Chrám pro třetí ligu. Jak žije stadion, který před 16 lety opustil Bayern
PŘÍMO Z MNICHOVA | Je to stadion, nikoli aréna. I po půl století vypadá stále moderně, ale potřebám moderního fotbalu už nevyhovuje. Přesto se na ikonickém Olympiastadionu v Mnichově začalo opět hrát. Zatím jenom třetí liga, před hrstkami diváků, kteří však mají privilegium kochat se jednou z nejvýznamnějších sportovních staveb. Pojďte se tam podívat s námi.
Poslední zářijovou neděli tohoto roku vypadá mnichovský Olympiastadion jako pár let stará vzpomínka. K pokladnám se trousí fanoušci ve žlutočerných dortmundských dresech, na zádech jmenovky SAHIN, REUS, BENDER, přišel i jeden ROSICKY.
Ale na pořadu není bundesligová bitva Bayernu s Borussií. Kdepak. Hodinu po poledni začíná zápas místního Türkgücü s béčkem BVB. Šlágr desátého kola třetí ligy, dalo by se říct.
Tým založený v 70. letech tureckými přistěhovalci nemá po loňském vstupu do profesionálního fotbalu skoro nic. Zázemí, mládežnickou akademii, tréninkové ani zápasové hřiště. Proto musí některá utkání hrát právě tady, v dějišti olympijských her 1972, mistrovství světa ve fotbale 1974, EURO 1988 a spousty nezapomenutelných ligových i pohárových duelů. Díky TGM, jak zní zkratka klubu, slavný stadion pomalinku ožívá.
Samuel Slovák, odpověď do sportovních kvízů
Bundesligový fotbal se tady naposledy hrál 15. května 2005. Bayern zdolal Norimberk 6:3 a skóre vtiskl konečnou podobu hostující slovenský legionář Samuel Slovák. Okamžitě se stal součástí sportovních kvízů. Jako správná odpověď na otázku: „Kdo vstřelil poslední gól na mnichovském Olympiastadionu?“
Pak se Bayern i druhý mnichovský klub TSV 1860 odstěhovaly do nově postavené Allianz Areny na kraji města. Olympiastadion dosloužil. Už nestíhal držet krok s potřebami moderního fotbalu. Fanoušky od hřiště dělila nekomfortní propast tvořená atletickou dráhou a doskočišti, střecha zakrývala pouze část tribun, takže když pršelo, místo 69 tisíc diváků jich přišla třeba jenom třetina.
Zastaralo zázemí, nebylo kde stavět nové VIP prostory pro sponzorské firmy a příznivce ochotné utratit majlant za nejlepší místa. Navíc dlouhá jednání s původním architektem o možné přestavbě stadionu nebo aspoň rozšíření střechy skončila neúspěšně. Zbývalo vyklidit kanceláře a zamknout bránu.
Později se tady sice občas konalo veřejné sledování zápasů mistrovství světa a Evropy na velkoplošných obrazovkách, jednou sem zavítalo finále ženské Ligy mistryň, ale to už byl pouze dojezd starých časů. Místo fotbalu začal stadion sloužit automobilovým závodům DTM, atletice, boulderingu, parkuru a hlavně velkým open-air koncertům (jenom Rolling Stones tady hráli sedmkrát). V roce 2014 našlo v bývalých VIP prostorách útočiště 180 uprchlíků ze syrské občanské války.
Vyprodáno? To znamenalo 250 lidí
Až před rokem na hřiště znovu vyběhli fotbalisté, ti v dresu Türkgücü, a vymazali Samuela Slováka ze sportovních kvízů. Bohužel fanoušci z toho moc neměli. I v Mnichově řádil koronavirus, a tak se hrálo buď bez diváků, nebo jich na tribuny s charakteristickými zelenými sedačkami směla pouze hrstka.
Třeba poslední duel sezony 2020/21 má sice v zápisu uvedeno ausverkauft, vyprodáno, ale znamená to, že na Viktorii Köln smělo přijít 250 lidí. Teď je situace mnohem příznivější. Podle aktuálních hygienických nařízení může na venkovní akce 20 tisíc účastníků.
Takový nával ovšem na zápase kočovníků z Türkgücü s dortmundským béčkem nehrozí. Cestu na Olympiastadion si navzdory bavorsky vlídnému babímu létu najde jenom něco málo přes dvě tisícovky fanoušků – tak si aspoň nikdo nemusí dělat starosti s dodržováním dvoumetrových rozestupů.
Uvnitř stadionu je klid, tolik vzdálený hektice a napětí velkých zápasů. Hned za vchodem se krčí nenápadný obchůdek se suvenýry TGM. Otevřené jsou tři stánky s občerstvením (kebab kupodivu v nabídce není, zato bratwursty pouze z hovězího masa), ostatní mají stažené rolety. Občas zahlédnete osaměle korzující pořadatele a zdravotníky. Aby se neřeklo, dorazilo i pár policistů.
