Na konci května oslavil dvacáté narozeniny, od Jaroslava Šilhavého dostal nejlepší možný dárek – premiérovou pozvánku do reprezentačního áčka. Michal Sadílek na jaře okouzlil Eindhoven, kde pod trenérem Markem van Bommelem pronikl do základní sestavy a zahrál si i Ligu mistrů. Drobný postavou, ale o to větší bojovník, na sebe může upozornit i v národním týmu, kde figuruje ve výběru pro důležité kvalifikační zápasy s Bulharskem a Černou Horou.
Co s vámi dělá první sraz s reprezentačním áčkem?
„Moc si to užívám. Už jsem absolvoval třídenní kemp od středy do pátku, seznámil jsem se s některými hráči a realizačním týmem. Všichni na mě působí velmi dobře. Teď je nejdůležitější, abychom zvládli následující dva kvalifikační zápasy s Bulharskem a Černou Horou.“
Netočí se vám trochu hlava z toho, co se kolem vás ve fotbale děje?
„Ani ne. Samozřejmě má výkonnost šla v sezoně rapidně nahoru. Přišel premiérový start v Lize mistrů, premiérový gól v lize, na konec sezony i první nominace do reprezentačního áčka… Ale mám kolem sebe správné lidi, ti mě drží vždycky při zemi.“
Čekal jste, že dostanete pozvánku?
„Nějaké náznaky byly, dostal jsem se do širšího hledáčku trenéra Šilhavého. Kvůli zranění některých hráčů jsem teď na červnovém srazu. Jsem za nominaci rád, ale vím, že při dalším srazu to může být zase úplně jinak.“
Sledoval vás asistent trenéra Tomáš Galásek. Pomohlo vám jeho doporučení?
„Byl se na mě podívat, když jsme hráli s De Graafschapem (14. dubna, 2:1). Před zápasem jsem věděl, že přijede, pak jsme prohodili pár slov. Pomohlo mi, že mně někdo z realizáku viděl na vlastní oči.“
Troufáte si na základní sestavu v reprezentaci?
„Když přijde šance, nezaleknu se ji a udělám sto procent pro tým, abychom zápasy vyhráli a udělali nějaký úspěch. Reprezentace pro mě vždycky byla víc než klub. Když jsem dostal nějakou pozvánku, byl jsem rád a připravený se rvát.“
Jak reagovali v klubu, když jste dostal pozvánku?
„Všichni mi gratulovali. Trenér Van Bommel už mi během roku naznačoval, že když se mi jaro vydaří, nebude problém, abych naskočil i za reprezentační áčko.“
Právě Mark van Bommel, někdejší vynikající záložník, vás vedl i v mládeži. Jakou roli hraje ve vašem fotbalovém vývoji?
„Trénoval mě v devatenáctce PSV, stal jsem se pod ním kapitánem. První půlrok jsem v této sezoně za áčko skoro vůbec nehrál, první starty přišly až v prosinci. Na začátku jara jsem ze sestavy zase vypadl, ale pak mi dal trenér důvěru a stavěl mě. Mohl jsem ukázat, co ve mně je. Nastoupil jsem i v nejdůležitějších zápasech, třeba proti Ajaxu, důvěru jsem snad splatil výkony na hřišti.“
Je to takový váš fotbalový otec?
„Ano, dá se to tak říct. V Eindhovenu jsem s ním v každodenním kontaktu. Když jsem jinde, píše mi, jak se mi daří a podobně. Takhle nekomunikuje jen se mnou, takový vztah má skoro s každým hráčem, na komunikaci si opravdu zakládá. To je jeho největší plus. Od hráčů z lavičky nikdy neuslyšíte, že by si stěžovali na to, že s nimi trenér nemluví. Když šance nedostávají, pořád se rvou za klub. Van Bommel dává neustále hráčům najevo, že klub je nejdůležitější. Potom mu to oni splácí výkony na hřišti.“
Před gólem mě skoro nikdo neznal
Jaký skok byl hrát v juniorské lize a najednou stát na hřišti při znělce Ligy mistrů?
