PŘÍMO Z DAUHÁ | Zkuste si na internetu zadat slušný, ale ne extrémně luxusní hotel v Dauhá na následující týdny. Vyskočí na vás hrozivá cena: desítky tisíc korun za jednu noc. Opak? Fanouškovské vesnice, respektive karavanová městečka. Do toho nejlevnějšího, které pro dva lidi vyjde na 230 dolarů, jsme se podívali. „Perfektní, jsme spokojení,“ usmívá se Brazilec Antonio. „Tedy až na to, že nám ve sprchovém koutě špatně odtéká voda, protože přívěs není na písku usazen rovně. Je nakloněn.“
Můžete si vybrat z osmi variant tzv. fan village, já vyrážím do té ekonomicky nejschůdnější. Do čtvrti Al Mesilla. Hned vedle čtyřproudé dálnice směrem ke stadionu Khalifa a nedaleko stanice metra Joaan se tam na obrovském prostoru rozkládá jeden kontejner za druhým.
Boty se mi boří v písku, občas trefí šutr, kterých je před hlavním vchodem dost. Jestliže je centrum Dauhá precizně nablýskané světu, o pár kilometrů dál už to tak romanticky nevypadá. Slunce naplno praží a teplota se už dopoledne šplhá ke třicítce. Schovat se před paprsky? Není kde.
Vcházím dovnitř velkou žlutou vstupní bránou. Chlapík ze security nasazuje nevlídný výraz, když vidí mobil v ruce. Nic však neříká, nechává mě projít.
Nikde nikdo, zvláštní pocit. Všude jen spousta bílých hranolů na kolečkách, připomínající obrovské plechovky. Jedna vedle druhé v několika řadách. Kolem projíždí žlutozelený tuk-tuk, řidič se ptá, zda nechci někam svézt. „Not yet, thank you.“
V dáli vidím prvního člověka. Na sobě má brazilský dres, na nohách žabky, vychází z kontejneru a protahuje se. Když mě spatří, mává. Zřejmě i on je rád, že konečně může pokecat.
„Ahoj, jsem Antonio z Ria de Janeira,“ představuje se družný padesátník. „A ty? Opravdu z Česka? Jednou jsem byl u kamaráda v Praze,“ rozplývá se.
Upřímně, trochu mě překvapuje Jihoameričanova dobrá nálada. Nedá se říct, že by to tu bylo zrovna útulné. Snímky na oficiálních stránkách FIFA týkající se ubytování vypadají lépe než realita. Za 115 dolarů na noc pro jednoho, což dělá v přepočtu 2700 korun, se ve mně mísí zvláštní pocit.
„Není důvod, cena je za mě naprosto férová. Fakt se nám tu líbí,“ odpovídá Antonio. Množné číslo? „Zapomněl jsem vám představit mého kamaráda Franciska, pojďte dovnitř. Moment, počkat, teprve vstává a obléká se,“ rozesměje se.
Za pět minut mě opravdu nechává nahlédnout dovnitř. Přes okno to nejde, závěs má kvůli vedru zatažen až dolů. Skromnému prostoru vévodí postel, byť pro dva dospělé je její šířka tak na hraně. „Však Antonio spí tady dole na polštářích, případně malém gaučíku. Je mladší,“ chechtá se nový průvodce Francisco, jenž mezitím rovněž navlékl dres „kanárků“.
Provizorně nainstalovaná televize, router s wi-fi připojením, malý stoleček, skříň, klimatizace, která chladí „pokoj“ na příjemných 21 stupňů – a to je vše. Vlastně ne, ještě mini kuchyňský koutek a nekomfortní koupelna. Na dně v rohu sprchového kouta se drží voda, neodtéká, protože karavan nestojí rovně.
„To je jediný problém, jinak si fakt nemáme na co stěžovat,“ shoduje se sympatická dvojice, zrovna když po dvou schůdcích míří dovnitř i správce areálu, aby se pokusil vše napravit ke spokojenosti.
To už venku čeká zhruba pětatřicetiletá Kanaďanka Tara. Zbystřila, když slyšela hlasy, a rovněž chce prohodit pár slov. Není to jako v běžném českém kempu, kde to žije. Jediné, co slyšíte, je dopravní ruch. Tisíce aut, vrtulníky, letadla, jeřáby...
Jak dlouho zde Antonio s Franciskem budou? „Dokud Neymar a spol. neprohrají. Až nás někdo porazí, tak to zabalíme a vyrazíme domů. Ale to se nestane, jako první to schytají Srbové,“ shodují se naprosto přesvědčivě.
„Já jdu bohužel jen na utkání s Kanadou,“ reaguje rodačka z Vancouveru. „Zbytek rodiny má radši hokej, ale mě to víc táhne na trávník než k ledu. Sama jsem fotbal hrávala,“ dodává Tara.
I takhle může vypadat „jiné“ mistrovství světa.
