Kouč Liberce Petr Rada: Prášky už nepotřebuju
Kdo jednou trénuje národní tým, jeho akcie vyletí nahoru. Ne tak u Petra Rady. „U mě to bylo spíše naopak,“ připouští zkušený trenér. Po reprezentačním vyhazovu čekal na další angažmá nekonečný rok a půl. Nynější kouč Liberce vypráví o cejchu neúspěchu, uklidňujících pilulkách, obdivu ke Škorpilovi či zásazích do sestavy ze strany klubových bossů.
Poslední měsíce s Petrem Radou šila nervozita. Dlouho už netrénoval. Neklid odvála až nabídka Liberce, kde se bývalý kouč národního týmu pokusí restartovat svou trenérskou kariéru.
První krok se mu povedl. Slovan zvítězil 1:0 na Slovácku. Den po těsné výhře při domlouvání rozhovoru do telefonu hlásil: „Na stadionu budu už od šesti od rána.“
Proč už tak brzy ráno?
„Raději jsem vždycky v kabině dříve, abych věděl, jestli se něco neděje a co je nového. Mám rád přehled o tom, co se v klubu děje. Dělal jsem to i při svých minulých angažmá.“
Sledujete, jestli všechno šlape, jak má?
„Není to tak, že bych někoho sledoval. Asi každý v klubu ví, co má dělat. Do toho vůbec nezasahuju, starám se o sebe. Ale ráno si chci dát v klidu kafe, v předcházejících klubech byla třeba nějaká pohovka a tam jsem si v pohodě přečetl noviny, soustředil a připravil se na trénink... Ale i jako hráč jsem byl v kabině jako jeden z prvních. Mám prostě rád to dění.“
Když do Liberce dojíždíte z Prahy, to musíte vstávát už tak ve tři, ne?
„Když vyjedu kolem půl pátý, tak jsem klidnou jízdou v Liberci včas. A mně dojíždění nedělá problémy, já přitom relaxuju, odreaguju se. Po cestě přemýšlím, jaký bude trénink a podobně. Nemám s tím problém. A taky v téhle fázi já už toho samozřejmě moc nenaspím.“
Jak to?
„Pokročilý věk. Po padesátce. Víte, jak to je...“
To nevím.
„No pravda, vy to nevíte. Častěji třeba chodíte na záchod...(směje se) Ne, prostě v tomhle věku už toho moc nenaspím. Stačí mi, když máme mezi tréninky pauzu a já se projdu a večer jdu v rozumnou hodinu spát.“
Rok a půl jste byl bez práce, vstával jste také tak brzy?
„Právě, že ne, to jsem vstával kolem sedmé. Když spím dlouho, tak jsem celý den takový mátožný... Tedy ze začátku, hned po skončení u reprezentace, to bylo horší. Hlavou se mi honily různé myšlenky a to jsem byl trochu takovej trefenej, jak se říká. Ale postupem času jsem zase začal normálně žít, opět chodit na fotbal, od ligy až po divizi. Fotbal mi chyběl.“
Jak dlouho jste se s krachem u národního týmu vyrovnával?
„Samozřejmě to nebyla otázka jednoho týdne. V hlavě se vám promítá spousta věcí, co jste udělal dobře a co jste mohl udělat lépe. Určitě to nepřešlo za několik dnů, protože trénovat reprezentaci je čest a nejde na to za dva dny zapomenout. Ať už to bylo úspěšné nebo neúspěšné.“
Na další nabídku jste čekal rok a půl. Cítil jste se během té doby jako nechtěný?
„Samozřejmě, jako byste měl na čele vytetovanou známku... A jak se někde říká, že pokud někdo trénuje reprezentaci, tak má pak větší možnosti, tak u mě to bylo spíše naopak. Ale musel jsem se s tím vyrovnat, stejně s jako jinými věcmi, které v životě nastanou. Nelituji toho, přestože to možná bylo příčinou, že čekání na další angažmá bylo delší. Takový je holt fotbalový život. Jsem rád, že znovu mohu trénovat v lize.“
„Zase takovou, že bych měl někdy strach, to ne. Někteří lidé určitě nějak reagovali, ale nepřekračovalo to určité hranice.“
Můžete uvést nějaký příklad?
