Proč Ronaldo dorazil na mistrovství světa navzdory náročné sezoně tak čerstvý? Proč Messi zkraje šampionátu vypadal jako tělo bez duše? Proč je Neymar rizikem brazilské hry? Proč se nehraje v Rusku tak dynamicky jako v Lize mistrů? Netradiční odpovědi najdete v rozhovoru s Draganem Vujovičem, mentálním koučem, který působil ve Spartě společně s trenérem Vítězslavem Lavičkou. Také má za sebou angažmá ve Slovanu Liberec, fotbalové reprezentace do jednadvaceti let, u hokejové dvacítky a stará se o spoustu dalších sportovců. Juniorský tenista Ondřej Štyler s jeho pomocí vyhrál čtyřhru na Roland Garros.
Jaký dojem máte z mistrovství světa po úvodní části?
„Základem fotbalu je pohyb, ale spousta týmů na šampionátu to nepochopila. Třeba Srbsko vedlo v 5. minutě nad Švýcarskem 1:0. Ale pak udělalo to nejhorší, co mohlo udělat. Ubralo plyn a předalo aktivitu soupeři. Bylo jasné, že nakonec prohraje.“
To nedělalo jen Srbsko.
„Je to chyba. Když zpomalíte pohyb, zpomalíte i myšlení. Takže hůře vnímáte situace, hůře předvídáte, máte menší intenzitu soubojů a nastávají výpadky koncentrace. Potom je více chyb na hřišti. Špičkové klubové týmy to neudělají. Pochopily, že tempo hry určuje kvalitu výkonu a výsledek. Většina mužstev na šampionátu to nepochopila.“
Jak je to možné?
„Nemají to naučené. Špičkové klubové týmy ano. Proto když se dostane české mužstvo do jarního kola Evropské ligy, tak neuspěje. Narazí totiž na soupeře, které je zvyklé hrát rychlostí Ferrari. Zatímco české mužstvo je z tuzemské ligy zvyklé hrát na rychlostní stupeň tři. A to nemůže stačit.“
Proč dochází k rozdílu i mezi rychlostí hry na šampionátu a na špičkové klubové scéně?
„V Premier League i v bundeslize vyžadují všichni trenéři od svých hráčů rychlost Ferrari, V tomhle režimu trénují a hrají zápasy. Tím vytvoří návyk. Není to o ničem jiném. Oni neumí hrát na trojku. V Česku si naopak zvykáte na trojku. Když pak s touhle Fabií narazíte v evropských pohárech na Ferrari, logicky nemůžete uspět. A pak slyšíme: Oni nás presovali v obrovském tempu a my jsme nemohli vyvézt míč.“
Takže alibi.
„Je jejich vinou, že se neučili vyvážet míč vpřed v české lize. Je potřeba to trénovat. A existuje mentální technika, která vám pomůže tohle natrénovat. Každý český tým může běhat jako ten zahraniční. Jen musí vyšší tempo trénovat. Vysoké tempo potom produkuje i zlepšené individuální výkony. Když všechno děláte ve vyšší rychlosti, tak vám to i rychleji myslí. Pilot, který řídi Ferrari, si nemůže dovolit přístup lážo plážo. Povolila by jeho koncentrace a byl by malér.“
Častá námitka českých koučů zní: Nemůžeme hrát ve vyšší rychlosti, neboť nám chybí konkurence. Nemáme dost kvalitních hráčů.
„Tak to není. My lidi jsme z pětadevadesáti procent návykoví. Pokud tedy u českých hráčů vytvoříte nový návyk hrát ve vyšší rychlosti, pak je také nenapadne hrát na trojku. Ale potřebují se to naučit a vytvořit nový návyk. Potřebná doba na takový nový návyk je přibližně 3 měsíce. A nepotřebujete k tomu extra hráče, stačí takový, který může běhat. A myslím, že čeští hráči můžou běhat.“
Národní týmy jsou složené z hráčů top klubů. Přesto hrají v reprezentaci v nižším tempu, než jsou zvyklý z ligových soutěží. Co za tím vězí?
„Vysvětlím to na příkladu gastarbeiterů z bývalé Jugoslávie v Německu. Když jsou tam a při jízdě autem kouří, nevyhodí cigaretu ven. Vajgl típnou ho do krabičky, kterou později vysypou do koše. Mozek jim totiž automaticky říká, že taková jsou pravidla chování v Německu. Ale jakmile přejedou hranice domů do někdejší Jugoslávie, mozek jim hlásí: Teď jsme doma a můžeme házet vajgly během jízdy z okna ven. Tak funguje ten automatický pilot (knihovna návyků) v mozku.
