Když přicházel do Plzně, Viktoria se držela jen dva body nad sestupovými příčkami. Za necelé dva roky ji trenér Pavel Vrba přivedl nejen do evropských pohárů, ale v úvodu nového ročníku také na nejvyšší příčku Gambrinus ligy.
Českou nejvyšší soutěž vzal Pavel Vrba útokem. Doslova. Od nástupu do funkce 8. října 2008 nastříleli viktoriáni 86 gólů. Jen olomoucká Sigma jich za sledované období vstřelila víc (87). „Pro diváka není zajímavé hrát na 0:0,“ prozrazuje svou filozofii. V rozhovoru pro Nedělní Sport vypráví také o neustálém boji s (nad)váhou Pavla Horvátha i ambicích se západočeským klubem.
Plzni se vydařil vstup do soutěže, sklízí uznání za atraktivní herní projev. Jste spokojený s úvodem?
„Samozřejmě nás to těší. Řekl bych, že my a Sigma předvádíme jiný fotbal než ostatní, Olomouc hraje taky atraktivně. Hodně záleží na složení mužstva, to naše je vyloženě dělané, aby hrálo dopředu. Nedokážu si přestavit, že bych s hráči, které mám, předváděl defenzivu, zazdil deset lidí před vápno a odkopával míče. Každý trenér využívá kádr, který má. V lize jsou mužstva, která vědí, že musí hrát zezadu, aby nedostala gól a pokud možno nějaký z brejku dala.“
Věnujete se na trénincích hodně ofenzivě?
„Pavel Horváth už to dříve zmiňoval, my se zabýváme na trénincích hlavně útočnou fází, obrannou spíš při rozboru utkání a při taktických věcech. Ale gró práce během týdne je o útoku. Věnujeme se tomu a možná se nám to tím vrací. A taky máme v obraně konstruktivní hráče. Ofenzivní fáze začíná zezadu, a pokud tam máte takové typy, je to výhoda.“
| Je připravený, že může přijít šok |
| Trenér nemá své místo nikdy jisté. Pod tuhle pravdu se vám Pavel Vrba podepíše krasopisným písmem a ještě to podtrhne. Dvakrát ve své kariéře zažil konec ve chvíli, kdy ho nečekal. S MŠK Žilina získal v sezoně 2006/2007 mistrovský titul, rok nato obsadil druhé místo. Ve své třetí sezoně na lavičce ambiciózního slovenského týmu začal dobře, první porážku utrpěl až v devátém kole. Jenže domácí remíza v 1. kole Poháru UEFA proti Levski Sofi a (1:1) přivedla majitele Jozefa Antošíka k názoru, že úspěšného trenéra před odvetou odvolá, protože cítil, že s ofenzivním pojetím v Bulharsku neuspěje. „Byl to šok, protože v lize jsme byli druzí. Se Sofi í jsme dohrávali v deseti, ale cítil jsem, že by se to v odvetě mohlo podařit. Majitel se rozhodl pro změnu a vyšlo mu to, v pohárech asi někdy musíte změnit fi lozofi i,“ vypráví Pavel Vrba o svém konci. Na angažmá mezi „šošony“, jak se klubu přezdívá, ovšem vzpomíná v dobrém. „Když se vrátím zpět, Žilina pro mě znamenala odrazový můstek, byl to pro mě obrovský skok vpřed. I nadále jí přeji, s panem Antošíkem nemám problém si zavolat nebo zajít na oběd,“ říká. V žebříčku trenérských zklamání řadí toto odvolání až na druhé místo, to první bezpečně třímá Baník Ostrava. „Když mi neprodloužil po mistrovské sezoně smlouvu, zažil jsem ještě větší šok. To jsem nesl mnohem hůře.“ Dlouho hledal vysvětlení, proč o jeho služby po skončení „zlatého“ ročníku 2003/2004 na Bazalech nestáli. Přitom tehdejší kouč František Komňacký si jeho setrvání přál a ani s hráči neměl problém. „Po určitě době jsem dospěl k názoru, že mi někteří lidé chtěli dokázat, že jsou silnější a že nějaká slušnost ve fotbale neexistuje. Ti, kteří mají ostřejší lokty, dokážou různými pomluvami likvidovat lidi, kteří chtějí fotbal dělat nějak jinak. Pro mě to bylo obrovské ponaučení,“ vrací se do špatného období. Žádná jména říkat nechce, ovšem jeho slova prý nemířila k vedení Baníku. „To se týkalo lidí, kteří se tehdy pohybovali v českém fotbale, bohužel pro mě tomu funkcionáři Baníku podlehli.“ Spekulovalo se o tom, že se Vrba znelíbil v době, kdy vedl národní tým do dvaceti let. Ten startoval na MS 20 ve Spojených arabských emirátech a trenér nevyslyšel přání těch, kteří se mu snažili mluvit do sestavy, aby mohli v klubu zpeněžit talentované mladíky. „Těch souvislostí bylo více, už to nechci rozebírat. Poznal jsem lidi, kterým můžu věřit a kterým ne. Naštěstí jsem rychle dostal nabídku z Púchova a soustředil jsem se na jinou práci. Žilina mi později pomohla do velkého fotbalu, nebýt jí, skončil jsem možná zase někde u žáků nebo dorostenců.“ Proto ani teď, kdy s Plzní okupuje nejvyšší příčky, nepovažuje svou pozici za neotřesitelnou. „Žádný trenér nemůže říct, že má místo jisté. Po tom, čím jsem si prošel, už tomu absolutně nevěřím.“ |
Je těžké uspět v Gambrinus lize s ofenzivním fotbalem?