Hustota diváků jako na Julisce. Nesmělý kotel domácích začíná na dvaceti členech, postupně se rozroste k padesátce. Ani turecké songy linoucí se z reproduktorů ve vás nevyvolají pocit typické fotbalové atmosféry. Už před úvodním hvizdem je navíc jasné, kdo sem přišel hlavně a pouze kvůli fotbalu a koho víc oslovil zážitek podívat se zase po letech na Olympiastadion.
Ty druhé poznáte snadno. Každou chvíli sedí jinde, jednou dole u hřiště, pak přejdou k oprýskané světelné tabuli s ručičkovými hodinami a odtud se došourají ke střeše, stadion si fotí ze všech stran.
Takovou druhou stavbu na světě nenajdete
Však taky je co obdivovat. Jeden z velkých pomníků sportovní historie. Jak název napovídá, stadion byl postavený u příležitosti konání olympijských her, které Mnichov hostil v roce 1972. Prestižní zakázku vyhrál stuttgartský ateliér Behnisch & Partner a chtěl vytvořit nadčasovou stavbu, která bude působit moderně i za desítky roků, která bude protikladem nacistickou estetikou ovlivněnému Olympiastadionu v Berlíně, která vystihne ducha uvolněných šedesátých let i naděje nového, mírumilovného Německa.
Všechny ty dneska už asi trochu nudné hodnoty, jako jsou otevřenost, demokracie, svoboda. Podařilo se obojí. Unikátní střešní konstrukce z plexiskla, která přirozeně propojuje Olympiastadion se zimním stadionem a bazénem v sousedství, se stala jednou ze značek města. Druhou takovou stavbu na světě nenajdete.
I proto je od roku 1997 chráněnou památkou. Dokud se nesetmí, máte nad sebou i na zastřešené tribuně pořád denní světlo. A ať sedíte kdekoli a otočíte hlavou jakýmkoli směrem, nic vám ve výhledu nebrání. Žádná zeď, žádný sloup, žádná bariéra. Právě díky tomu, že střecha je důmyslným systémem ocelových lan zavěšena k dvanácti pylonům za tribunami.
Dechberoucí je také pohled z horních řad hlavního hlediště. V dálce můžete zahlédnout část olympijské vesnice, centrálu BMW, televizní věž a nedaleko od ní šedesát metrů vysoký Olympiaberg, vytvořený ze sutin domů zničených bombardováním ke konci druhé světové války. Symbol vedle symbolu.
Tady měl premiéru Petr Čech v Lize mistrů
Ale dost už o architektuře. Fotbal, ten je důležitý. První zápas se tady hrál ještě před zahájením olympijských her. Bylo to 26. května 1972 a domácí reprezentace porazila Sovětský svaz 4:1, v hledišti se tísnilo 80 tisíc fanoušků. O měsíc později Bayern zdolal v posledním kole Schalke a získal (teprve) třetí německý titul. Však se tvrdí, že až přesunem do pevnosti jménem Olympiastadion se z něj stal německý i evropský kolos.
Hned v letech 1974-76 třikrát v řadě ovládl PMEZ, dnešní Ligu mistrů, a za třiatřicet let tady oslavil sedmnáct bundesligových prvenství. Ze 792 domácích utkání jich prohrál pouze 79! V mezidobí se na trávníku Olympiastadionu psaly velké i malé příběhy, dramatické i bizarní.
Ve finále mistrovství světa 1974 Nizozemsko, jemuž fandila celá zeměkoule s výjimkou Západního Německa, podehlo Západnímu Německu 1:2 a fotbalový génius Johan Cruyff přišel o šanci získat velký reprezentační titul. O čtrnáct let později se nová generace nizozemských fotbalistů dočkala aspoň evropského zlata. Právě ve finále na Olympiastadionu poslal Arnold Mühren z levé strany oblouček na zprava si nabíhajícího Marka van Bastena, který nádherným volejem z těžkého úhlu zaskočil sovětského gólmana Rinata Dasajeva. Prásk. 2:0. Hotovo. Gól století, psalo se.
Na YouToube je stále hitem rozverná mnichovská rozcvička Diega Maradony, s rozvázanými tkaničkami a za zvuků písně Live Is Life, kterou tady vyseknul 19. dubna 1989 před semifinálovým utkáním Poháru UEFA Bayern - Neapol. V roce 1997 zase kulisy Olympiastadionu proslavily Jürgena Klinsmanna. Když ho v 80. minutě duelu s Freiburgem za stavu 0:0 trenér Giovanni Trapattoni stáhl z hřiště a místo něj postavil jistého Carstena Lakiese, pro něhož se tenhle zápas stane jediným v dresu Bayernu, slavného útočníka to tak rozzuřilo, že cestou k lavičce prokopl papundeklovou reklamu na baterie Sanyo. Dnes ji můžete obdivovat v muzeu Bayernu, ve společnosti slavných trofejí.
