Polovina devadesátých let a Arsenal je v krizi. Ne až tak výsledkové, ale na manažera George Grahama prasklo, že přijímal úplatky za příchody hráčů. Po devíti letech Grahamova éra na Highbury končí a vedení přemýšlí, jakým směrem se vydat dál. Viceprezident klubu David Dein viděl přes „The Channel“ a přesvědčil zbytek vedení , aby najal do role manažera jistého 46letého Francouze.
A tak se na severu Londýna objevil Arséne Wenger. Začala nejen proměna Gunners, ale ve výsledku i celého ostrovního fotbalu.
Změny přišly rychle. Některé výrazné, jiné méně. Všechny ale měly vliv – slovy klasika jak na hřišti, tak mimo něj. Tým sice byl plný hvězd Grahomovy éry. David Seaman, Tony Adams, Nigel Winterburn, Ray Parlor a Ian Wright tvořili kostru, která ještě mohla být úspěšná. Wenger ale věděl, že k tomu musí změnit jejich myšlení.
„Měl spoustu dobrých hráčů. Byli oddaní, uměli fotbal, ale asi nežili svůj život tak, jak by měli,“ vzpomíná tehdejší fyzioterapeut Arsenalu Gary Lewin pro Goal.com, že pro fotbalisty byly vyčerpávající nejen zápasy, ale i následné debaty v pubech.
„A do toho přišel Arséne Wenger a řekl: ‚Dost. Vaše příprava je stejně důležitá, jako zápasy. Pokud si srovnáte svůj život, budete správně jíst a spát, budete se cítit lépe. A když se budete cítit lépe, budete podávat lepší výkon‘.“
V první sezoně skončil Arsenal třetí a naznačil, že se s ním musí počítat, o rok později přišel slavný double. Hráči, kteří už měli být za zenitem, zase zářili.
„Nejvíc mě nezasáhla jeho pravidla přes jídlo, ale intenzita tréninku,“ vybavuje si klubová legenda Nigel Winterburn. „Bylo to tak odlišné od všeho, co jsme dělali dřív. Krátké, ale velmi intenzivní. A čím jsem byl starší, tím víc jsem na sebe při tréninku tlačil, abych pak při zápasech vydržel.“
Žádné dlouhé hodiny, ale naopak velmi svižně. 45 minut v obrovské zátěži. „Dnes je to standardní věc, ale tehdy to ani ve světě tak nebylo,“ vysvětluje Lewin.
Ale nezměnil se jen trénink. Wenger pro svůj styl potřeboval plně připravené fotbalisty. Ne hráče po flámu. Alkohol, cukr, sůl. To všechno zakázal. Čokoláda před zápasem? Ani náhodou. Steak a hranolky? Ne, vařené kuřecí a zelenina. A každé sousto pořádně rozkousané, třeba i stokrát. Dobře rozkousané sousto se totiž líp tráví, argumentoval manažer a nechal v jídelně vylepit nálepky připomínající hráčům, aby pořádně žvýkali.
Fotbalisté si zvykali těžce. Cestou z venkovních zápasů se autobusem ozýval popěvek „chceme zpátky naši čokoládu.“ Nigel Winterburn zas spěchal do jídelny, aby tam byl dřív, než se manažer osprchuje. „Řekl jsem kuchaři, ať mi rychle udělá sendvič, ale že musí rychle zmizet, když se Wenger objeví.“
A jelikož je cukr jako droga, tak samozřejmě chyběl. Až tak, že se prohrávalo a před Vánoci 1997 diváci mdlé kanonýry po prohře s Blackburnem vypískali. „Pamatuji si, jak Wenger řekl: ‚Tohle je maraton, ne sprint. Drž se toho, zlepšíme se.‘ A pak jsme měli 28 zápasů bez porážky a double,“ uznává muž, který za Arsenal odehrál 440 zápasů.
Novinkou byly i povinné předzápasové pobyty na hotelu. I před domácími zápasy. Manažer chtěl mít pod kontrolou i denní režim hráčů, kteří si jen těžce zvykali. Výjimkami byli Dennis Bergkamp či David Platt, kteří už podobné postupy znali.
Zvyklé byly i další posily – Nicolas Anelka, Gilles Grimandi, Marc Overmars nebo Emmanuel Petit. S nimi přišla dominantní éra, kterou fanoušci Arsenalu nezažili od doby před válkou. A v ostatních klubech rychle zjistili, co za úspěchy stojí a jali se je kopírovat. Změny, které Arséne Wenger prosadil během svých začátků u Gunners, jsou nyní běžné. Posunul jimi nejen klub, ale celý fotbal.
