Když se Daniel Zítka vrátil v květnu po dlouhém zranění do branky Anderlechtu, stačilo mu devadesát minut na to, aby zjistil, že ještě může chytat na prvoligové úrovni. I proto se vrátil z Belgie o rok dříve, než původně plánoval, a se Spartou chce do Ligy mistrů.
V samostatné české lize má na kontě jediný start. Když se mu v roce 1994 nepovedl pohárový zápas v dresu Žižkova proti Chelsea, Viktoria ho záhy propustila. A Daniel Zítka si musel hledat místo. Přes Zlín a Prešov se dostal do Belgie, nejprve do Lokerenu, pak do Anderlechtu, odkud se nyní vrací jako vyspělý brankář, který se pravděpodobně stane jedničkou Sparty.
Jste pyšný na to, co jste v Belgii dokázal poté, co vás v Česku nechtěli?
„Pyšný ne, ale řekl bych, že spokojený ano. Asi to tak všechno mělo být. Sportovní pozici jsem si prostě vybudoval až tam. Člověk se těžko prosazuje v situaci, v jaké jsem byl já. Za to jsem vděčný spoustě lidí, kteří mi pomohli.“
Váš příběh hodně kopíruje známou story Jana Kollera. Z Česka odcházel do Lokerenu jako nechtěný hráč, později se v něm prosadil a přestoupil do Anderlechtu. Totéž se s odstupem několika let povedlo i vám. Připomínali vám to v Belgii?
„Osobně jsem se o tom takhle s lidmi nebavil, ale vím, že to někdo srovnával. Myslím, že začátek belgického angažmá máme stejný, dostal nás tam jeden člověk – pan Vacenovský. Jak Kollera, tak mě. Nevím, jak velkou roli sehrál v jeho přestupu. Podle mě v něm byl hodně zainteresovaný, v mém případě měl devětadevadesátiprocentní zásluhu na tom, že jsem tam odešel.“
Blažek a Zítka se poperou o místo jedničky. • Foto Koláž - Sport
Jsou oba příběhy jen náhodné, nebo to o něčem svědčí? Třeba že v Belgii umí pracovat s hráči trpělivěji.
„Toť otázka. Já tam byl na týdenní stáži, teprve poté rozhodli, že si mě nechají. Nevím přesně, jak se tam Honza dostal, jen vím, že první rok měl taky těžší. Teprve potom se vypracoval. Nedokážu posoudit, jestli s námi měli větší trpělivost, ale něco jsme klubu snad za jeho důvěru vrátili.“
Kdybych se teď v Belgii, nebo konkrétně v Bruselu zeptal na jméno Koller, jaké budou reakce fanoušků?
„Řekl bych, že nejen v Bruselu, ale v celé zemi pozitivní. Udělal si tam neskutečné jméno. Lidé sledovali i jeho kariéru v Německu a reprezentaci. Zapamatovali si ho. Když hrálo Česko v Belgii přátelák a trenér ho ke konci střídal, celý stadion mu tleskal. Nezapomenou na něj.“
A když se řekne v Bruselu jméno Zítka?
„To ještě nevím, protože já se setkával s reakcemi, které mi připomínaly Honzu Kollera. Tohle mi může říct za rok někdo z kluků, kteří tam dále působí. Myslím, že tam taky něco po mně zůstalo, ale jestli to bude v takovém měřítku jako u Honzy, to se nechám překvapit.“
S fanoušky Anderlechtu jste se nestačil rozloučit. Dojde k něčemu v budoucnu?
„Mám tam přijet, až bude v Česku zimní přestávka. V Belgii se hraje přes Vánoce a je tam domluvená rozlučka před zápasem. S řadou lidí jsem zůstal v kontaktu, až něco naplánují, domluvíme se.“
Přicházíte do Sparty, kde dlouho působí jako jednička oblíbenec fanoušků Jaromír Blažek. Podobnou zkušenost jste měl po přestupu do Anderlechtu, v němž chytal zkušený Filip de Wilde. Nebojíte se chladnějších reakcí publika, pokud Blažka nahradíte?
„Neměl jsem s tím tehdy problém a myslím, že to bude stejné i tady. Jarda je ikona Sparty, prožil v ní svá nejúspěšnější fotbalová léta, nikde jinde neměl takovou pozici. I jeho zásluhou Sparta získala titul. Já tady nejsem od toho, abych hodnotil hráče a pozice v mužstvu. Klub mě asi z nějakého důvodu oslovil.“
De Wilde to tehdy skousnul?