Stejné je to s chováním hráčů v klubech a v reprezentaci?.
„Ano. V Bayernu Mnichov, Manchesteru City nebo Liverpoolu mozek hráčů dostane informaci: Tady se hraje v páté rychlosti. A celý zápas. Nic jiného nepřichází v úvahu. Když přijede hráč na reprezentační sraz, mozek se zeptá: A jak se tady hraje? No, trošku odpočinek po náročné klubové sezoně. Chci tím říct, že mozek spustí návyky, které má naučené v daném prostředí.“
Messi? Touha se mění na musím
Menší tempo než v Barceloně předváděl na mistrovství v úvodních dvou zápasech Argentiny i Lionel Messi. Na rozdíl od Cristiana Ronalda vypadal odevzdaně. Přitom touží konečně po světovém zlatu. To rozum nebral.
„Má to podobné rysy jako před čtyřmi roky u Brazílie. Ta se dlouho těšila, že získá doma titul mistrů světa. Celá země si to přála. Jenže tým tuhle obrovskou energii neuměl pozitivně využít. Tak aby ji nechal projít skrz sebe přes výkon. Hráči místo toho opakovali: Musíme vyhrát. Nesmíme zklamat brazilský národ. Tu obrovskou touhu celého národa a touhu sebe a realizačního tymu zdrželi v sobě, čímž si vytvořili blokaci. A následovaly chyby, které třeba stopeři Thiago Silva a David Luiz v klubech nikdy neudělali. Tady ano, protože se totálně blokli.“
Jako nyní Messi.
„Messi se mohl také bloknout, pokud přijal za své, že musí hnát celou Argentinu dopředu, být lídrem, což on ve své povaze není a konečně vyhrát světový titul, Když se touha přemění na musím, způsobí to blok a evokuje to špatná řešení na hřišti a vytváří to následně frustraci. Potom se hráči ani nechce běhat. Je totálně naštvaný na sebe, na spoluhráče, na trenéra, na všechny. Tenhle řetězec začíná slovem - musím.“
Co s tím?
„Když slyším hráče říkat: Musíme vyhrát příští zápas, hned mu zdůrazňuju: Člověče, jsi svobodná lidská bytost, ty nic nemusíš, ale můžeš všechno. Co si přeješ? Rozhodl ses vyhrát? Dobře. Promítni si v hlavě, podle tvého rozhodnuti, jak si ten zapas zahrál, pak vkroč na hřiště a podej své maximum. Ale nic nemusíš! Musím je výmluva před vlastním svědomím a ostatními. Já musím být hodný, já se musím snažit…. Ne, tím jen způsobuješ blokaci a zaděláváš si na poloviční výkon. Takže sportovcům radím slovo musím dát ze slovníku pryč. Ať ho nahradí slovy - já si přeju, já jsem se rozhodl. Ať tohle pošlou přes konkrétní mentální techniky jako objednávku mozku. Ten dělá automatické věci. Přejeme si vyhrát a rozhodli jsme se vyhrát, objednali jsme to mentálně, proto teď půjdeme na hřiště a tam jeden pro druhého klidně i padneme - to je správný sportovní, ale i životní postoj. Musíme je jen dobrá výmluva před národem. Ale podobných nesmyslů se ve sportovním světě opakuje hodně.“
Například?
„Třeba věta - musíme zapomenout na předchozí porážku. Mozek nic nezapomíná. Pokud se snažíš na něco zapomenout, a zvlášť pokud to bylo něco emocionálně nepříjemného, tak to přes spojené nádoby vystoupí ven při jiné situaci. A způsobí to ještě větší frustraci. Brazilci se snažili zapomenout na 1:7 s Německem a kolik dostali od Nizozemců v boji o třetí místo? Tři nula. Nemůžete zapomenout.“
Lepší je vyhodnotit si, proč se porážka přihodila?
„Každá porážka, každá chyba, každý neúspěch je moudrá životní učitelka. Ukazuje vám, že máte něco změnit a dělat jinak. Takže uděláte důkladnou analýzu porážky a potom začnete věci měnit. To je vůbec nejdůležitější – začít věci měnit u sebe abyste se vy stali lepším! Pokud si rozeberete, proč jste prohráli, ale nezačnete opravdu trénovat jinak, příští zápas odehrajete stejně.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
