Musel odmítnout start na mistrovství Evropy do jedenadvaceti let. To bolí. Brankář Antonín Kinský, kmenový hráč Slavie, jenž v sezoně postrčil Vyškov až do baráže o první ligu, poznal, že je koleno prokletý fotbalový kloub. „Mrzí mě to, na konci kariéry bych se asi kousnul,“ vypráví.
Proč jste musel nakonec odmítnout cestu na šampionát?
„Je to zhruba měsíc, kdy jsem začal mít problém s levým kolenem. Bylo to při změnách směru, pohybu, při odrazech. Byl jsem na magnetické rezonanci, zjistilo se, že tam mám zánět. Trenér chtěl, abych sezonu dochytal.“
A vy?
„Já taky, měli jsme to skvěle rozehrané, vlastně až do konce jsme hráli o přímý postup, nakonec z toho byla baráž. Cítil jsem, že když to jenom trochu půjde, zápasy odehraju. I když v těch posledních už to nebylo úplně dobré.“
Nesete absenci na mistrovství těžce?
„Samozřejmě, mrzí mě to. Začal jsem to řešit před pár týdny, chtěl jsem stihnout oboje, ale v tu chvíli pro mě byla priorita, abych absolvoval zápasy za Vyškov. Kdybych byl na konci kariéry, byla to nějaká poslední akce, tak se asi kousnu, ale momentálně je pro mě priorita zdraví, podle toho se musím chovat.“
Co jste podnikal po ukončení ročníku?
„V týdnu po baráži jsem objížděl lékaře, reprezentační i klubové. Došli jsme k tomu, že to je zhruba na dva týdny klidu. Teď udělám maximum, abych se dal dohromady, chodím na lasery, připravuju se s kondičákem Lukášem Stránským, protože chci stihnout začátek přípravy, který teda ještě nevím, kdy a kde bude.“
Neříkejte, Pardubice jsou přece jisté, ne? 26. června.
„Jasné to bude, až se to někde oznámí. (usmívá se) Až tam budu na prvním tréninku. V jednání to je, uvidíme, jak se sejdou představy klubů.“
Pardubice jsou však zajímavá adresa. Posunul byste se. Nebyla by druhá liga už málo?
„To nechci říct, v žádném případě. Jenže jsem v ní odehrál rok a půl, s klubem jsme udělali obrovský úspěch. Jsem rád, že jsem byl u toho, mohl tomu pomoct. Ale po konci sezony jsem si vyhodnotil, že mám ambici dostat se do ligy. Chci se posouvat výš a výš, což první liga splňuje.“
Ve Vyškově jste sledoval zajímavý projekt postavený na cizincích. Nebylo to někdy složité?
„Je to fakt atypické, majitel je Afričan žijící v Americe, má pod sebou víc klubů, třeba Leganés ve Španělsku. Bylo nás asi patnáct Čechů a patnáct Afričanů. Pár konfliktů bylo, většinou s hráči, co si mysleli, že mají hrát, a nehráli. Ale myslím, že to byla i naše výhoda. Byli jsme jiní, české kluby na to nejsou zvyklí.“
