Pokorný: V Montpellieru nejsem ani na lavičce, utíkat by však bylo srabácké
Minulou sezonu končil v základní sestavě, kam se dostal po boji s tvrdou konkurencí. O jeho aklimatizaci ve francouzské lize nebylo pochyb. O čtyři měsíce později se však obránce Lukáš Pokorný (24) v Montpellieru nevejde ani na lavičku. Nový trenér sází na jiné a člen širšího reprezentačního kádru musí chodit hrát pátou nejvyšší soutěž za rezervu.
Montpellier model jaro 2017 a podzim 2017? Jako den a noc. A stejné je to i s pozicí ambiciózního českého stopera. „Je to obrat o 180 stupňů. Zatímco na jaře jsme neustále valili do útoku a na obranu moc nehleděli, nyní se zaměřujeme především na bránění a nedáváme tolik gólů,“ říká český obránce, jemuž paradoxně příchod defenzivně laděného trenéra spíš uškodil.
Jaká je vaše aktuální situace v klubu?
„Je to náročnější než na začátku. Zatímco před čtyřmi měsíci se psalo, jak jsem se ve Francii dobře adaptoval, tak momentálně je vše jinak. Nehraju a ani nejsem ani nominovaný k zápasům. Je to nahoru dolů, ale snažím se to brát fotbalově a čekám na další šanci.“
Přitom přišel nový trenér Michel Der Zakarian, na kterého jste se těšil i kvůli jeho důrazu na obranu.
„Já měl začátky s trenéry vždycky komplikovanější. Už v Liberci jsem s tím měl problémy. Nikdy jsem pod novým trenérem nehrál od jeho příchodu do klubu. Ať už to byli pánové Slovák, Kotrba nebo pan Trpišovský, začátky byly vždy všelijaké, nevím proč. Asi se jim moc nelíbím. (směje se) Ale pokaždé jsem se postupem času do základu dostal, takže vím, co pro to mám teď udělat, i když v Montpellieru je to o něco těžší. V minulé sezoně jsem si ověřil, že na to mám, tak věřím, že to znovu vyjde. Snad trenérovi nabídnu něco, co se mu bude líbit a bude to chtít do týmu zapracovat.“
Řekl vám, proč člena jarní základní sestavy nebere ani na lavičku?
„Bavili jsme se spolu a sám chápal, že jsem ve složité situaci, ale říkal, že na pozici stopera má dva jiné kluky, které preferuje a na lavičku mu vychází pouze jeden střední obránce. Jinak volí spíš univerzálnější hráče. Některé zápasy jsme hráli na tři obránce, tak jsem doufal, že bych se aspoň na lavičku mohl podívat, ale nakonec se nevzal žádný stoper. Ale musím zůstat pozitivní. Třeba při obědě za mnou přišel majitel a říkal mi, ať vydržím, že to přijde a hrát určitě budu. Věří mi a stojí při mně. To samé sportovní ředitel.“
Jak tuhle novou situaci zvládáte?
„Je to náročné, člověk se chce podívat aspoň na tu lavičku. Pět dní trénuju, připravuju se, mám tu správnou motivaci ukázat, že na to mám, ale pak přijde pátek, nominace a vidím, že v ní nejsem. Místo toho jsem v kolonce hráčů, kteří jdou hrát za „béčko“. To vás vrátí hodně rychle zpátky na zem, takže v pátek odpoledne bývám obvykle naštvanej. Ne však zapšklej! Pořád je to jen fotbal a kdykoliv se to může otočit. Jsem vlastně i rád, že mohu chodit hrát aspoň za rezervu.“
Ta však působí až v páté nejvyšší soutěži. To asi pro vás není ideální, ne?
„Ve Francii je to rozdělené, že první dvě ligy jsou plně profesionální, ale od třetí ligy už je to půl na půl. Jsou tam samí mladí kluci. Přirovnal bych to k tomu, když ještě fungovala „béčka“ v Česku. S první francouzskou ligou se to nedá vůbec srovnávat. Výkonnostní rozdíl je fakt velký. Ale stojí proti nám většinou hráči, kteří mají fotbal postavený na fyzických přednostech, jsou agresivní, silní v soubojích a často se chtějí na nás vytáhnout, jelikož za rezervu chodí víc kluků z prvního týmu. Je nás v kádru 27, takže v pátek je víc lidí, kteří se dozví, že nejedou s „áčkem“.
