Zelenobílá nenávist. V kůži fanouška Střížkova
REPORTÁŽ - Jejich tým vzbuzuje nenávist i posměch, který se přenáší i na ně. Bojují vlastně proti všem. Přesto jsou ochotni vzít si šály a dresy a vyrazit do jámy lvové, tedy spíš klokaní – do Ďolíčku, kde na ně čeká obrovská nabroušená přesila. V den kuriózního pražského derby se však nakonec hrstka fanoušků Bohemians Praha stane i rukojmím šéfů vlastního klubu...
„Čau střížkovská kurvo. Už se na tebe těšíme v Ďolíčku. Ten megafon ti tam narveme do prdele, buzno. Hola hola, druhá liga volá!“
Ta zpráva Jaroslavu Dolejšovi pípla na mobilu několik dní před sobotním zápasem, který zastínil i bitvu pražských „S“. Hrajícího trenéra přeborového a vášnivého fanouška střížkovských Bohemians neboli „falešné Bohemky,“, jak se říká, však nerozhodila. „Už jsem na ně zvyklý,“ mávne rukou.
Necelé tři hodiny před třaskavým utkáním, při němž Bohemians 1905 dělají vše proto, aby svého soka, co nejvíc ponížili, už stojí před bránou stadionu na Střížkově. V rukou má zelenobílý dres se čtyřkou a jmenovkou Obermajer.
Vzal si ho na just, Obránce Miroslava Obermajera mají pravověrní příznivci „nula pětky“ za zrádce: když byl jejich klub v troskách, přešel na Střížkov, a tak jsou s ním ve válce. Naštěstí se v ní bojuje jen ostrými slovy a škrábanci na autě.
Podívejte se na odchod fanoušků Střížkova z Ďolíčku:
Pryč z týmu je i David Zoubek, kvůli němuž Dolejš začal Střížkov hájit přes celým světem. Kvůli odchodu oblíbeného hráče však navzdory ústrkům k jiné fotbalové víře nekonvertoval. Stejně jako několik starších fandů, kteří tým podporovali ještě před změnou názvu.
„Jsem snílek. Tenhle klub mi připomíná Hoffenheim,“ vyznává se a připomíná tým z německé vesnice s třemi tisícovkami obyvatel, který se loni stal senzací bundesligy. Je to nadnesené přirovnání, ale Dolejšovi ho neberte. „Kdo to dotáhl na jeden zátah ze třetí ligy až do první?“ ptá se. „Máme dobrý mančaft. Jen ta nenávist mi k tomu nejde,“ raději se kolem sebe rozhlédne. „Nevím, proč bych se měl bát v tomhle dresu do metra,“ mrzí ho.
Hlavně proto, že si Střížkov pronajal „svaté“ jméno i proslavené logo s klokanem. To se neodpouští. A nejen tam. I proto před areálem ukrytým za paneláky na Proseku postává šéf bodyguardů, sem tam projede policejní auto.
Kapra si dám. Ale doma...
Krátce po jedné zabočí do vrat i klubový boss Karel Kapr. Krátce po něm v ještě robustnějším černém voze sportovní ředitel Josef Jícha. Korpulentní boss a drobný chlapík v kšiltovce, jenž platí i divizní Jirny, se usadí u stolu v baru.
Na Kapra, jehož se mnozí bojí a nazývají mafiánem, mají ve Vršovicích spadeno nejvíc. Dokonce nachystali specialitku: smaženého kapra. „Považuju to za dobrý vtip. Tohle mi nevadí,“ povídá v klidu šéf Střížkova. Se stejným nadhledem prý bral, když fanoušci 1905 už dříve rozžali ohně pod transparentem, na němž byla ryba na pánvi s nápisem V kotli tě usmažíme!
Kdyby si dal před zápasem novou specialitu vršovického menu, všem by se vysmál. Na to se však nechystá. „Kapra si určitě nedám,“ povídá pomalu, jak má ve zvyku. „Možná až večer doma, jednoho mám v lednici. Zrovna včera mi ho rybáři přivezli,“ pokračuje s lehkým, jakoby potutelným úsměvem, který mu věčně hraje na plných tvářích.
Zatímco fanoušci nic netuší, chystá se na svůj životní kousek. Vydává instrukce, kdo bude sedět na lavičce a vedle ní, v rukou má dokumenty o tom, že rival s letopočtem 1905 v erbu není členem fotbalového svazu, i prohlášení pro novináře, které chce odpoledne rozdat. „Ještě uvidíme, jestli se bude hrát,“ naznačuje.
