PŘÍMO Z KATARU | Přijít to muselo, poprvé v historii se dostal africký mančaft do semifinále mistrovství světa ve fotbale. Maroko vyzve Francii, úřadujícího šampiona, navíc zemi, k níž má tuze blízký vztah. „Užijeme si společnou party,“ říká Morad Moutaouakkil, novinář na volné noze z Casablanky. V Dauhá tráví s kameramanem celé mistrovství.
Co se děje v Maroku?
„Je to jedinečné, bláznivé. Všichni, všichni, všichni, každý je na ulici a slaví. Mladí, staří, muži, ženy. Tým jim přinesl štěstí.“
Kolik jich dorazí do Kataru?
„Mluvilo se o třiceti letadlech, všichni jsme to slyšeli. To je nějakých deset tisíc lidí. Další už tady jsou. Myslím, že na tribunách bude 20 tisíc Maročanů, to odhadoval i trenér na tiskové konferenci. Pane Bože, viděli jste to proti Brazílii. Bylo neuvěřitelné, když zněla národní hymna.“
Je pro vás fotbal důležitý?
„Samozřejmě, znamená pro nás hodně, je to sport číslo jedna. Hraje se všude, na ulicích, na pláži, každý kluk teď sní, že z něj bude Hakimi nebo Zijach. Posledních dvacet let jsme neměli moc dobré výsledky ve sportu, i když předtím to bylo jinak. Měli jsme třeba špičkového tenistu, Al Ajnáví se dostal do světové desítky, k tomu běžce, ale teď byla pauza. Až přišel světový šampionát.“
Jste překvapený z postupu do semifinále?
„Celý svět je překvapen, což se nám úplně nelíbí. Víme, kolik práce je za tím, kolik se jí udělalo za posledních osm let, především v infrastruktuře fotbalu. Tým se tvořil postupně. Už v roce 2018, kdy v Rusku vypadl v základní skupině, chtěl dokázat víc. Proto nás to teď tolik nepřekvapuje, cítíme, jaké máme hráče, kolik je tam talentu. Stačilo, aby je někdo sjednotil, což se povedlo trenérovi Radžradžuímu a jeho týmu.“
Kouč Valíd Radžradžuí řekli na tiskovce, že mu semifinále nestačí, že nemáte dost. Souhlasíte s ním?
„Něco vám řeknu. Už v roce 2004 jsem byl jako novinář na Africkém poháru národů v Tunisku. Ve čtvrtfinále jsme hráli s Alžírskem, prohrávali jsme, ale pak Marvin Šamach vyrovnal. Hrála se asi 93. minuta.“
Ano, to byl slavný borec, hodně známý i v Česku.
„Hrál za Arsenal, potkal se tam s Tomášem Rosickým. Toho si pamatuju, velký hráč. Ale zpět. Každý zná ten příběh, v prodloužení jsme vyhráli, bylo to explozivní, atmosféra neuvěřitelná. Ale trenér Ezzaki přišel a mluvil o klidu: Ne, ještě jsme nic nedosáhli. Maroko i proto postoupilo do finále. Teď je to stejné, musíme vychladnout, zatím jsme nic neudělali.“
Hrajete s Francií. Jaký k ní máte vztah?
„Historický, jsme blízké země. Hodně Maročanů ve Francii žije. Samozřejmě, najdete skupiny, které se nechovají dobře, ale my jsme s Francouzi přátelé. Zítra bude velká party, myslím, že i na Champs-Élysées. Spousta Maročanů odcházelo a odchází do Francie, někteří se tam už narodili, vlastně jsou adoptovaní. Sžili se s prostředím, teď budou říkat vtipy na svoje francouzské přátele. Zápas budou sledovat spolu a pak i slavit.“
Máte z ní obavy?
„Ano, respekt, hrajeme proti mistrovi světa. Ale vzpomeňte si, proti jakým týmům jsme tady hráli. Chorvatsko, Portugalsko, Španělsko, nikdo nám na papíře nedával šanci. Teď jdeme proti svým přátelům. Co se stane na hřišti, to tam zůstane. Pro nás není důležité porazit Francii kvůli našemu vztahu, chtěli bychom porazit každého.“
Stojí za vámi celá Afrika?
„Nejen Afrika, ale také arabský svět. Jsme teď všichni jeden národ. Oni neříkají, že hraje Maroko, říkají: Hrajeme my.“
Jste dvě výhry od titulu mistra světa. Je to sen nebo cíl?
„Do zápasu s Portugalskem to byl sen. Ale teď už jsme příliš blízko, můžeme dosáhnout něčeho velkého pro naši zemi, pro Afriku. Limitem nám je jen nebe.“
