Magera: Snad jsem dědu v nebi potěšil
ROZHOVOR - Během dvou dní prožil velký smutek i nevýslovnou radost. Ve čtvrtek zemřel Lukáši Magerovi děda, v pátek mu mohl do nebe věnovat vítěznou reprezentační premiéru v ostrém soutěžním zápase se Skoty.
Byl největším překvapením české základní sestavy. Přesto se jen pár hodin před výkopem ocitl jeho kvalifikační debut v ohrožení. Na sraz národního týmu totiž za ním doputovala zpráva o náhlém úmrtí v rodině. „Nebyla to hezká předehra. Ale rozhodl jsem se jít do boje a snad jsem dědu potěšil,“ řekl po včerejším regeneračním tréninku Lukáš Magera.
Věděl jste, když k vám dorazila smutná zvěst, o tom, že máte nastoupit v základní sestavě?
„Ne, to jsem se dozvěděl až těsně před zápasem. Jen z náznaků v tréninku jsem tušil, že by to tak mohlo být.“
Co se dělo dál?
„Bavil jsem se o tom s trenérem. Sdělil mi, že kdybych nemohl hrát, tak mu to mám říct a nedá mě tam. Já jsem ale ten zápas chtěl odehrát. I kvůli dědovi. Chtěl jsem podat co nejlepší výkon, dát gól a věnovat mu ho. Bohužel se mi gól dát nepovedlo. Ale výkonem jsem ho snad potěšil. Bylo to ale všechno těžké. I mamka musela zůstat doma a nemohla přijet na utkání do Prahy.“
Váš kvalifikační debut prožívala u televize?
„Společně s babičkou. Rozsvítili svíčku, vedle ní dali fotku dědy, takže mě vlastně sledovali všichni. Snad jsem je nezklamal.“
Měl jste někoho blízkého přímo v hledišti?
„Manželku a jejího taťku, kterého beru jako svého druhého tátu. Že mě přijeli osobně podpořit, to byl pro mě dárek.“
Vysloužil jste si od nich po utkání pochvalu?
„Oba byli strašně šťastní a oběma se líbilo, jak jsem hrál. Z taťky jsem cítil, že je hrdý na to, že jsem manžel jeho dcery.“
To je asi ta největší odměna.
„Určitě. Je to pro mě něco krásného. On je pro mě oporou. Jako by to byl můj táta.“
Vy jste přišel o tatínka brzy…
„Ve třinácti letech.“
To člověka asi zocelí.
„Stoprocentně. Vyrůstal jsem s mamkou a s dvěma staršími sestrami, taťka si vždycky přál syna a povedlo se mu to až napotřetí, takže jsem byl takový mazánek. Ale pro nás pro všechny to bylo strašně náročné. Hlavně pro mamku. Ona je švadlenou. Musela se sama starat o tři děti, i když já jsem brzy odešel do Ostravy. Za všechno jí moc děkuji. Mamka je totiž neskutečná. Jsem moc šťastný, že ji mám a jsem hrdý na to, že jsem jejím synem.“
Teď jim můžete všechnu péči a lásku vracet.
„Snažím se mamince vracet, co pro mě udělala a co pro mě pořád dělá. Samozřejmě nejenom jí, ale i sestrám. Snažím se zkrátka dělat maximum pro to, abychom byli všichni spokojení.“
Co vám vůbec projelo hlavou, když kouč Bílek řekl: V útoku nastoupí Necid a Magera?
„Nebyl to šok. Ale bylo to něco jiného, než když se v klubu dozvím, že hraju. Nervozita je větší. Tohle sleduje celý český národ. V Rumunsku vám fandí jedno město a pár tisíc fanoušků. Jiná motivace.“
Reakce českých fanoušků na vaši účast v základní sestavě nebyla růžová. Nejeden příznivec si povzdechl: „Magera – co to má znamenat?!“ Víte o tom?
