FOTOGALERIE - Konstruktér anglického stříbra z EURO 1996 Dušan Uhrin starší má jednu úžasnou vlastnost. Kam přijde, tam vždycky „vyrobí“ vynikající výsledky. A to trénoval horkokrevné Gruzínce i chladné Švédy.
Oba národy tak rády zvedají skleničky s alkoholem, ale jemu tam hráči nikdy nic nevyvedli.
Uhlídal dokonce i zlobivé dítě českého fotbalu, Tomáše Skuhravého.
„Jestli jsem řešil s fotbalisty nějaký malér? Už se na to pomalu ani nepamatuju, jak je to dávno. Možná bylo něco ve Spartě na soustředěních, jmenovat bych radši neměl. Snad už je to dneska promlčené. (směje se ) Lumír Mistr a ještě jeden hráč - už ani nevím, kdo to byl - se vrátili na hotel až v noci. Lumír dostal opravdu mastnou pokutu, určitě to bylo víc než dvouměsíční plat. Okamžitě, samozřejmě na můj popud.
A ten druhý případ? Tak tady už nemůžu být zcela konkrétní, týká se to totiž jednoho současného trenéra. (směje se) Byli tenkrát tři, jeden samozřejmě Honza Berger, pak Josef Jarolím a ještě jeden, kterého vám nepovím. Na soustředění v Německu se vrátili po večerce, dokonce si tam ještě zpívali! Hned druhý den jsem Honzu zbavil funkce kapitána a od té doby jím byl Pepík Chovanec. V národním týmu byl jediný trochu problematický hráč Tomáš Skuhravý, on mě ale nikdy nezklamal.
Když už se něco stane, je potřeba reagovat okamžitě, dát velkou pokutu nebo udělat nějakou zásadní změnu. Jinak to prostě nejde.
Když kapitán řekne...
Fotbalisti mají dneska spoustu peněz, ale i tak si myslím, že národní tým by pro ně měl být vrcholem. Přece se díky němu dostanou do velkých klubů! A v každém člověku je přece určitá národní hrdost. V současné české reprezentaci muselo být něco hodně špatného. A muselo to tam být hodně zakořeněné. Ty průšvihy se přece nestávaly jenom za Petra Rady.
Čím to je, když ne jenom trenérem? Nevím, nevím, nevím... Nechci soudit, když pořádně nevidím do zákulisí. Právě proto si myslím, že mělo být těch šest hráčů vyslechnuto. Měli si je pozvat na pohovor. To, že se tak nestalo, bylo podle mě hodně špatné rozhodnutí.
Někteří ti mladí kluci, kteří se dostali do velkých klubů přes nároďák, teď jako by si toho ani nevážili. To jim opravdu hodně zazlívám. Na druhé straně, když vám řekne kapitán - tak pojď, co tak asi uděláte?
Role kapitána je neskutečně důležitá. Já měl v této funkci Vaška Němečka, Kadlece, Jirku Němce... Všechny tyhle kapitány ostatní kluci respektovali. Byly to velké osobnosti. Že by něco slavili na hotelu? Tak tohle vůbec nepřicházelo do úvahy.
Kdybych já jako trenér někoho chytnul, že dva dny před zápasem pil nebo něco slavil, navíc za okolností, že se nároďáku nedaří, v zápasech jde do tuhého, je potřeba plná koncentrace a žádné rozptylování, tak to by byl vrchol všeho. Okamžitě bych reagoval jako tehdy ve Spartě. Zkrátka se a nedá dělat nic jiného.
Současní hříšníci v reprezentaci měli být potrestáni hned, už za Brücknera, a to přímo trenérem. Ten měl rozhodovat, ne všechno zahnat do ztracena. Chtělo to utnout hned napoprvé. Je potřeba znát hranice, za které už nelze jít. Když se to táhne, morálka je uvolněná. To, co se děje teď, to už jsou jenom důsledky.
Hraví Izraelci
V Gruzii jsou lidé zvyklí připíjet si snad na všechno, vztah k alkoholu tam mají kladný. Za necelé dva roky, co jsem tam působil, se však nic problematického nepřihodilo. Důležitá je totiž prevence.
Před každým zápasem jsem za hráči zašel na pokoje a popovídali jsme si. Hlavně jsme probírali nadcházející utkání. Obešel jsem vždycky všechny pokoje, s každým ztratil slovo. Třeba i v půl jedenácté, někteří už v té době i spali. Tak si na to časem zvykli, že to pak i sami vyžadovali. Částečně jsem tohle praktikoval i s českými reprezentanty v hotelu Praha.
Ve Švédsku je to s vřelým vztahem k alkoholu podobné. Ale ani tady jsem nikdy nemusel nic nepříjemného řešit. Jediný problém jsem měl v Kuvajtu. Alkohol tam sice nepijí, ale z běžného života jsou zvyklí si hodně a dlouze povídat. Popíjejí čaj a rozprávějí spolu. Je to součástí arabské mentality, klidně vydrží do jedné dvou hodin v noci.
S ponocováním jsem se potýkal i v Dubaji, tam jsme ale s klubem mnoho soustředění neměli. Zato s kuvajtským národním týmem jsme se připravovali dva týdny v Norimberku a tam jsem musel zamezit, aby si hráči nepovídali třeba do čtyř hodin do rána.
Asi by bylo těžké, abych do toho já, člověk přicházející z jiné země s jinými zvyklostmi, nějak radikálně zasahoval. Důležité je, s kým spolupracujete, o koho se můžete opřít. Třeba v Kuvajtu byl prezidentem fotbalové asociace současný ministr ropného průmyslu. Byla to silná osobnost, všichni ho maximálně respektovali. Přes něj jsem všechno vyřizoval.
I u nás to tak fungovalo s panem Chvalovským. I on byl silná osobnost, všechny věci jsme řešili jenom spolu. Pořád budu opakovat, jak moc důležitá je silná osobnost předsedy fotbalového svazu. V české reprezentaci měl věci řešit manažer pan Košťál. Proč manažer, když máme trenéra a prezidenta? Manažer mi přijde zbytečný. A manažer, který všechno jen zahlazuje, ten je úplně k ničemu.
Zajímavou zkušenost jsem udělal i v izraelském klubu Haifa. Tamní fotbalisté jsou svým přístupem stoprocentní profesionálové. Tam nebyl jediný problém. Taky jsme udělali historický úspěch, postoupli jsme do čtvrtfinále Poháru UEFA. Pravda je, že Izraelci jsou hrozně hraví, přitom v zemi jsou zakázány jakékoli hazardní hry, herny a automaty.
Tak jsem hráčům slíbil, že když na dvoutýdenním soustředění v Česku bude všechno perfektní, na závěr jim povolím návštěvu herny. Měli být zpátky v jednu hodinu a taky tam všichni byli. Rovnou jsme mohli jet na letiště.“