„Nevím, jestli je to těžké. Záleží na fi lozofi i trenéra a na klubu, budu to pořád porovnávat s Olomoucí, i oni dokazují, že se dá hrát ofenzivní fotbal.“
Navíc bez velkých jmen.
„Jejich mužstvo se buduje dlouhodobě, je tam spousta odchovanců, vyplácí se jim to, že dobře pracují s mládeží, dovolím si tvrdit, že dnes možná nejlépe. Jsem přesvědčený, že spousta jiných mužstev by mohla hrát atraktivnější fotbal, možná jsou někdy až moc svázaní taktikou. Netvrdím, že taktika do fotbalu nepatří, určitě je důležité, aby mužstvo nedostalo gól, ale pro diváka není zajímavé hrát na 0:0. Měl jsem možnost vidět několik ligových zápasů, jak týmů, které nemohou tolik hrát dopředu, tak ty, které ano a mohly by být drzejší. Ale nechci jmenovat. Na druhou stranu, teď jsem sledoval zápas Brno-Slavia (2:3), v české lize se dlouho takový nehrál.“
Zmínil jste Pavla Horvátha, který je klíčovou postavou Plzně. Jak s spolu vycházíte?
„Pokud se týká vážení, tak velmi těžce (směje se). Má svou tvrdou hlavu, já se mu snažím prodloužit kariéru, tak ho chci udržet v určité váhové kategorii, protože mně to pořád připadá, že se chce dostat na nějakou váhovou kategorii výš. Jako v boxu. Na druhou stranu, co se týká kabiny, hřiště a spoluhráčů, je to pomocná ruka trenéra, vážím si ho. I když má nějaké prohřešky a chvilky, kdy bych ho zabil, jsou pak situace, kdy bych ho nosil na rukou (směje se). Pomůže udělat v kabině atmosféru, kterou může vytvořit jen hráč, jehož tým respektuje. I já ho v určitých věcech respektuju.“
A v jakých situacích byste ho ,zabil‘?
„To ví jen Pavel Horváth a já.“ (směje se)
Aspoň naznačte.
„Ne, to jsou interní věci, oba o nich víme.“
A jak je to s váhou?
„Řekl bych, že jeho váha neustále přibývá, což je problém. Já bych byl rád, kdyby se dostal na váhu, kterou měl třeba před pěti lety, tím by se mu prodloužila kariéra. On mi sice slibuje, co všechno bude dělat, a pak si přečtu v novinách, jak sežere za měsíc dvanáct kilo masa. To je pak složité. Chápu, že je to vyučený řezník, má k masu vztah, na druhou stranu on musí pochopit, že jsou věci, které mu mohou prodloužit kariéru, a jednou z nich je životospráva, třeba dodržování jídelníčku.“
Už jste se s ním o tom článku bavil?
„Já ho vlastně ještě nečetl, mě jen zastavují lidi a říkají: ,Ty jo, ten Horváth potřebuje každý rok tak tři prasata‘. Spíš si ze mě dělají srandu. Pavel má jedno velké štěstí, že ještě nikdy nebyl vážně zraněný, protože kdyby byl půl roku mimo a musel se léčit, bylo by to pro něj těžké.“
Teď se váhově pohybuje jak?
„Okolo pětaosmdesáti kilo. Je pravda, že je spolu s Limberským nejčastěji vážený hráč v kabině. To jsou takové moje ovečky, které mám rád každý druhý den na váze. Je pravda, že když mě naštve hodně, vážím ho každý den. Někteří hráči po vstřelené brance zvedají dres a ukazují tělo. Já mu radím: ,Ty si triko nikdy nesvlíkej‘.“
Jaká by byla jeho ideální váha?
„Kdyby vážil pod čtyřiaosmdesát, bylo by to optimální. Já bych mu snad dal i pokoj (směje se). Za dva roky, co jsem tady, se mi ho nepodařilo tam dostat. Spíš mi to připadá, že si někdy té tlačenky dal k večeři víc. Ale myslím, že on sám ví, že v momentě, kdy není dobře připravený, tak mu mladší čipernější hráči dávají větší záhul. Záleží jen na něm a on ví, co chce.“
S Besiktasem ale vypadal dobře.
