Africká šamanka: Češi budou mistry za 50 let

Klečí na kolenou. Malý kobereček před sebou „cukruje“ kouzelným tabákem. Pak na něj vrhne hrst dominových kostek, zvířecích kostí, skořápek a mušlí. „Spoušť“ před sebou pečlivě hypnotizuje zrakem a poté vynese verdikt.

„Jižní Afrika skončila na mistrovství světa už v základní skupině, protože měla špatnou organizaci. Hráči byli dobří, technicky velmi dobří, ale trenér a management nestáli za nic,“ říká Bamaelimetja Angelina Maluleka.

Africká šamanka, věštkyně, léčitelka. Jak chcete. Kdo by tomu nevěřil, má po ruce certifikát. „Podívejte se,“ ukazuje zasklený dokument s nápisem African Dingaka Association.

Je jí šestašedesát. Na pravém palci nosí tři kroužky, předloktí jí zdobí les náramků, na hlavě ji hřeje kulich. Postel byste v její „šamanské ordinaci“ nenašli. Ani za závěsem, který dělá z místnosti dvakrát dva metry dvoupokojový příbytek.

„Kde spím? Tady,“ míří prstem k podlaze. Pod hlavu si dává místo polštáře malou rohožku. Přesto v téhle komunitě patří mezi horních deset. „Šamani jsou tady vysoce postavení,“ říká taxikář tmavé pleti.

Bez něj by sem člověk nemohl strčit nos. Jednak by nerozuměl, protože tu vládne jazyk Zulu. Ale hlavně: nemusel by odsud odejít.

Bývalé tržiště Kwa-Mai-Mai se před lety proměnilo v chudinskou miniaturní vesničku uvnitř Johannesburgu. Cihlové domky pod dálničním výjezdem jsou spletené do mnoha úzkých uliček.

Než ochranka zvedne závoru, musíme sdělit účel návštěvy. Jakmile zaparkujeme, hned dostáváme dva bogyguardy. „Nemusíte se bát,“ uklidňuje mě taxikář.

V klecích u zdi kdákají slepice, parta kluků na popelnici hraje kostky, žena za oknem došívá na šicím stroji šaty. Otevíráme dveře k šamance číslo jedna. Klečí u stolku, má pomalované tváře a na lavici dva klučiny, klienty.

„Bohužel, nemám čas,“ omlouvá se. I druhý pokus vychází marně, neboť dotyčná není doma. Ovšem do třetice všeho dobrého.

Začíná magický rituál. Maluleka si přináší kožený pytlíček a vybaluje si náčiní. Ze všeho nejdříve však sahá po krabičce podobné krému na boty. Je v ní tabák. Poté mrští na kobereček vším, co měla v sáčku. Potřebuje to k tomu, aby vyluštila, proč o den dříve Bafana dokončila svoji misi na šampionátu.

„Kosti nejsou v dobré pozici. To znamená, že v týmu to neklapalo kvůli trenérovi a managementu. Trenér nebyl náš, tak to ani nemohlo klapat,“ říká na adresu brazilského kouče Parreiry.

Maluleka dělá tuhle práci už přes třicet let. V jejich rodině se předává z pokolení na pokolení. „Já asi vlohy zdědila po babičce z maminčiny strany,“ líčí.

Když si jako malá holčička hrála, zničeho nic omdlévala. Taky se osypávala. Tehdy to ještě nevěděla, ale prý šlo o první signál nadpřirozených schopností.

Pečeť na to byla krutá. Její prvorozený syn nedlouho po narození zemřel. „A strýc mi řekl, že to je definitivní znamení, že jsem šamanka,“ vykládá.

Co Slováci? Jak dopadne jejich souboj s Italy? Třepe v dlaních dominové kostky. Hop, a rozletí se po koberečku. „Remíza, remíza,“ vykřikuje. Proč nerozhodně? „Podívejte se dobře. Dvě kostky jsou otočené k nebi rubem a dvě lícem,“ řekne.

Pro kontrolu rozhazuje tentokrát skořápkami jakoby od nějakých afrických ořechů. Výsledek? Věřte nebo ne, stejný. „Ano, vychází mi remíza,“ volá.

Předpovídáme dál. Kdo se stane 11. července v JAR mistrem světa? „Africký tým to nebude,“ konstatuje. Dobrá, ale co vidí dál? Tým ze kterého kontinentu se bude moci radovat, když ne z toho černého? „To nevidím,“ přiznává.

Alespoň barva dresu by nebyla? „Ne, žádnou barvu nevidím,“ hlesne. Ale pak přece něco. „Titul se vrátí tam, kde nedávno byl,“ upozorňuje. Že by se vrátila na trůn po osmi letech Brazílie?

Přecházíme k českému fotbalu. Odlepí se opět do lepších časů? „Zlepší se,“ přitakává. Že by už v kvalifikaci na mistrovství Evropy? „Potrvá to dlouho,“ mírní optimismus Maluleka. „Za padesát let by trofej mohla být.“

Asi dvacetiminutová seance končí. Na kolik přijde? Cedulka hlásí: Ukubala, tedy věštba - 100 randů. „Ale vy jste měl hodně otázek, takže za dvě stě,“ navyšuje cenu. Takže to vyšlo v přepočtu na 540 korun.

Vytahuji z peněženky dvě stovky a bodyguard mi radí, abych je položil na kostky na kobereček.

Loučíme se. Přede dveřmi překračuji roční dítě, které tu sedí na holé zemi. Za rohem truhláři stloukají a leští rakve a kluci u auta stále hrají na popelnici kostky.

Mě však ze všeho nejvíc zajímá, jestli Maluleka všechno trefí. Anebo, jestli jsem jí naletěl.