PŘÍMO Z BRATISLAVY | Veselé Vánoce? Jakub Mareš je bude mít. Je druhým nejlepším střelcem slovenské ligy a daří se mu i v soukromí: poslední listopadový den asistoval u narození svého prvního syna Jakuba. Vicemistr světa do 20 let z roku 2007 doma odehrál přes dvě stě ligových zápasů, ale naplno se rozzářil až po loňském přestupu na Slovensko. Rok válel v Ružomberku, teď je hvězdou Slovanu.
Návštěvě z Česka pevně stiskne ruku a usměje se. Jakub Mareš má důvod: „Tohle byl vážně povedený podzim.“ V kavárně nákupního centra kousek od Pasienek, kde je jeho Slovan v azylu, si vybere stůl u zábradlí a rozpovídá se. Mluví rychle, a když ho posloucháte, máte co dělat, abyste všechna jeho slova stíhali. Na jaře bude Marešův Slovan stíhat soupeře nad sebou, na vysněné první místo ztrácí devět bodů. „Nic nebalíme,“ ujistí. „Všechno se dá dohnat.“
Dvanáct gólů v lize, další čtyři v pohárech, k tomu narození syna. Co na podzim chybělo k dokonalosti? Víc bodů pro Slovan?
„Přesně tak. Na svoje poměry jsem dal dost gólů, ale jako tým zůstáváme za očekáváním a máme co napravovat. Všichni to dobře víme.“
Na začátku sezony jsme se spolu bavili o titulu. Tenhle cíl zůstává?„Stoprocentně! V téhle sezoně se po 22 kolech tabulka poprvé rozdělí na dvě skupiny po šesti týmech a bude se hrát nadstavba o titul a o záchranu. Na první Trnavu ztrácíme devět bodů, ale ještě s ní budeme dvakrát hrát, takže nic není ztracené. Úkol pro jaro 2018 máme všichni stejný: neztrácet naději a urvat pro Slovan titul.“
Hodně to bude záležet i na vás. Čím to, že jste se na Slovensku tak rozjel? Už v minulé sezoně jste v Ružomberku nasázel 14 branek, teď jste na dvanácti.
„Odpověď nehledejte na Slovensku, ale už na mojí předchozí štaci v Dukle. Právě tam mě v posledním půlroce trenér Kozel stavěl do útoku, kam patřím. Dřív jsem míval tři čtyři góly za sezonu, ale právě konec tříletky na Dukle mě probudil. Vrátil jsem se do útoku a od té doby se mi daří.“
Každopádně vám trochu pomohla i změna prostředí, viďte? V Ružomberku vám všichni věřili.
„Vybral si mě tam přímo trenér a cítil jsem i důvěru vedení. Nakoplo mě to. Pravidelně jsem dával góly a vezl jsem se na pozitivní vlně. Po sezoně mi skončila smlouva a chtěl jsem zkusit něco jiného, měl jsem nabídky z Polska, Maďarska nebo Finska. I kvůli těhotné manželce jsem kývl Slovanu – a nelituju. Teď jsem rád, protože za ní a za malým můžu jezdit jen hodinu a půl do Uherského Hradiště, kde je u rodičů. Je to mnohem lepší než létat tři hodiny někam na Ukrajinu. Aspoň denně vidím, jak nám Kuba roste jako z vody. Je to náročné, ale krásné.“
V období těsně před porodem jste se třikrát za sebou netrefil. Souviselo to spolu nějak?
„Takovou otázku jsem dostal i od trenéra: s porodem to vážně nesouviselo. V Dunajské Stredě mi neuznali gól, proti Trnavě jsem měl aspoň asistenci a v Podbrezové jsem neproměnil tři tutovky. Vypadalo to, že se Mareš nemůže trefit, ale tak špatné to nebylo.“
Takže žádná souvislost s porodem? Někteří muži z něj mají paradoxně větší nervy než ženy.
„Věci ze soukromí jsem si na hřiště nikdy nepřenášel. I v období před porodem jsem vždycky chtěl dát gól a měl jsem připravenou oslavu s míčem pod dresem.“
A váš gól dva dny po narození syna proti Trenčínu? Poprvé jste se trefil jako táta.
„Čekal jsem větší euforii, ale byl to v uvozovkách jen gól na 1:1. Mnohem víc jsem prožíval třeba zápas s Prešovem, když jsme prohrávali a já to dvěma góly pomohl otočit.“
Ale i tak asi na Trenčín nikdy nezapomenete, že?
„Ve čtvrtek se Kuba narodil a já měl v sobotu hrát. Měl jsem hlavu někde jinde, a protože jsem nejedl, shodil jsem čtyři kila. V novinách se psalo, že jsem při zápase působil těžkopádně, a asi to byla pravda. Naštěstí jsem dal gól a klukům jsem aspoň nějak pomohl.“
Na začátku jste mluvil o tom, že slovenská liga zažívá revoluční změnu s nadstavbovou částí. Jaké jsou reakce fotbalového národa? Nadstavba, i když s trochu jiným modelem, čeká od léta i Česko.
„Všichni tady chtějí atraktivnější ligu a bereme to i my. Teď ještě uvidíme, co fanoušci: moc jich na stadiony nechodí, což se musí změnit.“
A z čistě fotbalového pohledu?
„Každý hráč vám řekne, že zápasy jsou lepší než tréninky. Navíc vám jednoznačně pomůže, když odehrajete víc zápasů proti silným týmům. Jen tehdy můžete růst. Nadstavba se nám v téhle sezoně hodí i proto, že v ní můžeme smazat ztrátu na Trnavu. Musíme do poslední chvíle věřit a bojovat.“
NEJLEPŠÍ STŘELCI SLOVENSKÉ LIGY |
| 1. Rangelo Janga (Trenčín) 14 2. Jakub Mareš (Slovan) 12 3. Samuel Mráz (Žilina) 9 Róbert Gešnábel 9 (Zl. Moravce) 5. Erik Pačinda (D. Streda) 8 Filip Hološko (Slovan) 8 |
Řekněte, bavila vás víc česká, nebo slovenská liga?