„Přímo žádný nemám, lidé na mě samozřejmě na ulici koukali, protože jsem byl před tím často v médiích, ale nesetkal jsem se s tím, že by mě někdo zastavil a nadával mi. Beru to tak, že jde jen o fotbal. Myslím, že v životě jsou důležitější hodnoty než fotbal, který by měl být zábavou. Samozřejmě to říkám v uvozovkách, protože vždy jde o určitý kredit, prestiž a ekonomiku.“
Ptám se na to proto, že po zápase se Slováckem jste byl překvapený z toho, že vám lidé na stadionu nenadávali.
„Víte, jak to je. Třeba první kvalifikační zápas jsme hráli v Severním Irsku, které předtím porazilo těžké soupeře a mimochodem nyní remizovalo s Itálií 0:0. My jsme tam také na úvod 0:0 remizovali. Neříkám, že jsme tam nechtěli vyhrát, ale i remíza byla hned neúspěchem a lidi po prvním utkání řvali: Rada ven! To mi přišlo divné, nedovedu si to vysvětlit. Proto jsem čekal, že pokud po roce a půl zase na lavičce vystoupím, že někdo bude mít nějaké připomínky. A potěšilo mě, že lidi nebyli hanliví, naopak byli výborní. Mile mě to překvapilo.“
Už jste to naznačil, myslíte, že reprezentační neúspěch ovlivnil, že jste byl tak dlouho bez práce?
„Myslím, že asi ano. Nevím, zda se majitelé klubů báli... Ale na druhou stranu taky víme, že ekonomika klubů není taková, aby mohly vyměnit tři trenéry za sezonu. Což je pro trenéry dobře, každý by měl dostat prostor a důvěru. Jestli se někde mančaft tvoří, tak to není otázka dvou měsíců. Trpělivost je dnes jiná, trenéři se prakticky neodvolávají, což je dobře. A za druhé nastupuje mladší generace trenérů, kterým je kolem pětatřiceti let, ať je to Psotka,Vrba. Konkurence je velká.“
Takže s odstupem času cítíte, že vašemu renomé reprezentační anabáze uškodila?
„Takhle bych to zase neřekl. Ale samozřejmě, že se někdo toho může bát, řekne si, ten byl u reprezentace, ten bude mít asi velké požadavky... Ale hlavně kluby fungovaly a nepotřebovaly změnu. Nebyl důvod, aby někde měnily trenéry. Možná i proto byla ta pauza tak dlouhá.“
Jak jste ji snášel?
„Se svazem jsem měl smlouvu do konce minulého roku, takže jsem byl bez stálé smlouvy těchto devět měsíců. To víte, že to snášíte těžce. Ale v tom asi nejsem výjimkou, pokud trenéři delší dobu čekají. Koučů je strašně moc. Jestli je u nás pět set nebo pět set padesát s profilicencí a v první a druhé lize máte třicet dva mančaftů, tak si musíte na šanci počkat.“
„Jak to myslíte?“
Nějakou chvíli, ve které jste začal propadat beznaději.
„To zase ne, ale už jsem uvažoval o tom, že bych šel trénovat někam do nižší soutěže nebo ven, abych z toho nevypadl. Chtěl jsem už trénovat. Hned po konci v reprezentaci jsem měl nabídky z Německa z druhé i třetí ligy, mohl jsem okamžitě nastoupit, ale tak těsně po odvolání jsem se na to ještě necítil. Ale kdybych věděl, že to bude trvat tak dlouho, tak bych se asi tenkrát rozhodl jinak.“
Jak jste vůbec za poslední rok trávil čas?
„Chodil jsem po fotbalech, předělával jsem celý byt, chodil jsem se koukat na svýho kluka, který hraje za Duklu. Na dovolený jsem ani nikde nebyl. Nejsem typ na to, abych někde ležel u moře. Taky jsem jezdil na fotbal ven. Byl jsem například týden v Düsseldorfu, kde jsem hrával a který teď postoupil do druhý ligy. Zajímal jsem se, jak to tam funguje a jak trénujou.“
Berete ještě před zápasem prášky na uklidnění?
