Fotbal lidi spojí, věří velvyslanec v JAR

Ragby = sport Jihoafričanů bílé pleti. Fotbal nebo soccer = sport Jihoafričanů tmavé pleti. Tyhle rovnice mají stále v téhle zemi platnost. „Ano, stále to kopíruje rasovou linii. Proto je mistrovství svět fotbale pro JAR tak důležité,“ říká Martin Pohl, český ambasador, na terase vily v diplomatické čtvrti v Pretorii. Pod ní štěká Rita, služební hlídací boerbull, který má na ministerstvu zahraničí své inventární číslo.

Opravdu si myslíte, že světový šampionát spojí rasy?
„Jsem o tom přesvědčen. Když tu byl v pětadevadesátém světový šampionát v ragby, tehdy neočekávaně a zázračně vyhráli domácí ve finále nad Novým Zélandem. Tenkrát se mnoho obyvatel černé pleti ztotožnilo s jihoafričanstvím. Přes ragby, sport číslo jedna obyvatel bílé pleti. Sám Nelson Mandela tomu přikládal obrovskou váhu.“

Teď čekáte podobný efekt?
„Proto velmi fandím celku Bafana Bafana. Ani ne kvůli fotbalu, spíš kvůli tomu, aby se vytvořil další most mezi bílými a černými, aby bílí kluci mohli mávat národní vlajkou a křičet: Hurá, hrajeme dobře fotbal. Přestože v týmu je jediný běloch Matthew Booth. Ne, aby se styděli a říkali: Zase prohráli! Je to totiž všude stejné. Když český tým vyhrává, tak lidi říkají: My jsme vyhráli. Když je to špatné, tak říkají: Oni zase prohráli.“

Žlutá karta pro Stevena Pienaara. • ČTK

Nevyšumí ten fotbalový most?
„Do původní hladiny určitě ne. Tohle společnost posune. Nadšení a pocit sounáležitosti všech Afričanů. Duhový národ byl pevněji stmelen po vítězství v ragby. A teď je to podobná situace.“

V čem? „Tehdy mělo ragby jediného černého hráče. Nyní jich má několik. Víte, jak bych byl nadšený, kdyby se všichni mohli stát barvoslepými a dívali se na hráče jako na jednotlivce. Věřím, že k tomu společnost v JAR směřuje.“

Je vášeň obyvatel tmavé pleti pro fotbal opravdová?
„Ano. Okolo nás je pár fotbalových hřišť. Ať je chladno nebo prší, vždycky se tam sejde parta třiceti kluků, kteří kopou do míče. Dalších padesát lidí se na kluky dívá.“

Čím už šampionát Jižní Africe prospěl?
„Obrovským způsobem se zvedla infrastruktura. Silnice, mosty, vlaky. To nasazení a tempo, jakým se to budovalo, je obdivuhodné. Lidé se často ušklíbali: Afričané mají na všechno dost času. Povídá se: Vy Evropané máte hodinky, my Afričané máme čas. Ale kdepak. Tady se jeden den zavřela ohrada kolem silnice a za měsíc tam byl nový nájezd. Neskutečné tempo. Navíc se vytvořilo obrovské množství nových pracovních míst. Přes 200 tisíc. A pořadatelé měli i štěstí na načasování šampionátu.“

Jak to myslíte?
„Celosvětová ekonomika prodělávala velmi těžké časy a Jižní Afrika v té doby měla rozpočtové rezervy! Přestože je to země velmi sociálně orientovaná, dokázala vytvářet celkem výrazné přebytky státního rozpočtu.“