Svoji premiéru v Lize mistrů si 18. září 2001 právě na Olympiastadionu odbyl Petr Čech. Shodou okolností, je třeba dodat. Původně se měl do branky postavit už o týden dřív proti Spartaku Moskva, ale kvůli teroristickým útokům z 11. září se zápas odložil a jako první potom Sparta hrála na Bayernu. Každopádně devatenáctiletý benjamínek proti favoritovi uspěl, ani jeden z domácích střelců si na něj nepřišel.
O rok později ho na stejném místě napodobil Jan Koller z Dortmundu, když se na 25 minut nedobrovolně stal bundesligovým brankářem. Musel zaskočit za vyloučeného Jense Lehmanna a vedl si skvěle. Vytáhl ránu Michaela Ballacka, nenechal se zmást pokusy kanonýra Claudia Pizzara a ke svému překvapení byl vyhlášen mužem zápasu.
Český účet pak na Olympiastadionu – aspoň prozatím – uzavřel 9. dubna 2005 Ivo Ulich z Mönchengladbachu, přesnou hlavičkou za záda Olivera Kahna. Teď na něj mohl navázat Petr Ruman, trenér Türkgücü. Ale nestihl to. Šest dnů před prvním zápasem v někdejším fotbalovém chrámu ho vedení klubu kvůli neuspokojivým výsledkům odvolalo…
Olympiastadion pamatuje opravdu hodně. Doby, kdy trenéři na lavičce bez zábran kouřili. Kdy vítězové pohárových soutěží běhali s trofejí čestné kolečko po dráze. Kdy ještě fotbal hrály Drnovice. I teď hlasatel lehce brnkne na nostalgickou strunu a při rozcvičování připomene snaživým mladíkům ve žlutočerných dresech, že jejich předchůdci tady v roce 1997 ve finále Ligy mistrů porazili Juventus.
Těžko říct, jestli to někdo z aktérů zápasu Türkgücu-BVB II (2:1) dotáhne až do pater, kde se hraje za velké peníze a bojuje o velké trofeje. Ale na ikonickém stadionu se pravděpodobně ještě několikrát představí. Město totiž letos v létě nechalo položit nový vyhřívaný trávník a příští rok vymění zastaralé osvětlení, aby se zase mohlo hrát i večer (a taky běhat a skákat a házet, protože v srpnu se tady bude konat mistrovství Evropy v atletice).
Šéfové TGM se netají tím, že nejpozději na jaře 2023 chtějí postoupit do druhé bundesligy a být druzí v hierarchii mnichovského fotbalu, před churavějícím TSV 1860 i béčkem Bayernu. K tomu by se jistě víc hodil Olympiastadion než skromné hřiště na Grünwalder Straße, o nějž se dělí s konkurencí.
Jejich dalším snem je velkolepý zápas před vyprodanými tribunami. Nejlíp proti některému z elitních tureckých klubů. Času je dost. Potomci architekta Günthera Behnische budou vlastnit autorská práva na Olympiastadion až do roku 2080 – do té doby se nesmí zbořit ani přestavět. Hrát na něm dál fotbal se zdá být docela dobrý nápad. A co na tom, že to původně byl nápad z nouze.
OLYMPIASTADION A ČESKÝ SPORT |
2. ZÁŘÍ 1972 Diskař Ludvík Daněk se stal olympijským vítězem. 3. LISTOPADU 1976 Bayern v utkání 2. kola PMEZ před 60 tisíci diváky vypráskal Baník 5:0. V domácím dresu hrály hvězdy jako Gerd Müller, Franz Beckenbauer, Sepp Maier, Karl-Heinz Rummenigge, v ostravském mj. Verner Lička a Rostislav Vojáček. 26. ČERVENCE 1983 Jarmila Kratochvílová zaběhla 800 metrů v čase 1:53,28. Stále je to platný světový rekord, nejstarší mezi všemi dosaženými pod širým nebem. 17. LISTOPADU 1985 V už nic neřešícím kvalifikačním utkání na MS 1986 čs. tým urval cennou remízu 2:2. Góly vstřelili Josef Novák a Vladislav Lauda, za Západní Německo se trefili Andreas Brehme a Karl-Heinz Rummenigge. Dvě legendy se potkaly v rolích trenérů: Franz Beckenbauer a Josef Masopust. 26. ZÁŘÍ 2000 Z dnešního pohledu to vypadá jako bizár: Mnichov 1860 totiž aktuálně hraje 3. bundesligu a Drnovice už patnáct let ve fotbalových výsledcích nenajdete. Přesto se oba týmy v roce 2000 na Olympiastadionu utkaly v duelu 1. kola Poháru UEFA. Mnichov vyhrál 1:0 a postoupil. 18. ZÁŘÍ 2001 Jen 16 tisíc diváků bylo zvědavých na úvodní zápas skupiny Ligy mistrů mezi Bayernem a Spartou. Pražané si odvezli cennou remízu 0:0, tento duel byl i premiérou tehdy devatenáctiletého gólmana Petra Čecha v elitní klubové soutěži. 8. SRPNA 2002 Roman Šebrle získal svoje první velké desetibojařské zlato, když se s 8800 body stal v Mnichově mistrem Evropy. |
