Cesta končí v půlce. Ale v JAR vládne pohoda

Reportáže Pavla Hartmana přímo z Afriky • Sport

V lopatě malého bagru sedí čtyři místní dělníci. Pátý si hoví za volantem malého válce. Těžká pohoda. Kolem nich se mísí kameny s červenou hlínou nebo s něčím, co připomíná cement mixovaný s vápnem.

Jste právě na parkovišti, kde už tento pátek mají stát tisíce aut, které přivezou fanoušky na zahajovací zápas světového šampionátu. Nechcete tomu věřit?

Tak se z půlky uválcovaného a z půlky ještě neuválcovaného pole podívejte o kus dál. Nemůžete minout stadion Soccer City, majestátní stavbu s téměř pětadevadesátisícovou kapacitou. Na ní začne co nevidět historicky první mistrovství světa na africkém kontinentě.

„Bude to úžasný šampionát. Fotbal spojuje lidi a kontinenty,“ hlásí právě v rádiu Sepp Blatter, šéf FIFA.

Pracovní četa na parkovišti na chvíli zabere. Ale pak zastavuje stroje a balí to. Je pátá odpolední a na Johannesburg se pomalu začíná snášet tma. Prostě padla.



A že na odstavné ploše pro vozy davu lidí leží místo asfaltu hlína se šutry, i když povětšinou už zadupanými do země? Zítra je taky den. Paradox nemůže být větší.

Kdyby se tohle událo před čtyřmi roky v Německu, které tehdy hostilo výkvět fotbalu, pořadatelé by šturmovali i v noci. Jenže tady se z toho nikdo nestresuje.

„Jak se máte, sir? A jak vy, madam?“ ptají se dobrovolníci na potkání před velkým bílým stanem, kde se rozdávají novinářské akreditace. „Jděte tamhle do fronty,“ ukáže první na hada u hlavních dveří.

„Tady se zastavte,“ připojuje druhý po dvou metrech. Třetí pouští do další fronty za dveřmi. Čtvrtý diriguje, aby lidé v zástupu postupovali, co možná nejblíž k sobě. Odtud k další frontě, kde uctiví „úředníci“ napíší každému na lísteček identifikační číslo. Pak do fronty na fotografi e a konečně k pultu pro zkompletování akreditační kartičky.

„Cestovny pas,“ louská přitom nápis na českém dokumentu dobrovolník v zeleném dresu. „Kozovo?“ optá se potom a myslí tím Kosovo. „Ne. Praga,“ odpovídám. „Jóó, Praga, znáám!“ vyprskne.

Vycházím ze stanu. A dokonce po úzké asfaltové stezce! Má to nádech lehké ironie. Nudlička asfaltky se line v moři prašné červené hlíny. A hle, najednou končí v polovině uprostřed přírodního parkoviště. Proboha, proč zrovna tady? Komando chlapů to neřeší, v dresech Jihoafrické republiky, ale také Arsenalu to mydlí na přilehlé vyschlé trávě.

Šťastná cesta, šťastná země! Zdraví vás koridor letiště v Johannesburgu. Po koberci s tímhle heslem procházejí teď tisíce fotbalových turistů. Včera dominovali Mexičané v sombrerech a Brazilci v kanárkově žlutých péřovkách. Nebrali ohled na ostré sluneční paprsky, které rozpálily vzduch přes dvacet stupňů Celsia. V JAR však nyní kalendářně úřaduje zima.

Nepokoje před šampionátem v Africe • ČTK/AP

„A měli jsme tu i sníh,“ říká Klára Volková, česká majitelka penzionu, která v Jižní Africe žije už jedenáct let. „Ale většinou je tady přes zimu ve dne kolem dvaceti a v noci tak plus pět.“

Taxík z letiště sviští po nádherném osmiproudovém dálničním okruhu kolem Johannesburgu. Za okny se míhají velká obchodní centra luxusní kvality. A také vysoké zdi. Každá čtvrť, každý dům je má. Dosahují zhruba dvoumetrové výšky a na konci nikdy nechybí ostnatý drát nebo dráty napuštěné elektrickým proudem. Anebo obojí.

„Kolik to má voltů? Nevím, ale kdyby to někdo zkusil, má smůlu,“ prohodí stroze paní Volková. Cynička? Ne, realistka.

Musíte se mít zkrátka na pozoru. I na silnicích. Sjedeme z obchvatu a najednou se proti nám řítí chlapíci s vlajkami v rukou. Stojí na každé světelné křižovatce. Že tančí uprostřed mezi jedoucími auty, to jim nevadí. I děti tu podobně poletují s letáčky.

Na jedné straně silnice přepychové obchodní centrum, zanedlouho u špinavé krajnice čeká na zákazníka čistič bot, jeho kolega má na stole z papírové krabice k prodeji bonbony a jiné cetky. No a v dáli kráčí ztepilá černoška s nákupem na hlavě.

To je Johannesburg, těsně před fotbalovou erupcí.