má pro mě duel zvláštní náboj.“

Máte v olomouckém mužstvu osobní přátele?
„Jen Romana Hubníka, s nímž jsem se sešel v mládežnických výběrech. Ale ten je nyní ve Spartě.“

Tedy v dalším klubu, který provází vaši kariéru. Do Sparty jste přišel na nábor v šesti letech, vaši bratranci Lukáš a David začínali ve Slavii. Proč jste si vybral rivalský klub?
„Snad proto, aby bylo při vzájemných návštěvách rodin o čem mluvit, mohli jsme se hecovat a všichni nefandili Slavii... Ale vážně: bydleli jsme na Smíchově, na Letnou i do Edenu bylo stejně daleko, ale Sparta už měla sportovní třídy na Podvinném mlýně, což určitě při výběru také hrálo roli. Aspoň u rodičů.“

V devatenácti jste odešel do Mladé Boleslavi. Třináct let není krátká doba, zůstala ve vás Sparta?
„Už jsem to několikrát říkal – všechno vyprchalo. Toužil jsem se prosadit, ale bohužel mi to nevyšlo. Navíc atmosféra nebyla zrovna nejlepší. Je to pro mě uzavřená kapitola.“

A mohla by se třeba znova otevřít. Nebo patříte mezi slávisty, kteří přestup do souboru největšího soka striktně odmítají?
„Jsem slávista a už jím zůstanu nejspíš nadosmrti. Ale zarytý klubismus považuji až na pár výjimek za divadlo. Jsem profesionál, půjdu tam, kde budu mít nejlepší podmínky. Záleželo by na okolnostech, ale rozhodně neřeknu nikdy. Nevidím ovšem v tuto chvíli přestup jako reálný.“

Vaším snem je obléknout dres reprezentace. Myslíte si, že se k němu svými výkony přibližujete?
„Moc bych si přál, aby se to povedlo a dělám pro to všechno. Ale nijak se tím netrápím a otázku nominace neřeším. Když přijde, budu rád, ale hlavně nyní chci, abych byl prospěšný Slavii.“

Máte v sobě záviděníhodné fotbalové geny, od mládí jste působil ve Spartě. Přitom za mládežnické výběry jste si připsal po jednom startu za „devatenáctku“ a „jedenadvacítku“. Proč jste nedostal více příležitostí?
„To je spíš otázka pro trenéry. Ale upřímně: zřejmě jsem neměl takovou výkonnost, aby si mě všimli. Nebo byli ostatní lepší. Někdo na sebe upoutá už v mládežnickém věku, já se rozvíjel postupně. A jsem vlastně rád. Je výhodnější pořád se zlepšovat, než ve dvaceti vylétnout a pak zapadnout. Ty případy se také staly.“

Když se podíváme na váš jediný start za tým do 21 let v říjnu 2004 proti Rumunsku, do A–mužstva se z něj propracovali jen Kadlec, Sivok a Jun – tedy sparťané – a pak Svěrkoš. Je to náhoda?
„Je to k zamyšlení. Víme, že i když se Spartě nyní tolik nedaří, pořád má k reprezentaci blíž. Slavia hrála Ligu mistrů, získala titul, ale povolán nebyl nikdo. Nejde o mě, ale jsou tu kluci, kteří by si pozornost jistě zasloužili. Ale ať na tuto otázku odpoví vedení reprezentace.“

Pojďme k domácí soutěži. Vám se první jarní kolo mimořádně vydařilo, Plzni jste vstřelil tři góly. Čím si pohodu vysvětlujete?
„Všechno zapadá do jednoho celku. Vydařila se mi zimní příprava, cítím se v pohodě po zdravotní stránce i psychické, mám okolo sebe výborné spoluhráče. To pak jde samo.“

První gól jste vstřelil levou nohou, druhou pravou. Kterou máte jistější?
„Jsem od narození pravák, i když hokejku držím obráceně. V poslední době se však víc trefuji levou. Měl jsem štěstí na trenéry, kteří mě povzbuzovali, abych ji piloval. Je to vzácné zboží, pořád je leváků málo. Být obounohý je velká výhoda.“

Váš strýc Karel Jarolím je typický levák, dá se říci, že jste po něm něco podědil?
„Spíš po mámě, ta hrála volejbal a smečovala levou. Otec je pravák. Těžko však určit, jak to všechno je. Hemisféry v mozku tělo různě přetvářejí.“

Kopal byste penaltu levačkou?
„V žádném případě, to bych si netroufl . Ale už jsem zkoušel zahrávat s ní rohový kop. Jde o překvapení, někdy by to mohlo vyjít.“

Fotbalová jarní sezona se rozeběhla, neobáváte se, že vás myšlenky na ni úplně pohltí? Nebo se dokážete odreagovat?
„Odpočinek, hlavně psychický, je důležitý. Někdy je těžké se přehodit na jiné téma, rychle se vám fotbal vrací. Přemýšlíte o předchozím zápase, jaký soupeř vás čeká. Ale musíte se uvolnit. Rád chodím do divadla, kouknu se na dobrý film, poslechnu si muziku. Mám rád skupinu Chinaski.“

Divadlo není u fotbalisty tradiční koníček, Na čem jste byl naposledy?
„V divadle Na Jezerce na hře Manželské vraždění od Jana Hřebejka v hlavní roli s Jaroslavem Duškem. Vidět herce v živém představení je úplně něco jiného než ve filmu. Věřte mi, báječný relax.“