„Do takové sedmdesáté minuty, v posledních dvaceti minutách už mu docházely síly. To je možná i tím, že tahá ten vak tuku navíc. Možná že kdyby ho neměl, vydrží celých devadesát minut. Na druhou stranu, kdyby neměl tři čtyři kila navíc, možná by nebyl v Plzni, ale někde jinde.“
Vy nepochybujete o tom, že si dá tlačenku a podobné zabíjačkové pochoutky?
„Na soustředění nosí on s Rezkem o batoh navíc. Je mi jasné, že tam nevezou vitaminy, ale když jdu za tou taškou, tak cítím, jak voní. Většinou to vypadá na vykoupené uzeniny...“
To zní jako z filmu Sněženky a machři.
„(Směje se). Někdo tahá mlíko, někdo lovecké salámy.“
Vraťme se k Plzni, jaké s ní máte ambice?
„Když jsem přicházel, byla dva body od sestupu, i když tabulka byla tehdy vyrovnaná. Chtěl jsem hrát poháry s mužstvem, o kterém psali, že jsou v něm odpadlíci. Ale já věděl, že jeho síla je nadstandardní. Úkol jsme splnili do dvou let. Je to velký úspěch, stejně jako to, že jsme se posunuli k mužstvům, která nemají se sestupem starosti. Prezentujeme se určitým fotbalem, který by měl Plzeň dostat do skupiny klubů, jako je třeba Olomouc, Mladá Boleslav, Teplice, Jablonec, Liberec. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Neberu Spartu a Slavii, které by měly být top mužstvy. Ale mezi těmi pěti šesti mužstvy bychom se rádi pohybovali, je to v možnostech Plzně.“
„Mám jednu obrovskou výhodu, kterou řada trenérů nemá. A platí to i pro olomouckého Zdeňka Psotku. Prošel jsem od žáků přes dorost až k mužům. Vím, jak funguje vývoj hráčů. Je pravda, že když přijdu na dorosteneckou ligu a vidím, co někteří trenéři předvádějí, jak zápas s osmnáctiletými hráči betonují, tak je mi z toho špatně. Jenže já měl štěstí, že jsem pracoval v Baníku, který měl tehdy mládežnickou základnu asi nejlepší v republice. S mužstvy, kde byli Bystroň, jeden Besta, druhý Besta, Svěrkoš, Daněk v brance, Mario Lička, nechci na nikoho zapomenout. Základem práce byla ofenziva. Možná jsem tím byl strašně ovlivněný, proto se o takový způsob hry snažím i v mužích.“
Kdo vás nejvíce ovlivnil?
„V začátcích hlavně Verner Lička, přišel s nějakými vizemi a myšlenkami, které v tu dobu byly nové. Jeho filozofie se mi líbila.“
Co museli mládežničtí trenéři v Baníku dodržovat?
„Určité rozestavení, tehdy se začalo hrát vzadu bez libera, bylo to jasně dané. Nebo tam byla určená čísla. Vím, že si z toho někteří lidé dělali srandu, ale když někdo z klubu přišel, okamžitě věděl, o kterém postu je řeč. Dvojka je pravý bek, pětka levý. Když se pak trenéři baví a jeden řekne: ,Proč ti ta jedenáctka běhá tak a tak‘, vy jste samozřejmě věděl, že mluví třeba o levém záložníkovi. Pro orientaci to bylo jednoduché.“
Prý jste jako trenéři dlouze sedávali u kávy a debatovali o fotbale.
„Každé pondělí se konaly oficiální sportovní rady v jednu hodinu, ale myslím, že důležitější byla ta kávová sezení, kdy jsme si řekli spoustu věcí, které bychom na těch radách ani nezmínili. Určitě ku prospěchu. Po obědě jsme měli plný stůl trenérů a diskutovali jsme o všem možném.“
Kolik se vás tam scházelo?
„Skoro všichni profesionální trenéři, zhruba osm až deset lidí. V tom období byla mládež Baníku výjimečná. My jsme všichni drželi při sobě, ať tam byl Venca Daněk, Vladimír Skalba, Dušan Vrťo, Libor Pala, Pavel Malura, ale i Verner nebo Bob Páník.“
Jak dlouho trvalo sezení?
„V jedenáct byl oběd, ve tři trénink, takže mezi tím, než jsme museli odjet za povinnostmi.“
Co jste rozebírali?
„Když hrála reprezentace, řešili jsme nároďák, když poháry, tak poháry, jindy ligu. Nebylo to tak, že bychom něco kritizovali. Rozebírali jsme to, nechci říct jako lidi v hospodě, protože debaty byly odbornější, ale třeba jak a co vzniklo během utkání, proč někde chyběl hráč a podobně.“
Pohádali jste se u toho?
„Byla tam spousta momentů, kdy každý musel obhájit svůj názor. Pokud se mu to podařilo, zbývající to respektovali, pokud ne, měl smůlu. Na ofi ciálních schůzích to bylo s formou, která se musela dodržovat, u kávy si každý šel za svou pravdou, buď ji obhájil, nebo ho zbývající smetli.“
Dobrá škola?
„Podle mě velice dobrá.“
