Národní tým? Splnil se mi sen, říká Petržela
Nejšťastnějšího člověka v národním týmu naleznete snadno. Milan Petržela (27) je v těchto dnech zásobárnou pozitivní energie. S Plzní vede suverénně domácí soutěž, poprvé se ocitl v reprezentaci. „Být tady, to je splněný dětský sen,“ usmívá se.
Není to jen o něm, jeho premiérovou nominací do národního týmu teď žije i jedna vesnice na Vyškovsku. „Celá dědina je v obrovské euforii,“ vypráví sedmadvacetiletý záložník Milan Petržela.
Jak vás vyprovodili spoluhráči z Plzně?
„Pavel Horváth samozřejmě říkal, že už v reprezentaci může být kdekdo, když už jsem tam byl pozvaný i já. To si ale dělal srandu, protože jinak mi gratuloval a popřál hodně štěstí. Musel jsem taky něco zaplatit do kasy.“
Měl jste ohledně nominace nějaké tušení?
„Ne, přiznávám se, že vůbec ne. To, že se to stalo, je něco neuvěřitelného. Všichni se mě ptali na pocity, jenže já jsem je ani nedokázal popsat. Tohle je splnění dětského snu, nikdy jsem netušil, že bych to mohl dokázat.“
Ještě nastoupit a bylo by to dokonalé, ne?
„Přesně tak. Alespoň na minutku. Pak bych byl úplně nejšťastnější. Bylo by fajn, abych měl čárečku ve statistikách.“ (směje se)
Jak vás uvítali hráči z reprezentace?
„Je vidět, že i ti ze zahraničí sledují ligu. Když jsem třeba na letišti vyzvedával Michala Kadlece, ani mě nepozdravil a hned říkal: Ty jo, vy jste válec! To samé potom i Lukáš Magera nebo Roman Bednář.“
A co ti zkušenější?
„Na kluky jako Rosa, Jarda Plašil a Čechíno se zatím dívám s otevřenou pusou. Malinko mi bude trvat, než si na to zvyknu. Sice jsme se pozdravili úplně v pohodě, ale zatím nevím, o čem si mám s nimi povídat. Nevím jak začít. Ale ono to asi přijde samo, třeba na trénincích, kde spolu musíme víc komunikovat.“
Neláká vás vzít si od nich autogram?
„A víte, že jsem o tom před srazem vážně přemýšlel? Nebylo by to špatné, kdybych udělal alespoň takovou srandičku, jako že to třeba chci pro Horviho, že mě o to poprosil. Možná že to ještě udělám.“
Co říkala nominaci rodina?
„Pro ni je to také neuvěřitelné. Já su z malé vesnice, jmenuje se Hoštice-Heraltice, je to u Vyškova na Moravě. Celá dědina je tedy v obrovské euforii. Fotbal se tam hodně sleduje, hned mi všichni gratulovali.“
Už jste se tam po nominaci zastavil?
„Ano, hráli jsme v pátek se Slavií a o víkendu jsme měli volno. Tak jsem jel domů.“
Vítali vás transparenty?
„Zase tak velké to nebylo, ale je fakt, že o mé nominaci vědí asi všichni. Když jsem tam přijel a zahlédla mě třeba stará babička, hned mi s čaganem (holí) v ruce pospíchala pogratulovat. To bylo milé.“
V ruce žmouláte obálku s lístky na páteční zápas se Skotskem. Kolik jste jich dostal?
„Čtyři. Jenže jet chce celá dědina! Tak je budu muset asi roztrhat. Hoštice na moje zápasy jezdí dost často, když jsme třeba hráli finále domácího poháru s Jabloncem, přijel celý autobus. Teď ale tolik lístků nemám.“
A necháte si jeden pro babičku s čaganem?
„Ta by určitě nepřijela, je to na ňu hodně pozdě a hodně daleko.“ (směje se)