Těžko se tomu věří. Už v týdnu šly Střížkovem zprávy, že se zápas nemusí uskutečnit, ostatně plánovalo se to už na podzim. Ale že by se to opravdu stalo takhle narychlo, navíc v přímém televizním přenosu? „Můžeme se rozhodnout do poslední chvíle. Jak jinak s tím pohnout?“ nepřestává se Kapr usmívat. Pak se majestátně zvedne a z klidu ho nevytrhne ani jeho židle, která se třískotem svalí na zem.
Mezitím se scházejí fanoušci. Je to hodně zvláštní zeleno-bílý svět. Maskot v klokaním převleku chodí na brigády a dnes není k mání. Chybí i čtyři trumpetisté, kteří jinak hrají v kapele a za koncert v hledišti dostanou tisícovku. Tentokrát by byli zbyteční: jejich nástroje v Ďolíčku zakázali. „To nemuseli,“ odtuší Kapr. „Jestli se bojí našeho zoufaloučkého kotle, když to tak řeknu...“ nadhodí.
Nazdar sebevrahu!
Kotel? Spíš kotlík. „Přijde tak deset lidí,“ odhaduje Dolejš, který organizuje výjezd. Bude to nebezpečná výprava, mnozí si ji odpustí, i když mají vstupenky zadarmo. Sportovní ředitel Jícha při tom skoupil všech dvě stě na montovanou tribunu za bránou směrem k tramvajím, chtěl ji mít „vyčištěnou.“ Na autobus, který rovněž platí, nakonec čeká třicet věrných.
„Všichni se známe,“ říká Dolejš. Cizí tvář proto vzbudí podezřívavé pohledy. Na poslední chvíli zabrzdí u brány v malém letitém peugeotu Láďa – bubeník s kloboukem a zelenou parukou, díky se mu říká vodník. Táhne s sebou dvě srolované plachty. „Tady je Bohemians Praha a na téhle Zase doma,“ ukazuje. „Za Střížkov, chlapi. Obětujeme se!“
Obavy se mísí s halasnou kuráží. Z hloučku je cítit napětí. Sem tam ho pročísne černý humor. „Máme tady prvního sebevraha. Hodíme ho tam a zdržíme je,“ vyslouží si poplácání po ramenou ještě nezletilý kluk. Vedle něho nastupují i čtyři dívky, na utkání vyrážejí i Jíchovy dcery. Místa hned za řidičem, kde se usadí mladík s kamerou, nejsou zrovna terno. „Tady dostaneme první šutr,“ zazní předpověď.
Autobus vyráží směr Vršovice. „Já z toho mám docela bobky,“ přiznává mladík navlečený do dresu kapitána Marka Kincla. „Jedem!“ přehluší strach. Takhle to bude celou cestu.
Ďolíček se pomalu blíží, nejdřív je však na dohled stadion v Edenu. „Jedem´ na Slavii!“ zazní žertovný návrh. „Schovejte vlajky, ať vypadáme jako turisti z NDR!“ padne další. „Ještě dvě zatáčky a budeme v pekle. Je čas se rozloučit. Hlavně támhle s Jardou.“
Dolejš se neusmívá, jen pevněji sevře paličky pro bubeníky. Je připravený na všechno. Někdo zabrouká melodii smutečního pochodu. „Jseš nějakej zelenej,“ vyslechne si vodník Láďa.
Zbývají poslední metry. Autobus zastavuje. Kdo půjde první ven?
Před vchodem na tribunu je prázdno. Mělo tu čekat pětadvacet ostrých hochů povolaných Jíchou, aby udělali špalír a zabránili případnému napadení. Jenže jsou bůhví kde. Brána sektoru se neotvírá, pořadatelé otálejí. Nervozita roste. „Pusťte nás dovnitř!“ žádá marně Dolejš. Naštěstí na rohu před hospodou U Tří soudků postává jen hrstka domácích diváků a účty si vyřizují pouze z dálky. „Kde máte fanoušky?!“ pokřikují.
Jeden útočník však zničehonic do zbytečně čekající skupinky vlétne. Po nadávkách je z toho krátká rvačka jeden na jednoho, rychle přibíhají policisté. Někteří se ještě oblékají do výstroje. Při vší opatrnosti: na to, aby se kvůli incidentu odložil zápas, to nebylo.