„Nenene. Jenom ty, které vyžaduje můj zdravotní stav, na tlak a podobně. Uklidňující prášky byly v době, když jsem začínal a byl hodně impulzivní, teď je to zbytečný. Už jsem si řekl, že je to fotbal a že jsou v životě důležitější věci jako zdraví, rodina a podobně. Čas hrany trochu otupí a mně už je přes padesát, takže to jde spíše směrem dolů. Uvidíme, jak to bude vypadat.“
Takže teď budeme na lavičce vídat klidného Radu?
„To neříkám. Samozřejmě pokud budu vidět vůči mančaftu nějakou křivdu, tak proti ní budu bojovat, ale myslím, že už určitě nebudu lítat do hřiště. Nemám rád, když někdo hráčům nadává. (přemýšlí) Já prostě chci, aby hráči bojovali za Liberec a to ostatní je vedlejší.“
Nebojíte se, že pokud vaše mise v Liberci ztroskotá, další pauza by mohla být ještě delší než „jen“ rok a půl?
„Takhle já nepřemýšlím. Jsem teď v Liberci a budu se snažit, aby Liberec podával kvalitní výkony. A co bude dál? To neřeším. Já tady nemusím za měsíc vůbec být. Zdraví, to prostě nenaplánujete. Sice se cítím dobře, pauza mě trošku nabila, ale nikdy nemůžete říci dne ani hodiny. Dám jeden příklad.“
Povídejte.
„Před třemi měsíci jsem byl na srazu, který má každý měsíc stará garda Dukly, Viktor, Vacenovský. Na té slezině byl i gólman Dolejší, který před týdnem zemřel. Bylo mu 82 let. Seděli jsme vedle sebe, byl plný elánu, výborně se bavil, kdybyste ho viděl, tak by vás to vůbec nenapadlo... Osudy jsou prostě někde napsané. Proto si musíme každého dne užívat. Takže já jsem rád, že teď můžu být každý den s hráči na place.“
Pojďme ještě k Liberci. Když jste před třemi lety odcházel z Jablonce, řekl jste: „Aby mě někdo z vnějšku nutil, kdo by měl hrát, kdo ne, na to já nemám žaludek.“
(skočí do řeči). „Mně se to v mé trenérské kariéře ještě nestalo. Ať jsem byl v Jablonci, v Plzni, v Teplicích nebo na Slavii, kde jsem byl jedno období hlavní. Tři a půl roku v Jablonci jsem nezažil, že by pan Pelta jednou přišel do kabiny a řekl mi ten a ten a ten bude hrát.“
A co jste tedy tím chtěl říci?
„Kdyby si někdo myslel, že by mně měl zasahovat do sestavy, tak to nemá smysl, abych trénoval.“
Ono to ale působí tak, že jste tím odůvodňoval váš konec v Jablonci.
„To ne. Já jsem z Jablonce odešel po vzájemné dohodě. Dostal jsme nabídku z Teplic, včas jsem informoval pana Peltu, usoudili jsme, že tři a tři čtvrtě roku stačilo a že to chce nový impulz. Zatím musím říci, že tam, kde jsem trénoval, tak jsem se nesetkal s tím, že by mi někdo mluvil do sestavy. A já bych to stejně neakceptoval, protože když vás někdo jednou dá do funkce trenéra, tak vy zodpovídáte za to, aby mančaft hrál. Vy s týmem pracujete celý týden a vy víte, jak na tom hráči jsou.“
Ovšem je veřejným tajemstvím, že liberecký boss Ludvík Karl trenérovi do sestavy mluví.
„To nevím. S panem Karlem jsem zatím naživo mluvil dvakrát. A po telefonu se informoval o stavu, což je normální, na tom nevidím nic špatného.“
Myslíte zdravotní stav hráčů?
„Po Slovácku mi říkal, že je to dobrý, že jsme vyhráli. Věděl, že Váchu odnesli na nosítkách, takže se ptal, jak to s ním vypadá. Stejně tak jako na Keliče, který měl nějaké problémy s polykáním. Ale to je normální. Je šéf, takže se informuje, zatím je všechno v pořádku. Nevím, uvidíme později, ale myslím, že pan Karl je profesionál a že ví, jak to má fungovat.“
Chcete mít sportovní informace jako první? Objednejte si SMS a MMS zpravodajství iSport.cz »
