Fandit, nebo nefandit. Novináři z Gruzie v dresech, hymna z plna hrdla
PŘÍMO Z HAMBURKU | Je to dobře, špatně, je nutné být každou chvíli objektivní, nestranný? Korektní doba plus pověst novinářské profese si to tak nějak vyžaduje. Jenže pak je tu druhý pohled, který se objeví ve chvíli, kdy hraje národní mužstvo.
Fandit, nefandit (tedy nedávat to najevo), to je to, oč tu běží.
Dilema lze lehce dokumentovat na chování gruzínských novinářů. Sednete si vedle nich, na stadionu, kde mají převahu jejich krajané. Kameraman Giorgi, který se při zápase uvelebí na místech pro píšící žurnalisty, budiž důkazem.
Od první chvíle je jasné, že se rozhodně nebude držet zpátky. Při hymně si položí ruku na srdce, zpívá z plna hrdla, plných plic, jak se říká v Čechách. Po ní se ihned naprosto ponoří do zápasu. V ruce žmoulá hnědý pytlík s nápisem jewellery, podle všeho své milé koupil před zápasem dárek.
Ale to není tak důležité. Zásadní je, jak zápas prožívá. Když dají Češi gól, který je nakonec odvolán kvůli ruce Adama Hložka, drží se nervózně za hlavu, pak si oddychne štěstím. Když dostane jeho mančaft možnost kopat na konci prvního poločasu penaltu a promění ji, slaví divoce. Se dvěma kolegy se objímají. Fakt to není hrané, ale naprosto spontánní, všechna čest.
I když to není zvykem vlastně nikde na světě, tak dokonce skanduje. Hamburská aréna je spíše gruzínská, ve městě má Giorgi ten den na padesát tisíc krajanů. Proto neustále zní hromové: „Saqartvelo!“ V překladu - nepřekvapivě - Gruzie.
Když Češi vyrovnají, borec lamentuje, ale nakonec uzná, že je bod pro jeho tým velmi dobrý. Svěřenci Ivana Haška měli jasnou převahu, proto je po plichtě logické, že je mužem zápas vyhlášen brankář Giorgi Mamardašvili.
Po střetnutí dorazí na tiskovou konferenci a i tady je znát rozdíl. Dva gruzínští žurnalisté na sobě mají dresy, všichni ostatní brankářovi zatleskají, stejně jaké o chvíli později trenérovi Willymu Sagnolovi.
To se v Česku nenosí. Není to náhodou chyba?
