Janda: Na nosítka se už raději ani nedívám

Na derby se Spartou se slávistický tvůrce hry Petr Janda moc těší. „Je to svátek, ale nejsem při něm přemotivovaný. Je to v hlavě, kdo si to nesrovná, nezvládne ho,“ chápe úskalí nejsledovanějšího ligového duelu. On se souboje nebojí a doufá, že dohraje bez zranění.

Víte, kolik máte za sebou derby se Spartou?
„To nespočítám, evidenci mi hlídá maminka. Schraňuje všechny důležité momenty mé kariéry, články, fotografie, abych měl ve stáří nějakou vzpomínku. Pak to proberu. Jsem už ve Slavii pět let, nějaké jsem vynechal pro zranění, několik jich bude. I v dorostu, ale to byla úplně jiná atmosféra.“

Kolik gólů jste v nich vstřelil, to vyhrknete snad snadno, ne?
„Spočítám je snadno, byl jeden. Loni doma jsem vyrovnával na 1:1, přinesl tedy bod. Fanoušci křičí vaše jméno, to bylo úžasné. Bylo by dobré přidat další.“

Bylo to vaše nejvydařenější?
„Zapomenout se nedá na to první, na jaře 2006. Nebyl to můj první ligový zápas, ale první před takovou atmosférou. Na Letné, dvacet tisíc fanoušků. Trochu jsem byl nervózní, ovšem jak rozhodčí pískne, tak z vás všechno spadne. Bylo to zvláštní, mohl jsem i rozhodnout. Nejprve jsem promarnil šanci, vidím ji živě jako teď. Při druhé mě Blažek fauloval mimo pokutové území a byl vyloučen. Nakonec jsme však prohráli. A pak mám v paměti výhru 4:1 na Letné v říjnu 2008. Vítězství na stadionu soupeře, nádhera. Střídal jsem právě Vláďu Šmicra, který dal dva góly. Bylo to neuvěřitelné vyhrát na Spartě takovým rozdílem. To si dodnes fanoušci užívají.“

Kdy jste začal vnímat, že existuje derby a má zvláštní náboj?
„Už odmala. Jezdil jsem na ně s našima, z Čáslavi to není tak daleko, osmdesát kilometrů. Věděl jsem, že je to naprosto specifi cký zápas. V dorostu Slavie také strhávalo pozornost, ale nedá se to s ligou srovnat. To prostě žije. Řeší se to týden před ním, když potkáte fanoušky, přejí vám mnoho štěstí. I dlouho po tom. Bere se to úplně jinak.“

Jak vnímáte sparťany?
„Neberu řeči o nepřátelství, pro mě je to sportovní rivalství, nic víc. Rozhodně ne boj na život a na smrt. Je to důležitý zápas, nic víc. Občas si zavolám s Kamilem Vackem, známe se z mládežnické reprezentace. Popřejeme si štěstí, trošku i hecneme.“

Těšíte se na derby, nebo se ho naopak obáváte?
„V derby se mi docela daří. Je to o hlavě. Kdo do něj jde přemotivovaný, většinou vyhoří. Já to beru s nadhledem. Snažím se sice hrát každý zápas na 100 procent, ovšem v derby vás lidi vybičují.“

Vaše nasazení je pověstné, jdete i do ohrožení vlastního zdraví. Uvědomujete si to?
„Pravda, párkrát jsem nedohrál. Nevím, jestli je smůla, nebo si to dělám sám. Nebojím se soubojů, neuhnu, to je možná chyba. Jdu do nich, i kdybych se mohl vyhnout. Tak si to přivodím sám.“

Moc se neobviňujte, vždyť vás odnesli po jasných faulech! Horejše v duelu s Českými Budějovicemi, Matuly s Teplicemi.
„Přesto si to vyčítám. Být pořád zraněný, to je hrozné. Musím být ještě rychlejší, asi jako Messi, jehož ani nestačí faulovat. (smích) Je to možná i nedostatek předvídavosti. Snad časem dospěju k tomu, že bych mohl dohrávat zápasy bez těchto postižení a nemuseli mě odnášet na nosítkách. Naštěstí to byla jen krátkodobá zranění, která mě nevyřadila na několik měsíců. To jsem rád.“

Když vidíte nosítka před utkáním připravená u čáry, co si pomyslíte?
(smích) „Já se na ně raději ani nedívám. Vím, že tam jsou, ale nejdu na plac s tím, že je využiju. To bych to jen přivolal. Od vidění znám i ty nosiče, tak se s nimi pozdravím. Jsou asi spokojení, že nastupuje Janda a nejsou tam zbytečně. Ale teď vážně, snad už je tomu konec.“

Trenér Cipro vás nehubuje, že jdete do všeho jako šílenec? Nebo vás naopak k tomu stylu nabádá?
„Když přebíral mužstvo, tak se u mě pozastavil, jestli nejsem nějak hodně zraněný. Odpověděl jsem mu, že jsem hodně faulovaný, že za to nemůžu. Odvětil, že musím být ještě rychlejší. Ale říkal mi, ať se nebojím, že kdybych do nich chodil na půl, tak je pravděpodobnost zranění mnohem vyšší.“