Mistrovský titul vyhrál už počtvrté. Ale takový oslavný mumraj ještě Tomáš Sivok nezažil. S Besiktasem triumfoval v Turecku, kde fotbalista prožívá buď ráj, anebo peklo. Český reprezentant po své první istanbulské sezoně poznal eden.
Stal se mistrem „země půlměsíce“. A zkompletoval tím ceněný „double“.
Sezonu dohrával pod injekcemi, protože ho trápila bolest zad. „V neděli ráno jsem skoro nemohl ani vstát z postele. Říkal jsem si, co jen budu dělat,“ přiznal Sivok. Večer ho totiž čekala korunovace a triumfální jízda městem, které přihlíželo až půl milionu nadšených fandů.
Po oslavách tureckého poháru jste řekl, že si ani nedovedete představit, co by se dělo po zisku titulu. Už ano?
Těžko se to popisuje. Bylo to něco neskutečného. Turci jsou hrozní fanatici, kteří mají fotbal jako svůj život. A Besiktas vyhrál titul po šesti letech a double snad po dvaceti a teprve podruhé v historii. Na letiště jsme po zápase přiletěli asi v jednu hodinu v noci. Cesta nám normálně trvá tak 20 minut, teď jsme to autobusem jeli skoro 3 hodiny.
Proč?
Byla tam spousta fanoušků, kteří běželi s námi podél autobusu a nechtěli nás nechat jet. Postavili se před autobus a klečeli tam, brečeli, skákali na něj, neuvěřitelné. Všude zapálené dýmovnice. Kouř se dostal i do autobusu, takže nás pěkně vykouřili, ale bylo to krásné. Vyhrál jsem titul se Spartou, to ale byla taková ta česká radost. Tady je to buď peklo nebo nebe. Fanoušci z vás udělají úplné bohy, ale když se nedaří, tak to člověku dají zase pěkně zpapat.
Nebylo to až strašidelné?
Bylo. Když jedete v noci a nevidíte kam, vidíte jen mlhu a zelená a červená světla ze zapálených dýmovnic, vlající vlajky a totální peklo... To byl zážitek. První půlhodina byla příjemná, ale pak, když se tam drncáte další hodiny a oni pořád křepčí kolem autobusu, už to bylo vysilující, ale opravdu nádherné. Člověk zažil doslova božské pocity.
Nebál jste se trochu?
To ne, jen na dálnici to bylo trochu nebezpečný, protože oni nás nechtěli nechat vůbec jet a autama na náš autobus najížděli, mávali s vlajkami a viseli z okýnek. To bylo spíše nebezpečné, jsou to trochu blázni. Můj soused pověsil přes celý barák vlajku, takže je vidět jen ona a na ní obrovský nápis šampion. Vyhrát titul hned v první sezoně, navíc, když jsme byli po podzimu šestí, to jsem nečekal. Největší trofej ale teprve čekám.
Jak to?
Tou bude můj syn, který se má narodit začátkem července. Titul bych chtěl věnovat manželce a nenarozenému synovi. On mi to už před dvěma měsíci předpovídal Karol Kisel, že když se mu narodila dcerka, tak získal double se Spartou. A to samé pořád předpovídal mně. Říkal jsme mu, že to není možné, protože jsme celou dobu byli čtvrtí pátí, ale on pořád říkal, uvidíš, že vyhrajete double. A nakonec měl pravdu.
Titul jste si sice uhráli sami výhrou nad Denizlisporem, ale pomoci vám k němu mohl i Barošův Galatasaray, pokud by neprohrál se Sivassporem. Byl jste s Barošem v kontaktu?
Prosil jsem ho, aby uhrál alespoň remízu, protože v tom případě by nás Sivas už předstihnout nemohl. Původně jsme myslel, že už Galatasary o nic nejde, ale museli uhrát alespoň bod, aby měli evropský pohár. A to se jim podařilo. Hned mi psal sms a já mu obratem děkoval. Slíbil jsem mu, že pokud remízu uhrají, bude mít u mě večeři. A slib dodržím.
Myslíte, že kdyby Galatasaray už o nic nešlo, zápas by vypustili, aby titul nezískal jejich městský rival z Besiktase, podobně jako se mluvilo o tom, že Slavia nechá vyhrát Liberec?
Je to takové to ‚jedna bába povídala‘, ale Turci v kabině říkali, že kdyby nemuseli, takže by prý alespoň turečtí hráči na sto procent nehráli. Ale nakonec museli hrát naplno kvůli pohárům. Jsou to istanbulské týmy a titul spíše přejí někomu jinému než konkurentovi.
V čem tkví letošní úspěch Besiktase?
Máme to hodně založené na týmu. Osobně si myslím, že větší hveždy má Galatasaray i Fenerbahce, ale nemají to postavené týmově. Na to podle mě oba týmy dojely. Třeba ve Fenerbahce se jako tým nechovali, dokonce se jednou na hřišti mezi sebou málem poprali. My takové top hráče nemáme, ale zase jsme měli dobrou partu.
Lví podíl na úspěchu má trenér Mustafa Denizli. Souhlasíte?
Určitě. On má obrovskou autoritu. Dokázal vyhrát titul s Fenerbahce i Galatasaray. Hlavně apeloval na to, že musí být pozitivní atmosféra. Když přišel, tak vyhodil dva fyzioterapeuty i doktora, kteří podle něj šířili negativní energii. Pryč poslal i čtyři hráče. Je to jeho velká zásluha. Celou dobu nám říkal, i když jsme byli šestí, ať jsme v klidu, že titul stejně vyhrajeme. A to jsme celý rok hráli absolutně bez taktiky. Ani jednou jsme jí netrénovali.
To je divné, ne?
Je to divné, ale je to pravda. Opravdu jsme hráli bez taktiky.
To vám nechybělo?
Základní návyky asi člověk má. Sice nemáme úplně top borce, ale přesto to jsou vynikající hráči, kteří umí rozhodnout zápas. To třeba v Čechách hodně chybí. Tady často někdo obejde třeba dva hráče nebo vystřelí ze třiceti metrů a dá gól. Teď ale jdeme rovnou do Ligy mistrů a tam si myslím, že asi budeme muset taktiku potrénovat. Tam už by to asi nestačilo.
