Horváth: Kvitové gratuluju, že vykostila hekalky

Dámským finále Wimbledonu žilo celé patro, které v hotelu ve Westendorfu obývá při soustředění plzeňská Viktoria. Co chvíli se ozval oslavný řev, to když Petra Kvitová uhrála fiftýn, anebo nepublikovatelné výrazy, pokud zkazila. Živo bylo i na stojedničce, pokoji Pavla Horvátha. „Na to, že jsem na pokoji sám, jsem si zařval, zatleskal a zabouchal do zdi,“ smál se.

Prožíval jste tedy finále hodně?
„Tenis nehltám. Ale vždycky, když se blíží neobvyklý úspěch českého sportovce, jako v tomto případě, držím palce a sleduji to. Takže jsem to prožíval dost. Hrozně mi vadí, jak u toho některý ženský hekaj‘. Zaplaťpánbůh, že Kvitová dvě největší hekalky, Azarenkovou a Šarapovovou, vykostila. To jí gratuluju dvojnásob.“

Zatímco Kvitová kariéru rozjíždí, vy se blížíte k jejímu konci. Na jaře jste tvrdil, že tato sezona bude možná vaší poslední. Už jste se napevno rozhodl?
„Musím říct, že na soustředění o tom hodně přemýšlím. Jak jsem na pokoji sám, mám hodně času. Jsem v jistém rozpoložení. Vyhrál jsem s Plzní ligu, čeká mě něco, co některé fotbalisty nepotká za celou kariéru. Věřím, že tak, jak se nám povedlo udělat titul, podaří se nám postoupit třeba do nějaké skupiny evropského poháru. Ať už Ligy mistrů nebo Evropské ligy, pro Plzeň by to byl úspěch tak či tak. A já bych chtěl být u toho.“

Takže je to vaše poslední sezona, nebo ne?
(směje se) „Neplánuju. Prostě budu dělat všechno pro to, abych byl zdravý. Pokud se mi to povede, jsem přesvědčený, že jsem schopný hrát dál. Myslím tím další sezonu. Zdraví je nejdůležitější, protože pokud začnou jakékoli problémy, budou se vléct a já nebudu moct delší čas trénovat... Takhle lze zvládnout dva zápasy, ne však půl sezony. Čeká nás nyní spousta utkání, bude záležet dost na regeneraci. Může se taky stát, že mi, nedej Bože, někdo zlomí nohu, což by, myslím, byl v mých letech konec. Jenže pokud budu fit, končit se mi nechce. Fotbal mě baví, zatím si sebe nedovedu představit v roli asistenta, trenéra nebo funkcionáře. Moje místo je stále mezi klukama.“

V překladu to znamená - konec chcete odkládat co nejdále.
„Neřekl bych to přesněji. (směje se) Budu to odkládat, co to jen půjde.“

Víte, že máte - řekněme téměř - za sebou už jednatřicátou přípravu?
„Nevěděl jsem, je to určitě hodně. Čím můj věk postupuje, tím jsem ale radši, že to číslo je větší, že jsem se dožil další přípravy. Samozřejmě to vypadá hrozně, naběhaných kilometrů je spousta. Jsem moc rád, že jsem se dožil toho, kdy se běhá na sporttestery a ne objemově, jak bývalo dříve zvykem. Musel jste dát deset kilometrů na čas. Tahle doba je pro mě vysvobození, těžko bych ve svém věku nebo v současné běhací formě, zvládal to, co dřív. I když, Roman Sokol v Jablonci měl určité úlevy, ovšem bylo mu tehdy už osmatřicet. Naproti tomu pětatřicetiletý Jirka Tymich běhal na prvních místech. Každý to má holt jinak.“

Mám pro vás další číslo. Přípravná období, která jste absolvoval, spolkla přes 14 měsíců.
„Rok a dva měsíce, to je dost, co? Ale zase jsem nebyl na vojně. Co jsem ušetřil na vojně, to jsem protrénoval.“ (směje se)

Co ve vás evokuje Sportovní centrum Nymburk?
„Dlouho jsem tam nebyl, nechci to tudíž hanit. Byl to však typický komunistický komplex. Každý, kdo někdy v Nymburce byl, si asi vzpomene na obrovskou jídelnu s tácy, o které se střihalo. Takže asi tam vznikly střihačky o všechno možné. Protože kdo v Nymburce prohrál po obědě střihačku o odnášení všech táců, sotva stíhal odpolední trénink. Na druhou stranu v té době tam bylo všechno - posilovna, čtyři travnatá hřiště, hala, tenisový kurt, rehabilitace. Tehdy asi nic lepšího v Česku nebylo.“

Je příprava, na kterou nikdy nezapomenete? Jaké to byly galeje?
„Neřekl bych konkrétně, ovšem nejtěžší byly ty zimní, kdy byl sníh. To se běhalo špatně. Teď na dobrých terénech se to dá zvládat daleko líp. Pokud kloužete, je to daleko víc ubíjející. Nejtěžší asi byly přípravy v Jablonci a na Slavii. A taky s Michalem Bílkem ve Spartě, to byla hodně tvrdá příprava, co se týká běhání.“

