Ivan Trojan: Byl jsem Panenka

Jeho vztah ke klubu je opravu silný. Je členem Družstva fanoušků Bohemians s čestným číslem 001, pomáhá při brigádách na stadionu, je akcionářem klubu. Loni propůjčil Českého lva za film Václav do kabiny, aby tím podpořil hráče v boji o záchranu v nejvyšší soutěži. Na začátku června letošního roku za „klokany“ dokonce nastoupil ve druhé lize. V posledním kole si v „dolíčku“ zahrál sedm minut v duelu s Ústí nad Labem (0:1) a oslavil postup mezi elitu.

Zeptám se jednoduše: co pro vás znamená Bohemka?
„Tak... (dlouze přemýšlí). Je to srdeční záležitost, je to dlouhodobý vztah, fandím Bohemce zhruba od čtyř let. Navíc si ten vztah prošel velkým otřesem, velkou krizí, kterou jsme zdárně překonali. Jedeme dál, ten příběh určitě nekončí. Bude mít pokračování, možná i dramatické. Je to zkrátka partnerský vztah.“

Přirovnal byste to ke vztahu k ženě?
„Ale no tak takhle bych to asi nepřeháněl, moje žena třeba fotbal nemá ráda. Chtěl jsem tím především říct, že se mi líbí příběh Bohemky. A nebral bych to jen od průšvihu, který se stal před pěti lety. Ten příběh je také o tom, jak vznikl název, jak přivezli znak z Austrálie. Je to o generacích před Panenkou, za Panenky, ale i potom. Myslím si, že Bohemka vždycky byla nejpřijatelnější klub pro fanoušky jiných týmů.“

Čím to je?
„Podle mě je to dané tím, jací lidé na Bohemku chodí a jaký je tam stadion. Lidé jsou blízko k hráčům a všechno to s nimi víc prožívají. Byla by hrozná škoda, kdyby to zmizelo. Ať stadion, tak ti lidé.“

Jak se zrodil váš vztah ke klubu?
„Táta Bohemce fandil a bral mě na ni. Poměrně dost dlouho bydlel ve Vršovicích, kousek od dolíčku. Bylo to v rodině. Navíc jsem byl sportovní dítě, měl jsem rád fotbal a vlastně jakýkoliv sport. Povahou jsem soutěživý a jsem srdcař. Když se k někomu upnu, tak už ho nerad opouštím. Takže když mě táta vzal poprvé na Bohemku, už jsem ji neopustil.“

Pamatujete si první návštěvu „dolíčku“?
„Ano. Vzpomínám si přesně, že tam byl asi stotřicetikilový, naprosto opilý fanoušek, který měl kalhoty do půl žerdi. Koukal mu z nich odporný tlustý zadek. To si pamatuju nejvíc. Fotbal ani ne. Byly mi čtyři roky.“

Neodradil vás ten tlustý zadek?
„Ne. Tatínek mi řekl: Ivánku, pojď, tady nebudeme stát, půjdeme někam jinam. Tak jsme se přesunuli a už to bylo dobré. Nicméně tohle mi utkvělo nejvíc.“

Ve čtyřech letech jste Bohemce ještě nemohl opravdově fandit. Kdy se stal váš vztah ke klubu skutečně silným?
„Pozoruji to teď přes své děti. Starší František, kterému je deset, se začíná chytat. Ten se mnou chodí rád. Ten mladší ještě tolik ne. Takže se i můj pevný vztah k Bohemce mohl budovat nějak kolem těch deseti let. Myslím si, že já jsem začal ještě dřív. Patřil jsem totiž k dětem, které byly balonem úplně posedlé. Moji kluci zase takoví nejsou. Já jsem dokonce chodil i do přípravky Bohemky.“

Opravdu?
„Ano. Jenže v té době postoupil klub do první ligy a trenér František Jílek, což byl v té době hráč Bohemky, už na nás neměl čas. Tím se to trochu rozpadlo. Byl to podstatný moment, proč jsem nedělal fotbal dál.“

Mrzelo vás to?
„Určitě. Ovšem tehdy jsem to nevnímal jako nějakou tragédii. Mě hlavně bavilo mít na sobě ten zelenobílý dres a trenky. Když jsme ho nafasovali, to byla paráda! Prohráli jsme zápas třeba 1:12, ovšem mě bavilo, že jsem měl na sobě ten dres.“

Na koho jste si jako dítě při fotbale hrál?
„Na Panenku. Byl jsem vždycky Panenka.“

Protože byl nejlepší?
„Byl to hráč, který mě zaujal, kterého jsme všichni měli rádi a na kterého se chodilo.“

Řekl jste mamince, aby vám na tričko namalovala Panenkovu osmičku?
„Nepamatuju si, že bych ji takto zaúkoloval. Ale každopádně máma pletla zelenobílé šály a čepice. Brácha teda fandil Spartě, takže jemu červené, ovšem mně zelenobílé, bohemácké.“

