ROZHOVOR | Před třemi lety zažil začátky toho, co se pak rozvinulo s mnohem větší silou. Bývalý asistent Miroslav Zlámal musel zničehonic skončit na profesionální úrovni, ač patřil k české špičce i stálicím na mezinárodní úrovni. Proč? Jak sám tvrdí, znelíbil se Romanu Berbrovi, potažmo jeho partnerce Dagmar Damkové, která obsadila funkci šéfky českých sudích. „Nebyl jsem dostatečně použitelný a ohebný,“ říká.
Náležel k plzeňskému okruhu rozhodčích, nad nimiž bděl nynější místopředseda FAČR Roman Berbr. Dobře se znal s Dagmar Damkovou, někdejší kolegyní a pak nadřízenou. Přesto – nebo právě proto – přišel v roce 2012 trest. Líčení Miroslava Zlámala připomíná praktiky, o nichž v deníku Sport hovořil další bývalý sudí Libor Kovařík i jiní kolegové.
Jak jste sledoval výpovědi rozhodčího Libora Kovaříka i dalších sudích, kteří popisovali poměry v českém fotbale a úlohu Romana Berbra?
„Klukům, kteří veřejně vystoupili, držím palce. Je jasné, že si u komise rozhodčích dobré jméno neudělali, ale asi toho bylo hodně, co za poslední tři čtyři roky probíhalo. Klobouk dolů před nimi, vždyť někteří i ukončili mezinárodní kariéru. Ostatní, kteří třeba podepsali petici nebo reagovali jinak, v uvozovkách jako ovce ve stádě, bych nezatracoval. Jako aktivní rozhodčí to udělat museli. Většina rozhodčích to chce dotáhnout do ligy, usilují o to celý život. Kdyby vystoupili, už by se do ní pravděpodobně nikdy nevrátili. Našli by si za ně náhradu.“
Překvapilo vás něco z toho, co vyšlo najevo?
„Překvapily mě petice proti nepohodlným rozhodčím. Někoho takhle odsoudit, to je hodně za hranou. Hodně si vážím těch, kteří nepodepsali. Možná si přibouchli dveře, i když si moc přeji, aby to tak nebylo.“
Sám víte, jaké to je, nedobrovolně skončit a přijít o zápasy na mezinárodní scéně. V roce 2012 vás Dagmar Damková vyřadila z listiny. Jak to probíhalo?
„Na mezinárodní listině jsem vlastně skončil už v roce 2011, po utkání Ligy mistrů Manchester City–Villarreal. Ten zápas mi sednul jako prdel na hrnec, jak se říká. Přitom byl nejtěžší v mé kariéře, řešil jsem tři extrémně těžké situace. I celkové hodnocení nejen mě, ale i celé čtveřice rozhodčích bylo výborné. Následující výjezd už se mě ale netýkal. Bylo to připravené, jen čekali na nějaký vhodný moment. I když po takovém zápase to zrovna příhodná chvíle nebyla… (usmívá se) Je vidět, že o vyřazení nerozhodovaly výkony, ale jiné věci, které byly v pozadí.“
Celý rozhovor najdete v pátečním vydání deníku Sport! Zde si jej můžete koupit a přečíst v elektronické podobě »
