Soukup: V Zimbabwe na nás mířila děla

České mladíky dovedl v roce 2007 ke stříbrným medailím na mistrovství světa. Letos by na něm rád vedl egyptské mladíky. Jeho africká mise však může brzy skončit.

První utkání ve skupině jste prohráli s Nigérií. Ve druhém jste porazili Pobřeží slonoviny. Už se vám nálada zlepšila?
„Opticky by se dalo říct, že je lepší. Možná, že hráči jsou spokojenější. Já ale moc ne. Ten turnaj nás nezastihl v dobré formě, nedaří se nám a hrajeme špatně. Marně přemýšlím, čím to je.“

Nepřišel jste na nic?
„Možná je to tím, že za tu dobu, co jsem v Egyptě, jsme ještě nehráli tak těžké zápasy. Hráči si mysleli, že když porážíme Maroko, Tunis a Jordánsko, bude to tak i tady. Jenže týmy z jižní Afriky jsou daleko vyspělejší.“
Egypt vyhrál v seniorské kategorii poslední dva kontinentální šampionáty.

Čeká se i od vás hodně?
„To je asi ten největší problém. Všichni jsme pod tlakem. Očekávání je velké, hráči si ho možná zbytečně připouštějí, musí se pod ním naučit pracovat. V Egyptě to navíc berou tak, že když válí dospělí, musíme i my. Jenže tak to není, v juniorské reprezentaci je to o něčem jiném.“

Cítíte tlak i na sebe?
„Samozřejmě. Dokonce jsou hlasy, že když nepostoupíme ze skupiny, tak mě odvolají. V Egyptě byly volby a do vedení svazu se dostali lidi, kteří nejsou na mojí straně a kteří si mě nevybrali. Dokonce se nyní stal technickým ředitelem velký kamarád jednoho z asistentů, kterého jsem v létě musel vyhodit. Právě on nyní prohlašoval, že pokud bychom neměli do semifinále postoupit, byla by to pro Egypt velká ostuda a musel by z toho vyvodit nějaké závěry.“

Je opravdu reálné, že vás odvolají?
„Když v Čechách vyhodí trenéra po šesti kolech, tak proč by nemohli v Egyptě kouče vyhodit po roce? Musím počítat se vším. Paradoxem je, že za osm měsíců jsme vyhráli všechno, co jsme měli, prohráli jsme jen jeden zápas, tady na mistrovství s Nigérií. A naše skupina se vyvíjí tak, že nám nemusí v neděli stačit ani vítězství nad Jihoafrickou republikou. Takže by se teoreticky mohlo stát, že mě vyhodí za to, že jsem za osm měsíců prohrál jeden zápas.“

Kdybyste o místo přišel, bylo by to asi velké zklamání, že?
„To určitě. Všechno jsme směřovali k mistrovství světa dvacítek a nyní bych se ho nedočkal.“

Šampionát pořádá Rwanda, která leží téměř na rovníku. Jaké je tam klima?
„Když to srovnám, tak je to takový červenec u nás, hodně teplé dny kolem osmadvaceti stupňů a střídavě prší. Obden je přeháňka a pak zase teplo. Je to příjemné, všechno kolem je zelené a kvete.“

Zemí v devadesátých letech otřásla genocida a občanská válka mezi Tutsii a Hutuy. Je to na Rwandě nějak poznat?
„Než jsem sem jel, měl jsem obavy, jak to tady bude vypadat. Musím však říct, že jsem příjemně překvapený. Je to tady nádherně upravené, čisté. Lidé jsou milí, zdraví nás, fandí nám. Stadion, na kterém hrajeme, je kvalitní, na zápasy chodí třicet pět tisíc lidí. Na hotelu máte bezdrátový internet a funguje slušně, mají tady asi čtyři telefonní operátory.“

Opravdu jste si nevšiml žádných pozůstatků války ani mimo metropoli Kigali?
„Vůbec! Není to žádný vojenský stát, samopaly jsem tady neviděl. Prezident země byl na fotbale, seděl normálně mezi námi, ani nemusel mít nějakou speciální ochranu. Třeba v Zimbabwe to bylo jiné. Telefonem jsme se nedovolali vůbec nikam a hned u letiště na nás mířila děla.“

To asi nebyl příjemný pocit.
„Když jsme jeli na hotel, všimli jsme si, že mezi palmami jsou ukrytá děla a míří na cestu. Byla tam i obrovská ekonomická krize. Nevyměnili nám víc než pět amerických dolarů denně. Domů jsem potom přivezl devadesát bilionů zimbabwských dolarů! Ale neprodělal jsem, v přepočtu to jsou totiž asi dva americké dolary. Mezi lidmi vládlo zvláštní napětí. Necítil jsem se tam dobře.“

Je něco, na co jste si při vaší africké misi nezvykl?
„Nemluvil bych ani tak o Africe ani o Egyptu. Dobře znám totiž jen Káhiru. A na život v ní se těžko zvyká. Egypt je osmdesátimilionová země, z toho dvacet milionů žije v Káhiře. To město je šíleně velké a frekvence lidí tak obrovská, že kdo na to není zvyklý, a z Česka na to nemůže být zvyklý nikdo, s tím má velké potíže. Navíc je problém zvládnout arabštinu.“

Znají vás obyvatelé Káhiry?
„Egypt fotbalem žije. Takový zájem médií jsem ještě nikde nezažil, na každém tréninku jsme měli tři televize, deset novinářů. Pořád mě zvou do televize. Můj obličej je tedy známý. A vizáží navíc také nesplynu s davem. Netvrdím, že mě zastavují na ulici, ale když jsem v obchodě, tak mě pozdraví a přejí mi úspěch. Vědí, kdo jsem.“

Zažil jste také i negativní zkušenost?
„Ne, ne, zatím ne. Jenže na druhou stranu jsme zatím měli výsledky, možná, že až se vrátím ze Rwandy, objeví se i nějaké ty nadávky.“