Postup do čtvrtfinále mistrovství Evropy je úspěch. A protože chytré hlavy v čele s Billem Gatesem říkají, že ještě důležitější než analyzovat neúspěch je analyzovat úspěch, pojďme si shrnout, co by nemělo zapadnout z vystoupení českého týmu na prestižním turnaji. Aby už příště nikdo z nás nemusel vzdychat: „Měli jsme na víc.“ Kdo měl podle expertů větší naděje na medaile – Francouzi, nebo Češi? Samozřejmě že hvězdná kumpanie Didiera Deschampse. Očekávalo se, že Mbappé, Pogba, Griezmann, Benzema a spol. přidají po zlaté z mistrovství světa i prvenství na EURO. Jen Angličané se mohli síle kádru země galského kohouta rovnat.
Češi zdaleka ne. Ale nakonec došli dál než Francouzi. Dál než obhájci evropského primátu z Portugalska s Cristianem Ronaldem. Dál než Němci.
Označit tohle za neúspěšný výsledek by v sobě spojilo rouhání s nesoudností. Zároveň však platí oblíbené heslo fotbalového vizionáře Ralfa Rangnicka: Výsledky naplánovat (kvůli vlivu štěstí a náhody) nelze, hru ano.
Byla česká hra tak kvalitní, aby si zasluhovala lístek mezi posledních osm titánů šampionátu? A co učinit, aby měla takovou sílu, že příště bude moci atakovat úroveň finalistů letošního EURO, tedy Itálie a Anglie?
Odpověď na tyhle otázky vyžaduje kvalifikovanou detailní odbornou expertizu. V českém fotbale na ni ovšem dlouhodobě nenarazíte. A když třeba trenérská unie provede hloubkový rentgen velkých akcí, nikdo to nebere v potaz.
Zkusme být nyní na chvíli jiní.
Nejprve si pojmenujme, co na EURO 2020 frčelo a dovedlo Itálii s Anglií do finále. Byl to klubový fotbal. Proč klubový?
Vizionář není
Protože organizace hry a herní principy si v ničem nezadaly se špičkovými velkokluby. Italové, Angličané, ale i Španělé nebo Belgičané demonstrovali, že i v národním týmu se lze opřít o automatismy, aniž byste k tomu potřebovali možnost každodenního společného tréninku. Chce to jen vědět, jak hodláte hrát, a vybrat si hráče, kteří do toho zapadají. Co spojovalo herně i výsledkově úspěšné?
Úzké hřiště.
Agresivní presink ve sprintu.
Variabilita v podobě velké výměny hráčů mezi jednotlivými pozicemi během zápasů i změn systémů v průběhu duelů.
Vysoké technické dovednosti a vysoká pohybová kultura všech hráčů. Prudkost přihrávek.
Češi ve všech těchto zásadních měřítcích pokulhávali. Ne všichni, ale jako celek. Třeba Vladimír Coufal, Patrik Schick nebo Tomáš Vaclík se zařadili na svých postech k nejlepším hráčům na turnaji. Čili – naplnili přísná kritéria.
Tým však nebyl sladěný a vyladěný do maxima. Nebo dokonce přes maximum, jak si myslí trenér Jaroslav Šilhavý.
Souček a jeho parťáci prospěli s vyznamenáním z hlediska týmového ducha a disciplíny. Na rozdíl třeba od Francie, v jejíž ekipě vysoká ega rozvrátila vztahy. Začínalo to předzápasovou rozcvičkou ve stylu lážo plážo od superbombarďáka Mbappého a končilo symbolicky po vypadnutí útokem maminky Rabiota na rodiče Mbappého ještě na tribuně po Kylianově rozhodující neproměněné penaltě.
České mužstvo respektovalo historickou zkušenost a hrálo týmově. Ovšem zase ne tak kompaktně, jako to předvedlo v kvalifikaci EURO v Edenu v utkání s Anglií a na stejném místě v kvalifikaci mistrovství světa s Belgií. Výjimkou byl duel s Nizozemskem.
Proč?
Musíme to vzít trošku zeširoka. I když se to v Česku stále moc nenosí, všechny úspěšné společnosti a firmy mají v čele ty nejlepší z nejlepších. Top manažeři nebo lídři, jak chcete, musí vždycky vidět dál než ostatní.
Fotbalová asociace České republiky nemá klasického sportovního ředitele. Tedy vizionáře, jenž by udal jasnou dlouhodobou strategii. Vymezil mantinely a určil
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