Kvůli tomu, že vám schází pravidelné vytížení, jste vypadl i z reprezentace. A to zrovna v době, kdy se lámala kvalifikace na MS. Jak jste to vnímal?
„Je to jedna z věcí, kvůli které mě to hodně mrzí. Zrovna při posledních zápasech byla poptávka po stoperech a já to mohl jen sledovat z dáli. Bohužel, kvalifikace nedopadla tak, jak bychom si přáli, ale myslím si, že se stále tvoří něco nového a chce to čas. Mě mrzí, že u tvoření nového týmu nejsem. Když už jsem v klubu na jaře hrál, tak jsem v reprezentaci šanci nedostal, jelikož byli všichni zdraví. Teď když ta možnost byla, tak jsem mimo. Ale to už jsem celý já, mám to ve fotbale celou kariéru těžší. Ať už je to klub, nebo reprezentace. Beru to jako cenné životní zkoušky. Kdyby všechno bylo jednoduché, tak si toho nebudu tolik vážit. Jsem zdravě naštvaný, přidávám si a věřím, že se mi to vrátí a budu hrát.“
Sehnat o vás nějaké informace není v Česku zrovna snadné. Byli s vámi v kontaktu aspoň reprezentační trenéři?
„Během období, kdy se řešila nominace, mi asi třikrát volal pan Kočí (asistent hlavního trenéra Karla Jarolíma) a zajímal se. Probírali jsme spolu mojí situaci, takže o mně všechno ví. Sám říkal, že je těžké se o mně něco dozvědět. Francouzská liga není moc sledovaná, navíc Montpellier články na web také ve velké míře nepíše. Každopádně je mrzelo, že nemůžu být k dispozici, protože by mě nejspíš povolali.“
Napadlo vás, že byste i kvůli reprezentačním ambicím změnil působiště a šel někam hostovat?
„Přiznávám, že jsem o tom hodně přemýšlel. Hlavně na konci přestupového období, kdy už jsem věděl, že moje pozice není zrovna ideální a nevypadalo to, že by se v nejbližší době změnila. Po nějaké době jsem si to však zakázal. Jsem jedno, maximálně dvě místa od toho, abych hrál zápasy proti PSG, Monaku či Bordeaux. Bylo by srabácké utíkat hned při první příležitosti, kdy nehraju. Nic nebalím a chci se o své místo porvat. Co bude v zimě, či za rok v létě, to se uvidí. Já věřím tomu, že budu hrát za Montpellier.“
Souvisí s tím i váš sociální detox, kdy jste si smazal profily na sociálních sítích?
„Hodně jsem nad tím přemýšlel… Asi to úplně přímo k tomu nenavazuje, ale zjistil jsem, že mě sociální sítě hodně ovlivňují. Sledujete všelijaké lidi a dostávají se vám do hlavy různé věci, které vám ji zadělávají. Když jsem dumal nad tím, proč nehraju, tak mě napadlo, že bych to tímhle mohl podpořit. Proběhlo u mě takové uvědomění, že to vlastně k životu ani nepotřebuju. Tím však neříkám, že si už žádný profil nezaložím. Je fajn být v kontaktu s fanoušky, kterým se takové spojení líbí. V téhle situaci jsem však vnitřně cítil, že si potřebuji od všeho odpočinout a myslet především na sebe. Zatím mi to ani nijak nechybí, takže to ještě pár dní tak zůstane.“
Jak dlouho už vám to drží?
„Myslím, že už měsíc. Abych to ještě povysvětlil, lidé na sociálních sítích sledují různé sportovce a tak, a když jsem viděl, že někdo jede na trénink, nebo trénuje, tak jsem měl v hlavě, že bych měl jít taky. Nebo jsem si třeba ve volném čase dal něco dobrého na zub a přitom viděl, jak někdo maká. To jsem měl hned pocit, že zatímco já si užívám, on se posouvá dál. V hlavě jsem měl strašně moc myšlenek a přišlo mi, že tohle bude dobrá volba k tomu, abych si trochu odpočinul. A udělal jsem dobře.“
Takže vám nevadí, že nemůžete sledovat „Neymarmánii“ v Paříži online?
„Vůbec ne. (směje se). Kdybych proti němu hrál, akorát bych myslel na to, jak ho všichni oslavují. Takhle o něm v podstatě nic nevím a nebudu z něj tak vystresovanej.“
