Čech o fotbalu v Anglii: Můj klub, můj život! Kdo se žení v den zápasu, je loser

Football. Slovo, které na vás na Albionu útočí ze všech stran. A je jedno, jestli jdete v Londýně na procházku se psem, v Liverpoolu po stopách Beatles anebo zabloudíte do té nejzapadlejší anglické vísky. „Ještě se mi snad nestalo, že bych někam přišel a hovor by nezačal fotbalem,“ usmívá se Čech.

Kdy jste si v Anglii prvně uvědomil, že jste se ocitl v zemi, kde je fotbal povýšen na náboženství?
„Hned první den po příchodu do Chelsea. Přijel jsem do klubu, ani jsem netrénoval, jenom jsem sedl do autobusu a jeli jsme na přátelák do Oxfordu. Věděl jsem, že budu sedět na tribuně, protože jsem do přípravy naskočil, stejně jako čtyři další kluci, později kvůli účasti na EURO, ale nelitoval jsem.“

Narazil jste na jiný svět.
„Šlo sice o premiérový zápas letního přípravného období, ale ve skutečnosti to žádný přátelák nebyl. Vyprodaný stadion, atmosféra jak při lize. Ihned mi blesklo hlavou: za Chelsea nastoupí půlka béčka, přesto není v hledišti ani jedna volná sedačka. Obrovský zážitek! S přátelským utkáním to opravdu nemělo vůbec nic společného. Zájem lidí, nasazení obou týmů, to všechno bylo prvoligové. Kolik podpisů jsem musel rozdat! A kolik společných fotek jsem musel udělat! Říkal jsem si: Petře, tak tohle je fotbalová země. Pak jsem se o tom denně přesvědčoval a dodnes přesvědčuju na každém kroku.“

Jistě vám automaticky v hlavě začalo šrotovat – jak je to možné? Jakou odpověď byste nabídl po bezmála dvaceti letech života za kanálem La Manche?
„Je za tím především jedinečná kultura, která se v rodinách dědí z generace na generaci. Svým klubům se v Anglii fandí odmalička a nikdo kluby nemění. Jedině, když některý klub sám skončí. Třeba Wimbledon se přestěhoval do Milton Keynes a také se tak přejmenoval. Jenže fanoušci, kteří chodili na původní Wimbledon, tam nikdy nepřešli.“

Nepřenesli to přes srdce.
„Ne. A založili si znovu svůj Wimbledon. Ten začal od nejnižších soutěží a nyní je zpátky ve třetí lize. Respektive teď spadl do čtvrté, protože se nestihl udržet. Ale to nic nemění na tom, že obnovený Wimbledon žije! Má nový stadion, dobrou akademii a fanoušci, kteří se odmítli přesunout jinam, chodí na jeho zápasy. Právě tahle láska ke klubu se dědí. Málokdy se v jedné rodině stane, že by rodiče fandili Arsenalu a děti někomu jinému. Může se to stát, ale je to vzácná výjimka.“

Zažil jste ji mezi přáteli ve svém okolí?
„Ano. Stane se to většinou tak, že rodina má tři permanentky nebo tři lístky na fotbal, protože se k více nemá šanci dostat, jenže ona je čtyřčlenná. Takže se všichni točí. S rodiči jde na zápas nejdřív starší dítě, to mladší nemůže a vzniká problém.“

Speciální magazín o fotbale v Anglii najdete ZDE>>>

Než se na něj dostane řada, zběhne ke konkurenci?
„Nejlepší kamarád vzal mezitím toho mladšího syna na zápas konkurenta a