„Když jsem naskočil proti Interu, po zápase jsem při rozhovoru říkal, že je to něco neskutečného, můj sen. Dva týdny před tím zápasem jsem ještě hrál mládežnickou Ligu mistrů za devatenáctku PSV proti Barceloně, přišlo na nás asi 500 lidí. Na Interu bylo asi 72 tisíc. Ten skok byl velký, ale myslím, že jsem se z toho nepodělal a ukázal, že takové zápasy můžu hrát.“
Zklamalo vás v Eindhovenu, že se nepovedlo uhrát titul? (skončili druzí za Ajaxem)
„Bylo to velké zklamání. Za podzim jsme ze sedmnácti zápasů šestnáct vyhráli, ale Ajax se ještě držel za námi, měli jsme dvoubodový náskok. V průběhu jara jsme my i Ajax v některých zápasech ztratili. V jednu chvíli jsme náskok mohli navýšit na osm bodů, ale bohužel jsme v Heerenveenu remizovali a náskok zůstal šestibodový. Jeli jsme na Ajax (na konci března), šlo o nejdůležitější utkání v sezoně. Měli jsme pětibodový náskok, kdybychom ten zápas vyhráli, bylo by asi o titulu rozhodnuto.“
Jenže vy jste padli 1:3…
„V poločase jsme prohrávali 0:1, pak dostal Ajax červenou a my vzápětí vyrovnali na 1:1. Hráli jsme proti deseti, nikdo na stadionu nečekal, že zápas ztratíme.“
Fandili jste Ajaxu v Lize mistrů?
„Já jim nefandil. (úsměv) Ale klobouk dolů před tím, jak se prezentovali. Předvedli vynikající výkony, vyřadili Real Madrid a Juventus, byli asi dvě vteřiny od finále Ligy mistrů… Před sezonou to asi nikdo nečekal, když začínali ve druhém předkole. Nemají se za co stydět, udělali dobré jméno nizozemskému fotbalu.“
Jak byste popsal rivalitu mezi Ajaxem a Eindhovenem? Třeba kvůli jejich zápasům v Lize mistrů se odkládalo v Nizozemsku celé jedno kolo.
„V kabině jsme to probírali a nebyli jsme z toho nadšení, vypadalo to, že se všechno dělá pro Ajax. Stane se to asi jen v Holandsku, všude jinde jsou termíny zápasů víceméně pevně dané. Po každém postupu Ajaxu v Lize mistrů se měnil rozpis, i tohle jim pomohlo, že měli dost odpočinku.“
Takže je protěžovaným klubem?
„Bylo to asi jen kvůli tomu, že hráli v Lize mistrů. Úspěch byl na spadnutí, když postupovali, všichni očekávali, že Ligu mistrů klidně můžou vyhrát. Vedení ligy to bralo tak, že dělají dobré jméno nizozemskému fotbalu v evropské soutěži. Ne, že by jim chtěli nějak usnadnit cestu za ligovým titulem.“
Ale zamluvili jsme tu rivalitu s Eindhovenem…
„Zápasy proti Ajaxu jsou vždycky vyhecované. S Feyenoordem a AZ Alkmaarem to je v Nizozemsku čtyřka klubů, která bojuje o tituly v mládeži i mezi dospělými. Rivalita tam vždycky byla a bude. Když jsem se v dorostu potkal s Justinem Kluivertem, který teď hraje v AS Řím, pamatuji si, že jsme se na hřišti moc rádi neměli a dokázali se i poprat. Měli jsme jednu takovou rozmíšku názorů.“
Vybavíte si nějaký extra moment ze sezony?
„Řeknu můj první gól (22. prosince proti Alkmaaru). Přišel jsem na hřiště za stavu 0:1 asi ve 30. minutě, do té doby mě skoro nikdo neznal. Do poločasu jsme vyrovnali na 1:1, potom jsem dal rozhodující gól na 2:1. Myslím, že zápas se mi hodně povedl a asi nikdy na něj nezapomenu.“
Jak jste upravil herní styl, abyste uspěl v dospělém fotbale?
„Herní styl jsem změnil už ve chvíli, když jsem v šestnácti přišel do Eindhovenu. Ve Slovácku jsem byl ofenzivní hráč, ale když jsem viděl mé nové spoluhráče… Říkalo se o mě, že jsem talent, mám rád balon a podobné věci. Pak jsem přišel do Eindhovenu a viděl, že hráči jsou ještě o dvě třídy lepší než já. Musel jsem pracovat na jiných vlastnostech. Třeba defenzivní činnost je jedna z vlastností, kterou jsem zdokonalil úplně nejvíc. Pomohlo mi to i teď, že dostávám šanci v áčku. Výškově sice nevyčnívám, ale dokážu to nahradit jinými věcmi.“