„V Česku se hraje hodně takticky na krev a s pevnou defenzivou, na Slovensku je to spíš o běhání a soubojích. Českou ligu hodně zvedají zápasy typu derby Sparty se Slavií: v novinách se to probírá dlouho dopředu a přijde plný stadion. Takových mačů je ve slovenské lize míň, ale taky jsem je zažil, slušné návštěvy chodí v Dunajské Stredě nebo v Trnavě. Najdete tu i opačné extrémy, třeba pár stovek diváků jako někde v Příbrami. České kluby mají obecně lepší zázemí, o ligu se víc zajímají média a daří se v evropských pohárech, což Slováci říct nemůžou.“
Mimochodem, jak se vám žije v Bratislavě? Je to velká změna ve srovnání s provinčním Ružomberkem?
„Když jsem tam loni přišel, nebyl jsem dvakrát nadšený. Odcházel jsem z Prahy, kde jsem měl všechno: rodinu, kamarády, zábavu… S trochou nadsázky: v Ružomberku je jen jedna restaurace, kavárna a les. Nakonec jsem se tam překvapivě našel a těžko se mi odtud odcházelo: po tréninku jsem se sebral a vyrazil jsem na kafíčko nebo fotit. Zato Bratislava je spíš o betonu, žádná zeleň. Na druhou stranu tu jsem kvůli fotbalu a rodině, to jsou pro mě nejdůležitější věci..“
Pardon, říkal jste, že jste šel fotit?
„Jasně, je to moje hobby. Začalo to na mojí svatbě, kamarád fotograf mi ukázal svoji techniku. Zalíbilo se mi to a půjčil jsem si jeho foťák. Říkal mi, že mám dobré oko, které je kolikrát důležitější než technika. Koupil jsem si vlastní foťák a začal se tomu věnovat.“
Co fotíte?
„Víceméně všechno. Rád fotím jen tak na ulici, produktové fotky, portréty… Prostě co je zrovna po ruce. Došlo to tak daleko, že mi spoluhráči posílají svoje fotky, abych je upravil nebo jim k tomu něco řekl. Určitě chci ve focení pokračovat, rád bych šel na kurz k nějakému dobrému fotografovi.“
Mohlo by vás focení po kariéře živit?
„Nechávám tomu volný průběh, uvidíme. Nevím, co budu dělat, až s fotbalem skončím, ale už na to pomalu začínám myslet. Je mi třicet.“
Když jste zmínil svůj věk: pomáhají vám zkušenosti i na hřišti?
„Zkušenosti jsou fajn, už je umím prodat. Hodně běhám a napadám, což je u útočníků výjimka, ale teď už si taky často říkám: Kubo, nechoď tam, počkej si. Když jsem byl mladý, od mazáků jsem slýchával, že na všechno přijdu časem. Platí to: věk není ve fotbale překážka.“
Takže ještě doufáte v nějakou zajímavou nabídku?
„Doufám. Třicítka pořád nejsou žádné roky. Podívejte se na rozjetou Plzeň: Limberský, Petržela, Kolář… Všichni jsou starší než já, ale v každém zápase těží ze zkušeností a hrají výborně. Proč bych nemohl být jako oni?“
Stíháte sledovat svůj příběh? Byl jste vicemistrem světa s dvacítkami, pak jste v české lize patřil do průměru a po třicítce záříte na Slovensku.
„To je život. Po dvacítkách jsem všude slyšel, že jsem propásl šanci, když jsem zůstal v Česku. Že jsou na tom všichni líp než já. Teď se to otočilo a je mi krásně. Někdo holt jede už ve dvaceti a pak se pomalu vytrácí, zato mně se daří ve třiceti. Ale opakuju: je to tím útokem, tam je mi nejlíp. Bránit neumím, nahoře mi to sedí nejvíc.“
Říkal jste trenérům, když vám bylo nejhůř, ať vás vrátí do útoku?
„A kolikrát! Ještě v Teplicích jsem za pánů Plíška a Rady hrál na hrotu, třeba s Liborem Doškem. Byla chyba, že jsem šel na půlroční hostování do Sparty, ale člověk nemá litovat. Ve Spartě jsem hrál na kraji, což se mi vymstilo po přestupu do Boleslavi, kde už jsem byl zaškatulkovaný jako krajní záložník. Ne, že bych hrál špatně, jenže mi chyběla čísla, která se u ofenzivních hráčů počítají nejvíc. Do útoku mě vrátil až trenér Kozel na Dukle. Dodneška jsem mu za to vděčný.“
Jak se to stalo?
„V útoku jsem hrával v přátelácích během reprezentačních přestávek nebo v poháru – a vždycky jsem dal gól. Když se loni na jaře zranil Jean-David Beauguel, šel jsem v Boleslavi na plac jako útočník a hned v první minutě jsem se trefil. V útoku jsem už zůstal a dál to znáte.“
O čem ještě sníte?
„Chtěl bych zažít pravou fotbalovou atmosféru v zemi, kde mají fotbal rádi a zajímají se o něj. Kde si fotbalistů váží. Ne, že vám po každém zápase vztekle nadávají. Měl jsem třeba nabídku z německého Magdeburku, kde mají v třetí lize průměr 21 tisíc diváků na zápas. Fantazie! Když budu dál dávat góly, můžou se mi sny splnit.“