„Nikdy jsme se nebavili o tom, jak to vnitřně snášel. Ale teď mi dělal tři roky trenéra a neměli jsme problém. Jemu bylo devětatřicet a nedíval se na to tak, jako bychom byli dva mladí kluci, kteří se ani nepozdraví.“
Zažil jste někdy podobný vztah, který panoval v Arsenalu mezi Lehmannem a Almuniou? Prý spolu vůbec nekomunikovali.
„Ještě ne. Naštěstí. Záleží na povaze člověka. Myslím, že jsem typ, který se do takové situace nedostane. Sám nedopustím, aby se něco takového stalo.“
Během angažmá v Anderlechtu jste na téma vztahů mezi gólmany prohlásil, že rivalita není na místě, protože ten, kdo chytá, vydělává peníze i druhému.
„Přesně tak. Když se daří mužstvu a brankář dělá výsledky, nemůžete nic říct. Musíte být spokojený, že dotyčný pracuje i pro vás. Za úspěchy je odměněno celé mužstvo. Samozřejmě máte ambice chytat, ale pokud je výběr jedenáctky jiný, než byste chtěl, pak to buď akceptujete, nebo musíte odejít.“
Od zranění, které jste utrpěl v listopadu 2008, jste odchytal jeden ligový zápas, a to nedávno 8. května. Nebude to pro vás v úvodu sezony handicap?
„Na ten zápas (8. května) jsem čekal. Kdybych po něm necítil, že se ještě můžu fotbalově dostat na prvoligovou úroveň, nikam bych nepřestupoval. Zůstal bych v Anderlechtu v pozici, kterou by mi tam určili.“
Devadesát minut vám stačilo?
„Ano. Věděl jsem, že buď se budu cítit dobře, nebo ne. To utkání trochu rozhodlo, jestli jít do Čech hned, nebo s návratem domů o rok počkat.“
Z čeho ten pocit vycházel?
„To poznáte v zápase a nemusí na vás jít ani dvacet střel. Už jsem něco odchytal. V průběhu celého dne jsem se cítil tak jako před zraněním.“
Můžete se dostat do stejné formy jako před zraněním?
„Uvidíme. Třeba ještě do lepší. Pracuji s výborným brankářským trenérem, je mi pětatřicet.“
Na tréninku občas zakřičíte pokyny anglicky nebo francouzsky. To vám ještě ujede, nebo to cíleně používáte pro dvojici Kamerunců?
„Je to cílené. Nedělá mi to problém. Domluvím se vlámsky, anglicky a francouzsky. Na Pamiče můžu volat jeho jazykem, v Anderlechtu bylo svého času pět hráčů z bývalé Jugoslávie. Když máte v obraně Čecha, Valóna, Vláma a Maďara, tak na jednoho voláte vlámsky, na Maďara anglicky, na Čecha česky a na Valóna francouzsky.“
To si i v rychlosti vybavíte, na koho použít jaký jazyk?
„Ano, je to jednoduché. Vedení Sparty chce, aby se cizinci učili česky, jenže těžko můžu na kluka, který je tady dva dny, mluvit česky.“
V Belgii vás chválili za to, že jste dokázal být sebekritický vůči sobě i mužstvu.
„No tak proč bychom si lhali, že.“
Ale taky to nebývá pravidlem.
„Těžko se mluví o tom, kdo je jak sebekritický. Ale až přijde pravý moment, kdy to dokázat, tak musíte. Když se budete schovávat, je to slabost. Tím neříkám, že si musíte sypat popel na hlavu.“
Vzpomenete si na nějaký příklad?
„Týká se to obecně pozápasových reakcí. V kontaktu s vámi (novináři). Vy všechno vidíte nejlépe, jste znalci. Jste schopni ohodnotit dvacet dva hráčů hned po zápase, což je nadlidský úkol (směje se). Já s tím nikdy neměl problém. Ale většinou to bylo tak, že když se vyhrálo a já nedostal gól, prošel jsem mixzónou a nikdo mě nezastavil. Pokud se vyhrálo a já inkasoval, už mě jich pár zastavilo. A když jsme prohráli, už jsem musel vysvětlovat. (směje se) To je úděl brankáře.“
Dá se sebekritice naučit, nebo ji člověk musí mít v sobě?
„Těžko říct. Zase není dobré být jen sebekritický, to vás nikam neposune. Taky musíte vědět, že máte určitou kvalitu a že chyba se může stát. Jednou to nevyjde, přiznám to. Ale nebudu se při každém menším nezdaru kát a vykládat, jak jsem to zase pokazil. Musíte vybrat zlatou střední cestu. Třeba říct: Ok. Je to tak a tak, ale příště už se to nebude opakovat. Jedeme dál.“