Řekové stihli olympiádu na poslední chvíli, ale pak země téměř zkrachovala. Co může následovat, až nadšení opadne? Už nebude co stavět...
„Panuje určitá obava, nikoli neoprávněná. Míra očekávání ekonomického přínosu je obrovská, i když náklady oproti původním odhadům vzrostly. V roce 2003, kdy se o udělení mistrovství světa rozhodovalo, se očekávané výdaje na pořádání odhadovaly na 1,7 miliardy randů. Dnešní bilance hovoří téměř o 17 miliardách. S jistou nadsázkou se dá říct, že šampionát je desetkrát dražší, než se odhadovalo. Ale věřím, že skončí ziskem a tahle nádherná a výjimečná země bude jádrem prosperity a demokracie na jihu Afriky. Málokde je totiž třeba tak svobodný tisk jako tady.“

Jenže je tu i vysoká míra kriminality.
„To je problém. Někdy se tu pohoršují noviny: Představte si, jeden muž by postřelen jen kvůli mobilnímu telefonu. Já nevidím rozdíl, jestli je člověk postřelen kvůli telefonu nebo mercedesu. Je prostě postřelen, což považuji za neakceptovatelné. Bohužel kriminalita se výrazným způsobem nezlepšuje. I když v souvislosti se šampionátem částečně ano, neboť bylo rekrutováno zpět mnoho policistů.“



Stalo se z toho atraktivní povolání?
„Na ambásadě jsme zaměstnávali jako šoféra a bezpečnostního specialistu bývalého policistu bílé pleti. Byl velmi obětavý, schopný. Před rokem a půl přišel do kanceláře, moc se omlouval, ale odcházel zpátky k policii. Nabídli mu sociální výhody, tak šel. Takových případů je mnoho. Vláda i nově zřízené ministerstvo policie si uvědomily, že rozpuštěním velmi schopného, ale apartheidním režimem kontaminovaného policejního sboru, přišly o spoustu zkušených lidí a know-how. Snaží se to navrátit zpátky.“

Daří se pachatele loupeží chytat a trestat?
„Statistika nebyla a není dobrá, ale podívejte se třeba mimo Afriku. Kdo z nás by se šel před dvaceti lety projít odpoledne do Central Parku v New Yorku. To bychom riskovali. Dneska je to bezpečné místo. Věřím, že se to povede i tady. Třeba v Kapském Městě se bezpečnost velmi zlepšila.“

Jak to dokázali?
„Vedení města vyhlásilo nulovou toleranci i k velmi malým trestným činům, podvůdkům, krádežím. Vytváří se databáze, aby to fungovalo jako v New Yorku.“

Věříte, že se na šampionátu nic vážného nestane?
„Věřím. Zatím to snad pořadatelé zvládají. Byl jsem na prvním zápase a měl jsem obavu, jak se ty masy lidí dostanou po zápase ven. Jestli nebudou tlačenice. Zaplaťpánbůh k ničemu nedošlo.“

Zato došlo k nevídané zácpě.
„To bylo mimořádně nezvládnuté. Jeden z tmavých puntíků, které bych udělil šampionátu. Bylo docela smutné, že při ceremoniálu byla spousta volných míst, protože lidi byli pořád v autech. Jeli jsme z Pretorie tři hodiny před ceremoniálem, a kdybychom před stadionem neopustili našeho řidiče a nedoběhli, tak bychom včas na tribuně nebyli.“



Čím to bylo?
„Já nevím. Možná byla chyba pustit tolik aut ke stadionu. Chyběla odstavná parkoviště.“

Zaregistroval jste už na mistrovství českého fanouška?
„Ještě ne.“

Jedině tedy z řad české komunity v JAR. Jak velká je?
„Poměrně silná. Byla tu velká migrační vlna z Československa v roce šedesát osm. Prý tu žilo až dvanáct tisíc Čechoslováků. Dnes počet odhadujeme na tři až tři a půl tisíce krajanů.“

Fandí fotbalu?
„Fandí. A fandí sportu vůbec. S těmi, co žijí v dostupné vzdálenosti, se potkáváme jednou za měsíc. Zahrajeme si volejbal, pak opékáme maso. Jde asi o padesát lidí. Teď se domlouvají na společném sledování mistrovství. Drží hlavně palce Slovákům. Vždyť jsou to většinou ještě Čechoslováci.“