„Sledoval jsem už po nominaci, jak někteří fanoušci v internetových diskusích tvrdili, že v nároďáku nemám co dělat. Ale já mám svoji hlavu. A že mě trenér povolal? Asi k tomu měl důvod. A snad jsem těm lidem, kteří o mně mluví v tom smyslu, že tu nemám co dělat, ukázal, že fotbal hrát umím a že můžu české reprezentaci pomoct.“
Probíráte se pravidelně debatami na webech?
„Že bych studoval každého člověka, který tam něco o mně píše, to ne. Jen mě prostě zajímá reakce lidí. Co si myslí o mně v reprezentaci. Takže se na to občas kouknu.“
Nakopne vás nedůvěra lidí? Nebo spíš utlumí?
„Zprvu jsem naštvaný a moc mi to na pohodě nepřidá, protože mám na to jiný názor. Ale na druhou stranu mě to, jak říkáte, nakopne. Chci dokázat, že na to mám. A myslím si, že tu mám co dělat.“
Pohled na vás je nejspíš daný i tím, že jste tak trochu v Temešváru zapadlý vlastenec. Rumunská liga se v Česku běžně v televizi nechytá, takže vaši výkonnost si fotbalový národ nemůže změřit.
„Určitě i to hraje roli. Hodně lidí si řekne: Jak tu může hrát někdo z rumunské ligy. Jenže já jsem v Rumunsku moc spokojený. Daří se nám jako týmu, hraji pravidelně. A kde v české lize bych si zahrál zápasy, jako jsem si zahrál v Temešváru? Třeba teď s Manchesterem City. Kvalita rumunské ligy je na vyšší úrovni než kvalita té české. Ale nechci tím říkat, že česká liga je špatná. To bych si nedovolil. Jen si myslím, že by se ti, kteří ohrnují nad rumunskou ligou nos, na ni měli přijet podívat.“
Je jiný tlak v reprezentaci než v klubu?
„Je. V novinách a všude kolem byl na nás obrovský tlak. Všichni jsme vnímali, že zápas se Skotskem byl moc důležitý. Po závěrečném hvizdu jsme si taky všichni oddechli. Úleva poté, co jsme to zvládli, byla velká.“
Vy si však tlak moc nepřipouštíte? Aspoň to tak z dálky vypadá.
„Snažím se nedávat to na sobě znát.“
Na hřišti jste si to tedy užíval.
„Pro mě to byl jeden z mých nejkrásnějších fotbalových zážitků v kariéře. Hrál jsem v základu reprezentace proti Skotsku, vyhráli jsme 1:0, myslím si, že jsem nehrál tak špatně, abych musel být na sebe naštvaný. To těžko něco překoná. Navíc je krásný pocit si zahrát s takovými fotbalisty, jako jsou Rosa a všichni kolem. Prostě super zápas, super parta, super zážitek! Jel jsem na sraz s tím, že si chci zahrát. Ale nečekal jsem, že to bude hned první zápas a hned od začátku. Za to trenérovi moc velký dík. Jen škoda že jsem nevyřešil líp některé situace.“
Za co jste si nejvíc drbal hlavu? Za to, jak jste vyplaval za skotskou obranou úplně sám, ale nakonec z toho nic nebylo?
„Jo. V první chvíli jsem si myslel, že to je ofsajd. Pak jsem si míč zpracoval levačkou. Viděl jsem Neciho (Tomáše Necida), tak jsem mu to chtěl prostrčit, jenže mohl jsem sám vystřelit. A taky mě mrzelo, že jsem jednu standardu kopl tak příšerně.“
Co na vaši hru říkal trenér Michal Bílek? Bavili jste se dlouho během pozápasového výklusu.
„Ani jsme se moc nebavili o fotbale, spíš o rodině a tak. Ale před tréninkem mluvil ke všem. Říkal, že se mu líbilo nasazení, koncentrace. Bylo to pozitivní hodnocení.“
