Vaclík o vypnutí spoluhráčem, baráži o MS i Řecku: Nelezu do nesmyslů
Čtyři roky sbíral tituly ve Švýcarsku. Tři sezony si užíval ve Španělsku top fotbalu ve společnosti Realu Madrid či Barcelony. Teď poznává život v temperamentním Řecku. Kdyby dvaatřicetiletý brankářský světoběžník Tomáš Vaclík, toho času ve službách Olympiakosu Pireus, napsal cestovatelský deník, jeden den by musel vynechat. Byl totiž vypnutý.
Měl po tréninku. Na cestě domů ho příjemně hladily paprsky blížícího se jara.
„Teploměr v autě mi ukazuje sedmnáct a půl stupně. Je to dobré, už nesněží,“ hlásil s úsměvem Tomáš Vaclík, brankářská jednička české reprezentace.
Copak v Pireu u moře na okraji Atén během zimy sněžilo?
„Co jsme tady tak jednou.“
Nejspíš kalamita, ne?
„Blázinec. Ve školách hned vyhlásili prázdniny. O víkendu začalo sněžit a v pondělí už měla malá on-line výuku. V úterý a ve středu dali natvrdo úplné volno. A potom byla ve čtvrtek a v pátek znova on-line výuka. Až v pondělí šla znovu do školy.“
Fotbal jel navzdory bílé peřině dál?
„Měl se hrát pohár, ale taky byl odložen. Stejně jako další sportovní akce. Prostě divočina. Tady nejsou zvyklí na sníh, na autech mají všichni letní gumy. I když domorodci říkali, že minulý rok tu nasněžilo taky. Takže to měli dva roky po sobě. Ale žádná reakce. Při řízení si člověk musel dávat pozor. Nejsou zvyklí ze silnic odklízet sníh a ani na to nemají techniku.“
Už jste si naopak vy s rodinou zvykl na řecký životní styl?
„Nebylo to jednoduché. Manželka, starší dcera a já jsme si Španělsko zamilovali. Neodcházelo se nám odtamtud lehce. Ale už jsme si zvykli. Život je tu plus minus podobný jako v Seville. Většinu roku sluníčko a teplo. Taky lidi jsou tu trošku volnější. Ve Švýcarsku bylo všechno striktní. Tam se řeklo: Bude to ve dvě a ve dvě to bylo. Jih Španělska a Řecko? Řekne se, že něco bude dvě, a když to je aspoň ještě ten den, je to fajn. Hlavní je, že malá je spokojená ve škole a našli jsme si místa, která máme rádi.“
Bydlíte u moře?
„Bydlíme asi pět minut autem od moře. Jsou tam pěkné pláže, na kterých se dá dobře relaxovat a dají se po nich podnikat s dětmi procházky. Těšíme se na konec března až začátek dubna, kdy by už mělo být větší teplo.“
V létě jste si pláží moc neužili?
„Moc ne. Prvních pět týdnů jsme byli na hotelu. A když jsme se přestěhovali, stihli jsme to tak třikrát nebo čtyřikrát. Ani nám nepřišlo, že by bylo extrémně vedro. Kdyby sem někdo přišel přímo z Česka, Německa nebo Švýcarska, asi by to byl pro něj šok. Ale my jsme dorazili ze Sevilly (usmívá se).“
Co byl pro vás největší náraz ve fotbalovém životě?
„Venkovní zápasy.“
Proč?
„První venkovní zápasy jsme hráli na malých stadionech. Navíc kvůli covidu bez lidí. Já jsem byl poslední roky zvyklý na Santiago Bernabeu, Camp Nou a tyhle arény, a teď jsme přijeli do Lamii, Tripolisu… Infrastruktura tamních stadionů byla pro mě ne snad šok, ale náraz ano.“
Vrátil jste se do dětských let, kdy jste objížděl malé vesnické stadionky?
„No, bylo to malinký, starší, něco jako v Příbrami. Ale doma je to v pohodě. Máme pěkný stadion pro třiatřicet tisíc diváků.“
Tréninkové středisko Olympiakosu je srovnatelné s tím v Seville?
„Je dokonce lepší. Jako áčko máme pro sebe dvě tréninková hřiště, což vzhledem ke zdejším klimatickým podmínkám bohatě stačí. A na rozdíl od Sevilly jsou nám v areálu k dispozici pokoje, ve kterých můžeme spát, dále videomístnost, bazén a veškerá regenerace. V Seville tohle vůbec nebylo. Ale co vím, tak do toho teď hodně šlápnou a postaví velké tréninkové centrum, podobné, jako má Real Madrid.“
Předzápasová soustředění tedy netrávíte na hotelu, nýbrž zde?
„Jo. Večer dorazíme na předzápasový trénink a po něm tu zůstáváme. Z tréninkového centra to máme na stadion zhruba sedm minut autobusem.“
Každý máte jedňák?
„V pokojích jsou dvě postele, ale já spím sám.“
Měl jste to tak vždycky?
„Ne. V Basileji jsem spal na pokoji se Suchošem (Markem Suchým). Ale v Seville se to díky covidu posunulo tak, že jsme každý měli pokoj pro sebe a od té doby mi to zůstalo. Takže v Pireu jsem na začátku požádal, jestli bych mohl být sám, a vyšli mi vstříc.“
V čem je to pro vás pohodlnější?
„Nemusím koukat na druhé, protože každý má předzápasový rituál jiný. Nemusím si říkat: Hele, on spí, a tak se nemůžu na něco dívat, nemůžu zavolat domů… Samotka mi vyhovuje víc. I když předzápasovou rutinu mám velice jednoduchou. Po snídani jdu buď na společné rozcvičení, nebo se protáhnu sám na pokoji. Po obědě si jdu lehnout. Potom je svačina a odjezd na zápas. Jak jsem říkal, velice jednoduché.“
Byl jednoduchý i přechod na řecký trénink?