Zažil jste přípravy i v Japonsku a Portugalsku. Lišily se od té české?
„V Japonsku jsem zažil anglického trenéra Baxtera, s ním byla příprava naprosto skvělá, v podstatě kromě dvou nebo tří tréninků jsme byli jenom na hřišti, běhy byly na sporttester. Hráli jsme většinu času jedenáct na jedenáct, dost jsme i posilovali. Bylo pro mě tehdy neobvyklé, strávit celou přípravu na hřišti.“

Přesně to zažíváte pod koučem Vrbou.
„Ano, pod ním je to podobné, i když je tam o malinko víc věcí, kdy jsme v lese.“

Pokud nastane v přípravě období, kdy jste přetažený, máte tendence s fotbalem praštit?
„To ne, spíš si vážím toho, že můžu trénovat. Nedávno byl v Plzni na stáži u trenéra Vrby Roman Skuhravý (někdejší spoluhráč z Jablonce - pozn. red.), který už několik let nemůže hrát fotbal. Stejně tak můj bývalý švagr Tomáš Požár (bývalý stoper Sparty a Jablonce - pozn. red.). Jsou v podstatě stejně staří, a i když oba tvrdí, že jim fotbal nechybí, tak byli by rádi na mém místě - kdyby ty přípravy mohli absolvovat. Beru to tak, že mám štěstí, že se tady můžu ještě potulovat a tu dřinu podstoupit. Samozřejmě v tempu, jakým běhají kluci, neběhám. Ovšem svůj limit si odmakám. No, a pak se rozhoduje na hřišti. (směje se) Tam musím spoléhat, že mám rychlejší myšlenku a někdy na kratší vzdálenost nohy, abych se jim mohl vyrovnat.“

Jste v Plzni nejstarší, jenže i přes únavu jste nejvíc ze všech pozitivně naladěný, jste nejvíc slyšet. Kde berete motivaci, sílu, když jste stahaný jako pes?
„Teď v Rakousku jsme byli před prvním zápasem hodně unavení, na hřišti to pak proti Kluži bylo vidět. A to jsou právě ty situace, kdy je dobrý zahrát to do srandy a odpoutat pozornost od únavy. To je asi moje role. Jsem stahanej, ovšem jsem rád, že mezi klukama můžu být.“

A dělat takové...
„...blbosti, jako v pátek po obědě. (směje se) Manželka mně pak po zhlédnutí jedné fotky v novinách napsala, abych se už začal chovat adekvátně svému věku (kdo prohrál „střižbu“, musel plnit úkoly ostatních spoluhráčů, například dělat psa, zuřivého medvěda, tancovat s lampou, podlézat křeslo - pozn. red.). Jenže mezi kluky všechno tohle hážu za hlavu, jsem rád, když je v šatně pohoda. Přestože výsledky teď v přípravě nejsou, všichni víme, že máme dostatek času se připravit na to hlavní, co nás čeká. Osobně nepodléhám panice, naopak je potřeba si udržet náladu. Podle mého je to jeden z rozhodujících faktorů úspěchu. Na hřišti je určitě vidět, že k sobě s klukama máme blíž. A i tyto kraviny, které jsme tady v hotelu dělali, k tomu patří.“

Měly fotky na webu Sportu z vaší polední estrády velký ohlas?
„Na internetu ale nebyla spousta jiných fotek... Třeba jak Franta Rajtoral dělal brejk nebo Dan Kolář předváděl běsnícího psa. Myslím, že zase takové hvězdy nejsme, abychom si dali kafe a šli si lehnout a starali se jenom o sebe. Kdybych vzal spoluhráče jednoho po druhém, vyšlo by mi, že jsou to normální kluci.“

Je to jeden z důvodů, proč jste tam, kde jste?
„Myslím, že ano. Nikdo z nás se nepřetvařuje, nejsme hvězdy, jsme mužstvo, které se dalo dohromady. Měli jsme formu, hráli dobře, děláme, co nás baví. Všichni viděli, jak jsme se prezentovali na hřišti, ovšem už ne to, co se dělo v šatně nebo když jsme byli na cestách. Já vím, že to bylo tak, jak to mělo být. Nakonec se to ukázalo ve výsledku. V Plzni jsou nadprůměrní hráči, zatím to v hlavě unášejí. Doufám, že to bude pokračovat dál.“

Pokud ne?
„Tak bychom si dokázali říct mezi sebou, že takhle ne. Jsme schopní se sami ohlídat, říct si nepříjemné věci, což je moc důležité.“

Váš dlouholetý spolunocležník Jan Rezek přestoupil v červnu na Kypr, v Rakousku jste na pokoji sám. Jak to „koušete“?
„Naposledy jsem tohle zažíval v Japonsku, tam se to tak většinou praktikovalo. Avšak je to nezvyk. Času je najednou hodně, třeba právě při finále Wimbledonu jsem neměl s kým si zanadávat, zafandit. Je to - nechci říct smutné, ale zkrátka jiné... V určitých chvílích je to výhodné, jste utahaný, nemáte náladu koukat na televizi, tak ji vypnete a je klid. Kdyby tam byl někdo se mnou, možná by chtěl mít televizi zapnutou. Každopádně vás nečeká žádná ponorka, těžko na pokoji někomu vynadáte nebo se s někým chytíte.“

Byl jste lichý, nebo si s vámi nikdo netroufl být na pokoji?
„Nebyl jsem lichý, dostal jsem však privilegium od pana Šádka (generální manažer Viktorie - pozn. red.). Zajistil mi samostatný pokoj. Že prý je těžké v mých letech zvykat si na někoho nového.“