Vzduchem se mezitím nese řev. „Kolik vám dali?“ pouští se do střížkovských fans domácí. Nemají je za nic jiného než najaté žoldáky. Až pak se otevírá vstup. Pořadatelé jsou slušní, ale nekompromisní. Opravdové trumpety nikdo nemá, jenže dál nemohou ani dvě dětské. „Dyť jsou plastový!“ brání se Střížkovští.
Celou levou část tribuny pokryjí plachou v zelené a bílé, bez nesnází se vejdou na druhou polovinu. Protější kotel je prázdný. Slovní přestřelky probíhají jen s kolemjdoucími. „Máte za to pětikilo?“ opakují ironickou otázku.
Shodou okolností v ten moment hlasatel vyzývá k příspěvkům pro Družstvo fanoušků Bohemians, na tribuně postavil svůj stolek s kasou jeden z jeho šéfů Michal Holas. „Vybralo se třiasedmdesát tisíc,“ pochvaluje si později.
Sbírka kápne Střížkovským do noty. „Nemáte peníze!“ skandují. „Za rok tady bude stát Lidl!“ dělají narážky na nejasný osud pozemků v Ďolíčku.
Přímo před nimi se začíná rozcvičovat domácí brankář Radek Sňozík, který se do Bohemians Praha rád naváží. Hned se na něj také něho snese sprška urážek.
Bohemka je jenom jedna...
Tři bubny ze Střížkova mají dlouho navrch. Až když se pomalu zaplní protilehlá tribuna pod hodinami, dojde na mohutnou vícehlasou odpověď. „Bohemka je jenom jedna, Bohemka je z Vršovic!“ A hlavně: „Střížkov zajebanej je!“
Druhá strana si z toho ovšem nic nedělá. Osm hlasů proti sedmi tisícům spustí „Zajebanej Střížkov, to jsme my!“ I další způsob, jak jim dát štulec do zad, obrátí ve svůj prospěch. „Bojíte se trumpet! Bojíte se trumpet!“ Směšný zákaz je jejich trumfem.
Teprve teď přichází parta drsňáků v kožených bundách i vaťácích, která měli fanoušky hostů chránit. Na pohled jsou to hrany, které nejdou pro ránu daleko. Baví se hlavně mezi sebou, ale i s pořadateli, a usadí se v kotli. Mají pomoct alespoň po utkání.
Už se blíží výkop. Nikdo netuší, že Kapr s Jíchou právě odpískali konec utkání – dříve než vůbec začalo. Když to hlasatel oznámí, dosud jednotný tábor to rozdělí. „Ty vole, to nám měli říct. Chceme hrát!“ dožaduje se nespokojenec. Když se však odnaproti i z hlavní tribuny ozve „Táhnětě domů!“, je potřeba postavit se za bosse. „Kááárel Kapr!“
Jediný, kdo na hřišti prohání míč, je maskot klokan – za mohutného aplausu se rozběhne za bránu před fanoušky Bohemians 1905 a střílí gól. A znova.
Když už je jasné, že se opravdu hrát nebude, úsměvy na zmrzlých tvářích pokropených studenou přeháňkou tuhnou. Rychle pryč odsud, než si domácí ultras přijdou vylít vztek za Kapra, nebo raději počkat? Venku před vchodem už to začíná houstnout, před mřížemi stojí kordon policistů. Bezradnost ukončí jejich velitel: „Poslouchejte!“ zakřičí. „Rychle běžte do autobusu, nezdržujte se!“
To už se autobus rozjíždí. „Jste všichni?“ ptá se Dolejš. Je vidět, že má všeho dost.
„Tohle bylo od vedení docela debilní, jsou tady holky,“ míní jeden z pasažérů.
„Rozkopali mi kvůli vám autobus,“ zlobí se řidič.
Výprava se vrací na Střížkov. Napětí zvolna opadá. „Ještě že matka byla v práci...“
O chvíli později přijíždí Kapr. Sedne si zase ke svému stolku. Nad skleničkou vypráví o tom, co se dělo na stadionu. „Přemlouvali mě, abychom hráli,“ vypráví.
Buď je blázen, nebo velký střelec, který hraje vabank a spoléhá na to, že mu to vyjde.
„Mohli celou tu věc vyřešit dávno, ale neudělali to,“ povídá nevzrušeně.
Útrata za kapry v Ďolíčku byla v to sobotní odpoledne šest tisíc.
Ten, o kterého šlo nejvíc, však všechny usmažil sám...
