Dnes poprvé přivítal fotbalisty na srazu české reprezentace jako hlavní trenér. Josef Pešice si během svojí kariéry připsal řadu úspěchů, ale v posledních letech se velkým angažmá záměrně vyhýbal. „Za ničím jsem se už nehnal,“ připomněl v rozhovoru pro Sport, jak se změnil jeho pohled na fotbal po nečekané smrti jeho syna Martina v říjnu 2001.
Před 12 lety se kvůli tragické události rázem změnily Pešiceho priority. Sám se rozhodl ukončit svoje angažmá ve Slavii. „Věděl jsem, že nemůžu myslet na fotbal. Proto jsem řekl Leškovi (tehdejšímu řediteli Slavie – pozn. red.), že to dál nejde, ať vezmou někoho jiného.“
Pešice se víc zaměřil na mládežnický fotbal. „Schoval jsem se trochu do ústraní,“ říká k tomu reprezentační trenér.
Fotbalové dění dnes už neprožívá tolik jako v minulosti. „Už se tolik nenervuju. Kdyby se stalo mému gólmanovi to, samé, co se přihodilo v Lize mistrů Kozáčikovi, ranila by mě mrtvice. Dneska už ale ne. Když totiž nejde o život, nejde o nic.“
Bolestné vzpomínky zůstávají živé i s odstupem mnoha let. „Nerad se o tom bavím, protože to vyvolává vzpomínky. Ta doba je už delší, ale jakmile se o tom začnu bavit, zase na to myslím,“ řekl Pešice se slzami v očích.
Ačkoliv už neplánoval návrat do světa velkého fotbalu, loni kývnul na nabídku Michala Bílka a stal se jeho asistenta. Na závěr nepovedené kvalifikace se pak dokonce posunul po Bílkově rezignaci ještě výš.
Jak Pešicemu zní, že se do historie zapíše jako reprezentační trenér? „Blbě. Mnohem radši bych byl, kdybychom tu Arménii šlehli 3:1 a dneska jste dělal rozhovor s Michalem. Přísahám, byl bych mnohem radši.