Kdy jste začal pravidelně chodit na zápasy Bohemky?
„Asi se to lámalo v pubertě, kdy se to ve třídách vyhrocuje. Někdo je sparťan, někdo slávista a já jsem byl bohemák. V té době jsem se také osamostatnil a chodil jsem na Bohemku bez táty. Dokonce by se dalo říct, že jsem byl u zrodu nějakého fanouškovského kotle v dolíčku.“

Jak to?
„Bohemka kotlaře dříve moc neměla. Nás tam byl takový ostrůvek kluků, který se pak rozrůstal a nabalovali se na to další. To trvalo až do začátku vysoké školy.“

Jak vzniká takový kotel?
„Na začátku to bylo tak, že vždy někdo přišel s nějakým pokřikem. Nebylo to tak, že bychom se kvůli tomu speciálně scházeli nebo že bych s těmi kluky chodil do hospody. To ne. Já jsem přišel na zápas, tam jsme si řekli ahoj a fandili jsme. Pak jsem se s nimi rozloučil a šel jsem domů.“

Jezdil jste i na venkovní zápasy?
„Ne. Tehdy se žádné výjezdy nedělaly. Na to nebyly peníze, neměl jsem řidičák a nebyl v té době ani plnoletý. Svým způsobem to mohlo být i docela nebezpečné. Chodíval jsem totiž na pražské derby, což bylo s Duklou, Spartou a Slavií. Bylo toho docela dost, když se k tomu připočetly ty domácí zápasy. Jít na Spartu bylo tehdy také docela nebezpečné.“

Proč?
„V bohemácké šále, čepici a s vlajkou na hokejce, tehdy jsme takhle vlajku nosívali, to nebylo úplně bezpečné. Mnohokrát se mi stalo, že mě ti sparťanští... ...no dobrá, řeknu jim vlajkonoši, honili po Letné.“

Utekl jste jim?
„Jo, jo. Já jsem byl rychlý. Nás bylo třicet a jich dvě stě padesát. Tam nemělo smysl se pokoušet o něco jiného.“

Připletl jste se někdy do nějaké šarvátky?
„Ne, nepamatuju si. Ale samozřejmě, že nás někdy chtěl někdo zmlátit, ovšem že by z toho vznikla nějaká rvačka, tak to ne. Když už to k tomu směřovalo, řešil jsem to tím útěkem.“

Jaký máte nejhezčí zážitek s Bohemkou?
„Těch je spousta. Asi největší je ten, když jsem teď v posledním kole druhé ligy za Bohemku nastoupil. To se opravdu nedá s ničím srovnat. Ovšem jsou i další zážitky. Pamatuju si zcela přesně několik zápasů Antonína Panenky. Pamatuju si titul, pamatuju si to, jak jsme přelezli plot a vtrhli jsme na hřiště, abychom se mohli obejmout s Chaloupkou, Jakubcem, Jirkou Sloupem a dalšími. To bylo krásné. Stejně tak krásné bylo i to, když se Bohemka vzkřísila a v dolíčku se hrál první zápas.“

Řekl jste, že příběh Bohemky nekončí. Jak bude vypadat jeho scénář pro tuto sezonu?
„Přál bych si, aby se Bohemka v lize udržela. Jsem realista, takže s rozpočtem a zázemím, které má, si nic jiného nedokážu představit. Začal bych tedy skromně. Ovšem umím si představit, že třeba za deset let bude Bohemka v dolíčku na novém stadionu a bude hrát o titul. A bude mít dva až tři hráče v reprezentaci. Je to dlouhodobý horizont. Bohemka by teď potřebovala nějakého mecenáše, který by měl ke klubu podobné sympatie, jaké mám třeba já nebo jiní fanoušci. Nějakého Abramoviče nebo Kellnera. Kdyby si pan Kellner přečetl tento rozhovor a přispěl by, bylo by to ideální.“

Zmínil jste, že by o Bohemce mohl někdo natočit film, že její příběh je dostatečně silný. Co byste si představoval za scénář?
„Nad tím jsem zase tolik nepřemýšlel, ten scénář se dá vzít z mnoha rovin, z mnoha stran. Může to být příběh jednoho fanouška, může to být příběh skupiny fanoušků. Může to být příběh těch, kteří Bohemku potopili. Tam je hodně námětů.“

Chtěl byste si v takovém filmu zahrát?
„Nevím, jestli bych si v něm chtěl zahrát. Třeba bych se na tom rád podílel i scenáristicky nebo nějakou radou. Ale těžko říct, všechno se odvíjí od nápadu a scénáře, když by to byla blbost, tak bych do toho nešel. Dá se to vzít z různých stran. Ale pokud by se mi to líbilo, třeba bych si tam mohl zahrál i sám sebe.“